James PATTERSON

James PATTERSON

Stopy v písku

V létě 2003 došlo ke t řem tragickým vraždám v East Hamptonu, bohaté pob řežní komunit ě na Long Islandu, a dv ěma souvisejícím vraždám v New Yorku. Tyto tragédie se staly v následujícím roce tématem nes četných novinových článků, vycházejících po celých Spojených státech.

Ale hr ůza vyvolaná vraždami bledne ve srovnání se společenským nap ětím a nepokoji v Hamptonech p řed procesem a b ěhem n ěho. Tohle je p říb ěh o tom, co se stalo, vyprávěný z n ěkolika úhlů pohledu. M ějte na pam ěti, že lidé často lžou, zvláště v dnešní dob ě, a že plný rozsah jejich lží m ůže být nad naše chápání.

Toto jsou hlavní postavy se řazeny tak, jak vystupují v knize.

Nikki Robinsonova, sedmnáctiletá služebná pracující na částečný úvazek v East Hamptonu na Long Islandu.

2

Tom Dunleavy, bývalý profesionální sportovec, te ď advokát obhajoby v Hamptonech.

Dante Halleyville, obvin ěný ze čty ř vraž. Jednou ob ětí byl i student místní školy, velmi talentovaný sportovec.

Katherine Costellová, další významná advokátka v případu vražd. Loco, drogový dealer zásobující Hamptony.

Connie P. Raiborne, zkušený brooklynský detektiv.

Marie Scottová, Dantova babička a rádkyně.

Toto je jejich p říb ěh.

3

Prolog: ČÍSI LETNÍ DŮM

Kapitola 1

Nikki Robinsonová

Sedmnáctiletá a nebezpečně krásná Nikki Robinsonová se celé horké odpoledne snaží nezírat v jednom kuse na sv ůj jasn ě r ůžový mobilní telefon. Feifer se jí neozval už t ři dny a ona za číná mít hrozný pocit, že jí dal kopa čky a ješt ě jí o tom ne řekl.

Když kone čně Nikki telefon zazvoní, práv ě čeká ve frontě v Kwik Martu, aby zaplatila za pití, divoce se jí rozbuší srdce. Popadne telefon tak rychle, že se na ni její nejlepší kamarádka Rowena nesouhlasně podívá zpoza pultu a řekne: „Klídek, holka.“

Rowena si myslí, že v milostných záležitostech je t řeba zachovávat důstojnost, a jako obvykle má pravdu. Je to jenom agentura Maidstone Interiors, která pro ni má úklid v Montauku.

Nikki pracuje pro Maidstone celé léto a docela se jí ta práce líbí, jen jí vadí, že nikdy neví dop ředu, kam ji agentura pošle.

Trvá jí čty řicet minut, než dojede z Kings Highway v Bridgehamptonu do Montauku a dalších p ět, než najde tu správnou čtvrt’v kopcích kousek od dálnice Route 27, kde se všechny ulice jmenují po mrtvých prezidentech, a v ůbec ne po t ěch posledních, ale t ěch, kte ří jsou po smrti už dávno.

4

Číslo čty řicet jedna v Monroe Street není ani honosné sídlo, ani pastouška, ale n ěco mezi tím, a jakmile projde dve řmi, uvidí, že nepo řádek nijak nep řekra čuje obvyklé meze a že m ěl d ům nejspíš pronajatý pár nebo malá rodina.

Krom ě pravidelného p říjmu se Nikki na její práci nejvíc líbí, že je při ní sama. Sice uklízí domy b ěloch ům, ale aspo ň se jí nedívají p řes rameno a nedohlížejí na ni. Navíc p ři ní m ůže být oble čená, jak chce, takže si svlékne džíny a tri čko, pod kterým má dvoudílné plavky. Nasadí si sluchátka, pustí si něco od R. Kellyho a dá se do práce. Za čne s ložnicí v p řízemí. Posbírá špinavé ručníky a svlékne postele, sbalí povle čení do obrovské vlhké koule a odvleče ji po p říkrém schodišti dol ů do suterénu. Rychle dá prát první dávku, pak vyb ěhne do prvního patra a na její tmavé pleti, kterou ob čas miluje a ob čas nenávidí, se objeví první kapky potu.

Na chodb ě se zastaví a ucítí ve vzduchu podivný zápach, jako by tam n ěkdo pálil kadidlo nebo, opraví se při dalším nádechu, marihuanu.

To by nebylo nic divného. I mezi nájemníky se najdou fe ťáci. Ale když Nikki otev ře dve ře hlavní ložnice, vysko čí jí srdce až do krku, vyk řikne a pomyslí si: Ten bílý ďábel.

5

Kapitola 2

Na posteli se rozvaluje hubený bílý mladík, který v ypadá, jako by právě vyšel z v ězení. V ruce drží dlouhý, zahnutý rybá řský n ůž, na sob ě nemá nic než boxerky a na tvá ři pok řivený úsm ěv. Vlasy má odbarvené na bílo a strašideln ě bílou ple ť mu pokrývají piercing a tetování.

Nejstrašideln ější, možná ješt ě d ěsiv ější než n ůž jsou na n ěm o či. „Já tě znám , Nikki Robinsonová,“ říká. „Vím, kde bydlíš. Dokonce vím, kde d ěláš.“

Na n ěkolik vte řin, které jsou jak celá věč nost, zmrazí ty hororové oči Nikki ve dve řích s teniskami Reebok jako p řibitými k podlaze. Plíce jí jsou náhle k ničemu. Není ani schopná vdechnout dost vzduchu, aby mohla vyk řiknout.

Nějak se jí poda ří zlomit to ochromující kouzlo natolik, že zvedne jednu nohu, pak druhou, až b ěží a křičí, prchá jako o život ke dveřím koupelny na vzdáleném konci chodby.

Nikki je rychlá, běhá přes p řekážky za atletický tým bridgehamtonské střední školy, je rychlejší n ěž hrstka chlapců a ten hadu podobný vet řelec s pronikavýma o čima nemá šanci.

Dostane se ke dve řím koupelny p řed ním, a i když se jí t řesou ruce, poda ří se jí za sebou zav řít a zamknout.

Srdce jí buší tak hlasit ě, že sotva slyší jeho kroky. Opírá se hlavou o dve ře a z velkého zrcadla se na ni dívá její vyděšená tvář.

Oto čí se, p řitiskne se ke dve řím zády a zoufale pátrá po únikové cestě.

Okno sahá až pod střechu. Kdyby se dokázala dostat nahoru, mohla by vymyslet jak slézt dolů nebo sko čit.

A pak to spat ří. Je však p říliš pozd ě.

Mosazný knoflík na dve řích se otáčí.

Není to však ten knoflík, který ji tla čí do zad, ale jeho dvoj če p řipevn ěné na dveřích na druhé stran ě umyvadla, dve řích, o kterých neví, protože v tom dom ě nikdy p ředtím nebyla. Okamžit ě však pochopí, že vedou přímo do ložnice.

6

Jak na n ě šokované zírá, p řestane se knoflík otáčet, dve ře se pomalu otev řou a ten bílý ďábel vstoupí do malé koupelny.

Není úniku, není úniku, není úniku, myslí si a její hr ůza se na ni vrhá ze všech zrcadel.

A te ď se ten ďábel tiskne k ní, dýchá jí do ucha a jak břitva ostrý nůž jí tla čí do krku. Když se podívá dolů, popadne ji za vlasy a zvrátí hlavu dozadu, až se jejich o či setkají v zrcadle.

„Ne řízni m ě!“ žadoní slabým šepotem. „Ud ělám, co budeš chtít.“ Ale a ť řekne cokoliv, nemá to žádný smysl a ty nelítostné oči se jí vysmívají, když ji p řehýbá p řes umyvadlo a strhává bikiny ke kolenům.

„Vím, že ud ěláš cokoliv. Nepřestávej se dívat.“

Nikki ho sleduje v zrcadle, jak jí poru čil, a rychle dýchá. Ale když do ní vniká, strčí do ní tak silně, že ude ří hlavou do zrcadla a to se rozlétne na milion kusů. A p řestože má ostří p řitisknuté ke krku a ví, že je to proti pravidl ům, nem ůže se udržet, aby nesténala a neprosila ho, aby nep řestával. Ale teprve když je konec, Nikki se nap římí a řekne: „Feife, zbož ňuju tyhle tvý milostný hry. Jseš fakt ďábel.“ O dvacet minut pozd ěji, když se spolu rozvalují na jedné ze svle čených postelí, jí poví, že v místnosti není cítit tr áva, ale crack. A tak ten p říb ěh za číná, Feifem a Nikki, kou řícími onoho líného odpoledne crack v cizím letním sídle v Hamptonech.

7

První část: VRAŽDA V

BEACH ROAD

Kapitola 3

Tom Dunleavy

Je sobotní ráno na Den práce a já jedu po pobřežní ulici, kterou by mohl n ěkdo považovat za nejhez čí v Americe, Beach Road v East Hamptonu.

Mám namířeno za čty řmi svými nejstaršími kamarády na sv ětě. Kabriolet XKE ze šestasedesátého roku, na který jsem d ělal celých deset let, šlape jako hodinky a kamkoliv se podívám, je osl ňující hamptonské sv ětlo.

A nejen to, vedle m ě na sedadle spolujezdce sedí m ůj v ěrný psí p řítel Wingo, který p ři stažené střeše skoro v ůbec nesmrdí.

Tak pro č si nep řipadám jako v ráji?

Možná je to tou čtvrtí. Beach Road je široká a elegantní, po obou stranách se tyčí domy za miliony dolar ů, ale svým zp ůsobem je stejn ě ošklivá jako krásná. Zhruba každých pět minut po ní projede bílý džíp s nájemnými poldy. A na cedulích p řed sídly nenajde člov ěk jména obyvatel, ale názvy bezpečnostních agentur, najatých, aby chránily majitele p řed okolní lůzou.

8

Tak jo, tady jede kápo místních šupáků, pánové, a hádejte, co můžete d ělat, jestli se vám to nelíbí.

Jak pokra čuji na západ, domy jsou čím dál větší, trávníky rozlehlejší a jestli je to v ůbec možné, i zelen ější. Pak sídla zmizí úpln ě za vysokými, hustými živými ploty.

Když se to stane, Wingo a já necháme ten ubohý slum multimilionářů za sebou a vnikneme bez pozvání do ješt ě chladn ějšího království miliardářů . Za starých čas ů tam sídlili podez řelí zbohatlíci nebo lidé, kte ří vynalezli n ěco významného a zkvalit ňujícího život, jako ledni čka nebo klimatizace. Te ď tam sídlí hollywoodští magnáti nebo bezejmenní matematici, kte ří vysedávají před monitory po číta čů a vedou investi ční spole čnosti. Dva kilometry odtamtud koupil Steven Spielberg t ři pozemky u jezera Georgica a pak k nim p řidal parcelu na druhé stran ě, aby mu pat řil i výhled.

Dříve než m ě sta čil n ěkdo zastavit za to, že pohled na m ě otravuje bohatým den, zahlédl jsem mezeru v živém plotě a odbo čil na dlouhou, oblázky vysypanou cestu.

Za rozlehlým záme čkem postaveným ve dvacátých letech, ne vyzdobeným tak, aby jen sta ře vypadal, parkovala nalešt ěná, pochromovaná a vyšperkovaná auta.

Důvod, pro č se tam sjela, a pro č jsem p řijel i já, se nacházel kousek od nich, zbrusu nové, prvot řídní basketbalové h řišt ě velké p řesn ě podle pravidel NBA.

Ale pokud v Hamptonu existuje vítan ější a mén ě o čekávaný pohled než basketbalové h řišt ě s výhledem na oceán, je to ten asi tucet lidí, kte ří postávají okolo a kteří m ě okamžit ě p řicházejí přivítat. Pánové nešet ří chválou na adresu mého auta, dámy se rozplývají nad mým věrným psem Wingem Daddym.

„Tenhle miláček je skvostný kousek,“ řekne podnikavý mladík jménem Artis LaFontaine, když obdivuje m ůj starožitný jaguár. „A tenhle miláček je roztomilé zlatíčko,“ řekne jeho d ěvče Mammy, když se Wingo postaví na zadní a olízne jí krásný obli čej. „Můžu ho adoptovat?“

Jejich v řelé p řivítání mi pokaždé udělá velkou radost, a nejen proto, že jsem mezi nimi jediný b ěloch.

9

Kapitola 4

Tom

Tu čest být tam jediným b ělochem však nemám dlouho.

Ani ne za p ět minut dorazí Robby Walco ve svém zabláceném pickupu, na dve řích má název své a otcovy firmy WALCO & SYN, provádějící pozemní práce.

A pak se objeví m ůj starší bratr, fotbalový trenér na easthamptonské st řední, ve školní dodávce s Patrickem Rochem.

„Kde je sakra Feif?“ ptá se Artis. Artis se nám nikdy nesv ěř il, čím se živí, ale jeho pracovní doba je pružná a vynáší mu to dost, aby se mohl vozit v kanárkově žlutém ferrari na dvaadvacetipalcových pneumatikách.

„Jo, kde je ten bílej Rodman?“ ptá se chlapík s dredy jménem Marwan.

Artis LaFontaine a ostatní nedají na Feifa s jeho dob ěla odbarvenými vlasy, piercingem a tetováním dopustit, a když kone čně p řijede bos na kole a na řidítkách se mu houpají jeho kotníkové tenisky, které vypadají jako d ětské boty, do čká se takřka potlesku vstoje.

„Dávejte na n ěj bacha, lidi,“ říká Feif, opatrně sklápí op ěrku kola a staví ho mezi dv ě auta po dvou stech tisících dolar ů. „Je to Schwinn.“ Na Jeffa se mohu spolehnout celý život, ale tihle c hlapi jsou pro m ě nepostradatelní. Roche alias Rochie je ta nejhlubší duše, kterou znám, a krom ě toho také strašný socha ř, pr ůměrný hrá č pokeru a opravdu nadaný barman. Walco je čirá, nezkalená lidská serióznost, typ člov ěka, který k vám p řijde a s naprosto vážnou tváří prohlásí Guns’N’Roses za nejlepší rockovou skupinu všech dob nebo Dereka Jetera za nejlepšího basketbalistu své generace. Co se tý če Feifa, je prost ě výjime čný, což je okamžit ě jasné každému, s kým se setká, od dominikánské pokladní po vaši babičku.

Celé to místo patří filmové hv ězd ě T. Smittymu Wilsonovi, který ho koupil p řed p ěti lety. Wilson cht ěl ukázat svým fanoušk ům, že si pořád udržuje kontakt s realitou, takže poté, co utratil dvacet t ři miliony

10

za veliký d ům na šestnácti tisících čtvere čních metrech, vyplázl ještě půl melounu za tohle h řišt ě na basket. Použil stejnou spole čnost, která postavila pro Shaqa h řišt ě v Orlandu a pro rappera Dr. Dre v Oaklandu, ale na pozemní práce najal firmu Walco & syn a tak jsme se o n ěm dozv ěděli my.

Měsíc jsme m ěli h řišt ě pro sebe, ale když Wilson pozval své kamarády celebrity, aby ho přijeli navštívit na venkov ě, za čala to být mnohem v ětší zábava.

Nejd řív dorazila hrstka herc ů a profesionálních atlet ů, hlavn ě z L. A. a New Yorku. P řes n ě se zpráva o tom míst ě dostala do hiphopové komunity. Ti dali v ědět svým lidem a zakrátko se z toho stala nejdivočejší scéna v Hamptonech, všech dob, nekone čný mejdan s atlety a rappery, manažery a supermodelkami a n ěkolika gangstery, kte ří tomu dodali správný šmrnc.

Jak celebrity za čaly mizet, vypadal jeden z nejdražších pozemk ů na Beach Road čím dál víc jako hřišt ě na sídlišti v jižním Bronxu. V té dob ě se vytratil i Wilson. Celé týdny se z domu skoro n ehnul; pak se za čal vyhýbat celým Hampton ům.

Jediný člov ěk, kterým si te ď m ůžete být jisti, že na n ěj nenarazíte na pozemku T. Smittyho Wilsona v Hamptonech, je T. Smitty Wilson sám.

Kapitola 5

Tom

Já, Jeff, Feif, Walco a Rochie se rozcvičujeme a st řílíme na jeden koš, když si to po p říjezdové cestě p řirachotí kaštanov ě hn ědé SUV. Jako

11

většina aut, která se tam sjela, i tohle vypadá, jako kdyby ješt ě p řed chvílí stálo v předváděcí místnosti. Jeho p říjezd ohlašuje dlouho p ředem p ětisetwattový hip-hop, z n ěhož cvakají zuby.

Když velký cadillac zastaví, otev řou se troje dve ře a z nich vyská-

čou čty ři černí puber ťáci, každý v nových teniskách a teplákové sou— prav ě.

Po dramatické pauze se ze sedadla spolujezdce zvedne velké dítě Dante Halleyville osobn ě. Člov ěku dá dost práce udržet se, aby na něj nez ůstal vyt řešt ěně zírat.

Halleyville je skute čná hvězda, nepochybn ě nejlepší st ředoškolský hráč v zemi, a se svým metrem devadesát, svalnatými paž emi, velkým hrudníkem p řecházejícím v ploché břicho a úzký pas a štíhlýma nohama je stav ěný jako basketbalový b ůh. O Dantovi se už mluví jako o dalším Michaelu Jordanovi. Prohlásil se za zp ůsobilého k letošnímu draftu do NBA a byl by ur čit ě mezi t řemi nejžádan ějšími talenty, ale slíbil babi čce alespo ň jeden rok na vysoké.

Tohle všechno vím proto, že Dante vyr ůstal nedaleko ode m ě v Bridgehamptonu a každý druhý den se o n objeví článek, nemluvě o týdenních sloupcích zvaných Dant ův denník, které píše se sportovním redaktorem. Podle jeho článků, které ukazují, že Dante je docela chytrý kluk, se p ěm v místních novinách

řiklání k Louisville, takže se říká, že mu to auto p ůjčila tahle akademická instituce.

„Chcete si zahrát, kluci?“ zeptám se.

„Sakra, jasn ě!“ odpoví Dante a v ěnuje mi okouzlující úsm ěv, který budou lidé od Nike prostě milovat. „Neboj, vyklepnem vás rychle a bezbolestn ě.“

Uhodí m ě p ěstí do hrudníku a o p ůl minuty pozd ěji už se šplouchání vln a k řik rack ů mísí s vrzáním podrážek tenisek a libozvu čnými úde— ry mí če o zem.

Možná byste si mysleli, že si starší bílí chlapi u říznou ostudu, ale i my máme trochu talentu. Mému velkému bratru Jeffovi už táhne na padesát, ale 195 centimetrů a sto dvacet kilo se nedá jen tak odstr čit zpod koše a Walco, Roche a Feif, všichni n ěco p řes dvacet, jsou dob ří, nadaní sportovci, kte ří by dokázali hrát celou věč nost.

Co se m ě tý če, nejsem zdaleka takový borec jako Dante a táhne mi na p ětat řicet, ale po řád umím ještě trochu hrát.

12

Pokud nejste šílenci do basketu, ur čit ě jste o mn ě neslyšeli, ale hrál jsem za B tým All-America na univerzit ě St. John’s a v roce 1995 m ě minnesotští Timberwolves vybrali jako dvacátého třetího v prvním kole draftu. Má profesionální kariéra začala nad ějn ě. Hned první rok jsem si pochroumal koleno, ale po řád ještě uhraju svoje, a ť už na popraskaném betonovém hřišti na sídlišti nebo na tomhle skvostu s výhledem na velký modrý oceán.

Kapitola 6

Tom

Ráj nem ůže být o moc lepší než tohle.

Racci plachtí ve vánku od moře, na vlnách se pohupují plachetnice a zelený pogumovaný povrch se koupe ve slune ční záři, když dribluju po h řišti, proklouznu kolem bratra a nahraju volnému Walcovi pod košem.

Walco se právě chystá snadným skokem zav ěsit balón, když na n ěj zezadu sko čí jeden Dant ův kolega z týmu, vysoký a šlachovitý kluk, který se, jak pozd ěji zjistím, jmenuje Michael Walker. Zablokuje hod a srazí Walca na zem. Je to tvrdý faul a podle mého názoru naprosto zbyte čný. Špinavá hra.

Balón má te ď tým Kings Highway, a když chce jeden z jejich hrá čů vysko čit, vy řídí ho Rochie stejn ě oškliv ě.

Brzy už si nikdo natažený na travnatém vršku vedle kurtu nevšímá plachtících rack ů nebo pohupujících se plachetnic, protože se sobotn í přátelské utkání změní ve válku.

13

Pak ale u hřišt ě zaparkuje otlu čená honda a vystoupí z ní Dantova sedmnáctiletá hezká sestrenice Nikki Robinsonová ve velice krátkých šortkách. Když zahlédnu, jak si ji Feifer prohlíží, vím, že zástupci Montauku mají po řád ještě šanci tenhle souboj na b řehu mo ře vyhrát.

Kapitola 7

Tom

Nikki Robinsonová se provokativně op ře o drátěný plot a nestydatý Feifer se okamžit ě ujímá vedení ve h ře. Využívá své rychlosti, vytrvalosti a p řekvapivé síly a dává týmu z Kings Highway tři koše po sob ě. Když pak Jeff napraví m ůj nevyda řený hod, je to dvacet dvacet. Nikki už není u plotu sama. Artis LaFontaine, Mammy, Sly a všichni ostatní jsou na nohách a dělají hrozný rámus.

Michael Walker se řítí po h řišti s mí čem.

Te ď, když už nás sleduje p ět žen místo jedné, vrhne se Feifer na Walkera jako orel na králíka v jednom z těch televizních po řad ů o přírod ě. Bez velkého úsilí ho připraví o mí č a b ěží na druhou stranu pro vít ězný bod.

Tentokrát se však nezastaví u obrou čky. Stoupá stále výš a ukazuje, že kluci z Montauku to umí také. Když zav ěsí mí č, Artis, Mammy a Marwan vybuchnou nadšením a Nikki Robinsonová ho od m ění nep řístupným tane čkem, který by sedmnáctileté děvče v ůbec nem ělo um ět. To vyprovokuje Michaela Walkera, aby str čil do Rochieho, Feif mu to oplatí, Dante str čí do Feifa a ten tvrd ě str čí do Danta.

Za deset vte řin se už Feif a Dante v nejhez čí den léta rvou prostřed kurtu.

14

V tom okamžiku se do toho m ěly ob ě strany vložit a odtrhnout je od sebe, ale nikdo to neud ělal. Tým z Kings Highway se držel zpátky, protože to vypadalo, že bílý surfa ř dostane výprask, a oni ho o n ěj necht ěli p řipravit. My jsme stáli a dívali se, protože jsme nikdy neviděli, že by Feif prohrál n ějakou rva čku v baru.

A Feif se opravdu drží dob ře, p řestože nad ním má Dante navrch o dobrých dvacet centimetr ů výšky a dvacet kilo váhy.

Ale já už toho vid ěl dost. Je to celé nesmysl a nechci, aby si n ěco ud ělali.

Když sko čím mezi n ě a za odm ěnu od každého jedu slíznu, všichni na h řišti ztichnou.

Náhle se ozve zaječení, lidé se rozprchnou a pak Artis zařve: „Tome, má zbraň!“

Obrátím se rychle k Dantovi a spatřím, že drží prázdné ruce p řed obli čejem. Když se oto čím k Feifovi, vidím, že d ělá to samé. Jsem poslední člov ěk na h řišti, který si všimne, že ten se zbraní není ani Dante, ani Feifer. Je to Dant ův spoluhráč Michael Walker. Zatímco jsem se snažil rváče odtrhnout, musel si dob ěhnout pro pistoli do auta.

Nevid ěl jsem ani jeho, ani pistoli do okamžiku, kdy se vrátil na hřiště. Zvedl ji k Feiferov ě hlav ě a s ohavným cvaknutím natáhl kohoutek.

Kapitola 8

Dante Halleyville

Když Michael p řiloží tomu klukovi pistoli k hlav ě, nikdo není vyd ěšen ější než já. Nikdo! Ani ten brácha se zbraní u hlavy, a čkoliv i ten

15

vypadá taky pořádně vyd ěšen ě. Moje nejhorší no ční m ůra se stává skute čností. Nema čkej tu spouš ť, Michaeli. Ned ělej to.

Kv ůli svému slibu babičce Marii jsem dostal šestnáct m ěsíc ů odklad, než nastoupím do NBA. Jediné, co m ě m ůže zastavit, je n ějaká pitomost jako tahle. Proto nechodím do klub ů a dokonce ani na ve čírky, kde všechny neznám, protože člov ěk nikdy neví, kdy n ějaký blázen vytáhne pistoli. Ale právě to se práv ě d ěje, d ělá to m ůj nejlepší kamarád a navíc si myslí, že to d ělá pro m ě.

Ne že bych o tom s Michaelem nemluvil. Michael mi chce krýt záda, fajn. Ale musí stát mezi mnou a trably, ne je přivolávat. Díkybohu za Dunleavyho. Neví to, ale sleduji ho od doby, co jsem za čal po řádně hrát. Než jsem p řišel já, byl to jediný místní hráč, který to n ěkam dotáhl. Kdysi jsem se zajímal o jeho kariéru na univerzit ě St. John’s a pak v Minnesot ě, kde hrál chvíli profesionálně. Velká hvězda se z n ěj nestala, ale kdyby se Tom Dunleavy nezranil, ur čit ě by po řádně zamíchal kartami v lize. To mi m ůžete v ěř it.

Ale to, co Dunleavy d ělá dneska, je mnohem lepší než basket. Je to jako v té básni, kterou jsme četli ve škole, jestli dokážete zachovat chladnou hlavu, když se všichni parchanti kolem cho vají jako blázni. Když Michael p řiloží tomu bílému klukovi pistoli ke spánku, všichni se rozprchnou. Ale Dunleavy z ůstane na h řišti a mluví na Michaela, jak nejklidn ěji dokáže.

Není to ale falešný klid. Je skute čný, zkrátka to, co se má stát, se také stane.

Nemohu říct p řesn ě, jak ten rozhovor probíhal, ale tohle si pamatuji. „Vidím, že jsi Dant ův p řítel,“ říká Dunleavy. „To je jasný. Stejn ě jasný jako fakt, že tenhle kluk nikdy nem ěl Danta praštit, ne n ěkoho, kdo má jít brzo do NBA. Uhodí Danta, jedno z jeho očí už nebude jako p ředtím a sen skon čí. Takže jsem si jistej, že část Danta by chtěla vid ět, jak tomu klukovi vyst řelíš mozek z hlavy.

Ale protože jseš Dant ův p řítel,“ pokra čuje Dunleavy, „nem ělo by ti záležet na tom, co Dante chce, ale co potřebuje. Je to tak? Takže i kdyby na tebe Dante řval, abys toho grázla zabil, ty bys to neudělal. Protože by mu to do budoucna v ůbec nepomohlo. Ublížilo by mu to.“

16

„Přesn ě tak,“ řekne Michael a pistole se mu t řese v ruce, i když se ji už snaží schovat. „Ale ješt ě jsem s tebou neskon čil, b ělochu. Ani náhodou!“

Dunleavymu se n ějak poda ří, aby to vypadalo, že se Michael sám rozhodl sklonit zbra ň. Poskytne Michaelovi možnost odejít se ctí, aniž by si mohli ostatní myslet, že p řed n ěkým couvá.

Ale stejn ě je to celé na leva čku, a když p řijedu ke své babičce Marii, jsem tak vy čerpaný, že si rovnou lehnu na gau č a prospím t ři hodiny. A po tom mém krátkém zdřímnutí už nebude nikdy nic jako d řív.

Kapitola 9

Kate Costellová

„Hej, Mary Catherine! Mary Catherine! Nevid ěl n ěkdo božskou MC?“ volám svým sladkým mate řským hlasem.

Když nikdo neodpoví, vysko čím z m ěkkého k řesílka a za čnu prohledávat zahradu za domem mé sestry v Montauku s přehnanými gesty here čky z telenovely.

„Je opravdu možné, že tady nikdo nevid ěl tu krásnou holčičku asi takhle velkou, s nádhernými rudými vlasy?“ zkusím t o znovu. „To je ale divné, protože bych p řísahala, že taková holčička tady ješt ě p řed dvaceti vte řinami byla. Velké zelené oči? Nádherné rudé vlasy?“ To je tak zhruba všechno, co moje dvacetim ěsí ční nete ř vydrží vyslechnout potichu. Opustí sv ůj úkryt na verand ě, na které moje sestra Theresa a její manžel Hank popíjejí margaritu se sv ými sousedy. Rozb ěhne se p řes trávník, vlasy a hubené ruce jí vlají všemi sm ěry a vzrušení v její tváři p řekra čuje všechny doporu čené meze. Pak se mi

17

vrhne do náručí s úsm ěvem, který mluví tak jasn ě, jako by to slabikovala: „Jsem tady, ty hloupá této! Vidíš? V ůbec jsem se neztratila! Jenom jsem si d ělala legraci!“

Prvních deset let po promoci jsem dom ů jezdila jen z řídka. Montauk mi p řipadal malý a klaustrofobický a hlavn ě jsem necht ěla narazit na Torna Dunleavyho. Te ď už nem ůžu fungovat déle než dva týdny v kuse, aniž bych si pochovala MC, a tahle p ředm ěstská zahrada s grilem na terase, zelenou skluzavkou a houpa čkou postavenou v rohu mi připadá pokaždé o něco útuln ější.

Zatímco se rozvalujeme s MC na trávě, p řinese mi Hank sklenici vína. „Nezapome ň se ozvat, až si budeš pot řebovat odpo činout,“ řekne.

„Zrovna odpo čívám, Hanku.“

Zvláštní jak se v ěci n ěkdy vyvinou. Theresa se znala s Hankem od základní školy a všichni v rodin ě v četn ě m ě si mysleli, že se brzy usadí. Ale když vidím, jak mají rádi jeden druhého a sůj život v Monv

tauku, a sleduji, jak je navšt ěvují jejich p řátelé, kdykoliv jdou náhodou kolem, za čínám si myslet, jestli nejsem pro legraci.

Ale nejlepší částí jejich života je samoz řejm ě MC, kterou, v ěř te tomu nebo ne, pojmenovali po takzvané hv ězd ě rodiny.

Když už mluvím o své milované jmenovkyni, tak se nejspíš už zase vytratila, protože ji nikde nevidím.

„Nevid ěl n ěkdo Mary Catherine? Nevid ěl n ěkdo tu malou roš ťandu? Ne? Tak to je opravdu divné. Dokonce bizarní, protože bych p řísahala, že jsem ji p řed minutkou zahlédla zrovna tamhle pod tím stolem. Krásné rudé vlasy? Velké zelené oči? Hej, Mary Catherine! Mary Catherine!“

Kolem vládne klid a mír, aspo ň prozatím.

18

Kapitola 10

Tom

Bylo mi jasné, že takové drama nepřebiju jen ve čerem na gau či s Wingem a zápasem Mets v televizi. Zamířil jsem k Marjorii, což není jeden m ůj oblíbený bar jen zde, ale kdekoliv ve známém vesmíru. V Hamptonech jsou stovky ohavných podnik ů pro luf ťáky, ale to bych si rad ěji šel zahrát bingo do klubu Los, než bych do v ětšiny z nich vkročil.

Bar U Marjorie je rozhodn ě šitý na míru místním, ale jeho majitelka Marjorie Segerová vítá kohokoliv, kdo není pitomec, i když nemá zrovna nejlepší životopis, takže tam nepanuje zaho řklá nálada typu „my proti všem“, jako řekn ěme v podnicích typu U Wolfieho. Krom ě toho U Wolfieho bych se nikdy nedo čkal martini Šedá husa, což je p řesn ě to, co chci a pot řebuji, a to si také objednám u Marjorie osobn ě, když se usadím na stoli čku u venkovního baru s výhledem do přístavu.

Marjorii se rozzáří o či a zatímco dává sklenici k ledu a vymývá šejkr, poslouchám, jak sténají lana a vlny narážejí do trup ů velkých rybářských trauler ů, uvázaných asi deset metrů daleko. Docela p ěkné. Doufal jsem, že tam najdu n ěkolik svých kamarád ů štamgast ů, ale není tam ani jeden. Musím se spokojit s Billem Belnapem, který se mnou chodil na d ějepis a na angli čtinu na easthamptonské střední. Už patnáct let patří v East Hamptonu k smetánce.

Belnap, v uniform ě a ve služb ě, sedí na stoli čce vedle m ě, kou ří cigaretu a upíjí kolu. To by mohlo znamenat, že pije rum s kolou nebo whisky s kolou, případn ě, i když to zní nepravd ěpodobn ě, čistou kolu. To je však mezi ním a Marjorií, která se teď soust ředí na m ůj koktejl. A když p řede m ě staví vychlazenou sklenici a nalévá ten pr ůsvitný elixír, p řestanu se bavit s Bobem a v ěnuju jí zasloužené uctivé ticho, dokud s poslední kapkou tekutiny nedosáhne hladina k samému okraji sklenice jako voda v jednom z t ěch bazén ů za dv ě st ě tisíc babek.

19

„Doufám, že víš, že t ě zbož ňuju,“ řeknu a skloním hlavu, abych se poprvé napil.

„Drž své city na uzd ě, Dunleavy,“ opáčí Marjorie. „Ješt ě pár skleniček a za čneš mi sahat na zadek.“

Jak za číná Šedá husa účinkovat, p řemýšlím, jestli bych nem ěl pov ědět Billymu, samoz řejm ě mimo záznam, o událostech toho odpoledne. Koneckonc ů nám místním se toho p řihodí tak málo, že mi p řijde skoro sobecké nepod ělit se o dobrou historku.

Pokusím se tedy o správnou míru skromnosti a vtipu a pustím se do vyprávění. Když se dostanu k místu, kde Michael Walker p řikládá pistoli Feiferovi ke spánku, řeknu: „Už jsem si fakt myslel, že budu muset Wilsonovo h řišt ě za p ůl mega čistit od krve.“

Belnap se neusm ěje. „Wilson tam nebyl?“ zeptá se.

„Ne. Slyšel jsem, že se bojí sem dol ů páchnout.“

„Tomu bych v ěř il.“

Vedu vyprávění k závěru a právě cituji Walkerovu poslední výhružku, kterou si cht ěl zachránit tvář, když se z Belnapovy vysíla čky ležící na baru vedle poloprázdné sklenice ozve chraplavý hlas. Zvedne p řístroj a poslouchá.

„Tři mrtvoly v East Hamptonu,“ řekne Belnap a dopije zbytek koly na ex. „Jedeš se mnou?“

20

Kapitola 11

Tom

„Tři muži, n ěco p řes dvacet,“ ozve se Belnap od volantu. „Našel je nějaký b ěžec.“

Chci se ho zeptat kde, ale to, jak Belnap strnule zírá před sebe a řeže zatáčky, až kvílejí gumy, m ě odradí od jakýchkoliv otázek.

Až do te ď jsem asi musel žít jako v bavlnce, protože tohle j e poprvé, co se vezu v policejním autě. Navzdory všemu tomu blikání a kvílení je uvnit ř až strašidelný klid. Ne že bych byl klidný já. To ani náhodou. Tři mrtvoly v East Hamptonu? Krom ě autonehody n ěco nepředstavitelného .

Cesty v okolí jsou klikaté a vedou lesem a silná světla Belnapova auta st ěží prorážejí tmu. Když kone čně dorazíme na konec Quonset Street a vlétneme na jasn ě osv ětlenou Route 27, je to jako vyno řit se nad hladinu hlubokého, chladného jezera.

O p ůl kilometru dál, kousek od pláže, ostře brzdíme a uhýbáme zpátky do tmy. Vteřinu mi trvá, než si na ni mé oči zvyknou, na čež já zjistím, že jsme v Beach Road.

Potm ě ty mohutné domy vypadají hroziv ě. Te ď už skoro letíme a kolem golfového h řišt ě se mihneme sto čty řicítkou.

Po dalších p ěsti stech metrech dupne Belnap na brzdy tak prudce, že mě to hodí proti pás ům, a strhne volant do otev řené bílé brány sídla T. Smittyho Wilsona.

„Je to tak,“ řekne Billy, aniž se na m ě ohlédne. „Jsme zpátky na scén ě tvého hrdinského kousku.“

Příjezdová cesta je prázdná a u hřišt ě neparkuje ani jediné auto, což jsem už celé m ěsíce nevid ěl. Dokonce, i když lije, sejde se tady parta lidí, kte ří si ud ělají mejdan v autech. Ale v sobotu ve čer, o víkendu Dne práce, je tam prázdno jako na Štědrý ve čer.

„Je to zlý, Tome,“ pronese Belnap, který nemá ve zv yku p řehánět. „Tady se nevraždí. To se prost ě nestává.“

21

Kapitola 12

Tom

Je to strašidelný pohled.

Prázdnotu kolem hřišt ě ješt ě prohlubuje sv ětlo, které ho ozařuje. Kolem je rozmíst ěno osm silných halogenových reflektor ů na elegantních st říbrných sloupech, aby se mohlo hrát i v noci. Právě takové se používají p ři natáčení film ů. Te ď svítí všechny naplno.

Jedno policejní auto a ambulance dorazily p řed námi.

Belnap mi p řikáže, abych zůstal u auta, a sp ěchá ke dvěma sanitám zaparkovaným mezi dunami.

Ze svého místa na kapotě vozu slyším sílící kvílení sirén a za chvilku spat řím, jak se po Beach Road z obou stran blíží policej ní auta. Páry reflektorů se setkají u brány na úpatí kopce a pak kli čkují nahoru po p říjezdové cestě.

V p říštích p ěti minutách se sjede nejméně deset dalších voz ů s policisty a ješt ě t ři záchranky. Se stejným zlov ěstným chvatem se p řiřítí dva detektivové v černém služebním sedanu. A k tomu ješt ě týmy pro zajišt ění místa činu v n ěkolika dodávkách.

Pak se p řestanou sjížd ět auta a kvílet sirény a já zase slyším šplouchání vln v oceánu. Celá ta scéna je podivná a nepřirozená, cítím se jak malé dítě, když se probudí a neví, kde je.

Několik minut stojím u auta, jediný člov ěk, který z ůstává stranou od davu okolo místa činu, a z držení t ěla a gest policist ů poznávám, že tohle je mnohem horší, než na co jsou zvyklí. P řed pár lety byl tři kilometry odsud ve své posteli zavražd ěn jeden milionář, ale tohle je jiné. Ti mrtví nejsou letní návštěvníci.

Podle toho, jak se policisté chovají, jsou ti tři místní, možná dokonce poldové.

Když se objeví i dobrovolní hasi či, usoudím, že už jsem stál stranou dost dlouho. Koneckonc ů nejsem žádný cizinec. Toma Dunleavyho tady zná každý.

22

Ale na p ůl cesty k ambulanci se mi postaví do cesty Mickey Harrison, seržant, se kterým jsem hrával na st řední škole basket, a položí mi ob ě ruce na ramena.

ře a já zahléd-

„Tommy, nem ěl bys tam te ď chodit. V ěř mi.“

Je však pozd ě. Jak se m ě snaží zadržet, kruh se rozev nu obrysy t ěl, okolo kterých se policisté motají.

Tam dole je tma a já ty obrysy nejprve nedokážu rozpoznat. Pak si jeden policejní technik d řepne a místo osv ětlí blesk jeho fotoaparátu. Následuje druhý záblesk namířený doprost řed scény a já v něm spat řím bílý kruh Feiferových vlas ů.

„Proboha!“ vypravím ze sebe a Mickey Harrison m ket.

ě vezme za lo-

ěla neleží vedle sebe. Jsou Skoro okamžit ě se dostaví další šok. T

navršená na hromad ě. Feif je na zádech uprostřed. Na n ěm spo čívá tváří dol ů Robert Walco a dole je Rochie obrácený na bok. Jeden hlas p řehluší ostatní, možná pat ří Billymu Belnapovi. P řitom, jak se cítím, to nemohu poznat jist ě. „Myslíte, že tohle mohl ud Dante a jeho černý kamarádi?“ Odpov ěď už neslyším, protože kle mokrého písku.

ělat

čím na kolenou a zvracím do

23

Kapitola 13

Kate

„Ahoj, Mary C, jak se vede?“ slyším, když se blížím k té scén ě z hrozného snu, k místu činu na pláži, kterou považuji částečně za svou, protože jsem tam jako dít ě strávila tolik času.

„Nic moc. A vám?“ říkám, aniž bych vlastn ě v ěděla, s kým mluvím, nebo pro č se obt ěžuji odpovídat na tak stupidní otázku.

Hodinu poté, co jeden dobrovolný hasi č zachytil hlášení na policejní frekvenci, se už na pláži pod Wilsonovým sídlem mel ou dobré dv ě stovky místních a já jsem jedna z nich. Nežiju tady už dvanáct let, ale řekla bych, že být montauským rodákem je n ěco, co nikdy nezmizí, protože jsem stejn ě zneklidn ěná a vyděšená jako mí sousedi. Nad místem, kde stojím, parkují v dunách tři ambulance obklopené celým easthamptonským policejním odd ělením.

V následujících zhruba deseti minutách k nám ze svahu jako laviny bahna kloužou strašné zprávy, potvrzující nebo opravující jména mrtvých, která jsme už slyšeli. Zoufalí rodi če volají d ětem, radují se, když je slyší, panika ří, když nezvedají telefon. Myslím na rusovlasou Mary Catherine pobíhající dnes po trávníku za domem a na to, jak zranitelnými se rodi če stávají, jakmile se jim narodí dítě.

Už n ěkolik hodin víme, že všechny t ři ob ěti jsou mladí muži, ale policie odmítá sdělit jména, dokud neinformuje jejich rodiče.

Lidé na pláži se znají s příliš mnoha policisty za páskou ohraničující místo činu, a když n ěkomu zavolá jeho bratranec z vršku kopce, dozvíme se, že ti mrtví jsou Walco, Rochie a Feifer . Ta zpráva nás všechny zasáhne jako ruční granát.

V létě m ůže být v Montauku kolem deseti tisíc lidí. T ěch, kte ří tady žijí celý rok, je možná desetina, ale v okamžicích jako tenhle jsme jako velká rodina. To je jeden z důvod ů, pro č jsem odešla, a jedna věc, která mi nejvíc chybí. Člov ěk, který bydlí ve vedlejším dom ě, tady není bezvýznamný cizinec, ale opravdový soused , který se zajímá

24

o váš život a prožívá s vámi vaše triumfy a tragédie, a proto te ď lidé vzlykají, pláčí a snaží se navzájem utěšit.

Ti t ři mrtví chlapci jsou o deset let mladší než já. V poslední dob ě jsem tu nestrávila moc času, p řesto ale vím, že Walcova p řítelkyn ě je těhotná a Rochieho matka trpí rakovinou žaludku. Dlouho p řed tím, než se z Feifera stal surfa ř, jsem ho chodila hlídat, proboha. Pamatuji si, že nemohl usnout bez misky rýžových k řupek.

Jak z kopce pomalu proudí další podrobnosti, žal se m ění ve vztek. Všechny t ři n ěkdo st řelil z bezprost řední blízkosti mezi o či. Všichni mají na zápěstích od řeniny od provazu. A když byla t ěla nalezena, ležela na jedné hromad ě jako odpadky na m ěstské skládce. Víme toho o t ěch mladících dost, aby nám bylo jasné, že to nebyli žádní andílci. Ale víme také, že to nebyli zlo činci. Tak co se to sakra dnes ve čer stalo?

Odvrátím pohled od řady dom ů za desítky milion ů zpátky k ambulancím. Mezi t ěmi dv ěma tucty policist ů tam naho ře je n ěkolik místních, jimž bylo z n ějakého d ůvodu dovoleno p řiblížit se k místu činu. Dívám se, jak jeden statný chlap dává ruku kolem ramen vysokému, mnohem huben ějšímu muži vedle sebe. Kruci , pomyslím si. Stojí zády ke mně, ale já vím, že ten vyšší muž je Jeff Dunleavy. Ten druhý je jeho mladší bratr a já pocítím čerstvý nával bolesti, za kterou se musím styd ět, protože nemá nic společného s hroznou vraždou t řech dobrosrde čných montauských výrostk ů.

25

Kapitola 14

Tom

Sou časná easthamptonská policie neměla nikdy nic do čin ění s tak děsivým místem činu, a je to znát. Je tam příliš mnoho policist ů, p říliš mnoho t ěl, p říliš mnoho emocí ukrytých p říliš blízko pod povrchem. Van Buren, nejmladší detektiv ve sboru, kone čně vyty čí kolem t ěl čtverec desetkrát deset metrů a nechá ho osv ětlit, aby technici mohli odebrat otisky prst ů a vzorky DNA.

Nechci obt ěžovat Van Burena, tak p řistoupím k policejnímu veliteli Bobbymu Flahertymu, kterého znám odjakživa.

„Už n ěkdo informoval Feifovu rodinu?“ zeptám se.

„Pošlu tam Rusta,“ odpoví a kývne hlavou sm ěrem k mladíkovi v uniform ě, který je v obli čeji tak zelený, jak jsem musel být já p řed čty řiceti minutami.

„Nech to ud ělat m ě, Bobby. Ano? M ěli by to slyšet od člov ěka, kterého znají.“

„To jim nepom ůže, Tome.“

„Pot řebuju svézt zpátky do přístavu. Nechal jsem tam auto.“ Feiferovi bydlí vedle nižší st řední školy v tiché slepé uličce v jedné z posledních celoro čně obývaných čtvrtí v Montauku. Je to místo, kde děti po řád ještě mohou hrát basketbal na ulici, aniž by je n ěco p řejelo, a kde rodiny jako Feifova vychovávají své potomky v p řesv ědčení, že se jim nem ůže p řihodit n ěco tak strašného jako tohle.

Je pozd ě, p řesto se v obývacím pokoji domku ješt ě svítí, a já se p řikradu k francouzskému oknu potichu jako zlod ěj.

Vic a Allison Feiferovi sedí se svou dospívající dcerou Lisou na velkém, pohodlném gauči a tváře jim oza řuje televize. Na blízké židli visí taška z videop ůjčovny Montauk Video. Možná sledují n ějaký film pro ženy, protože hlava rodiny d římá s bradou opřenou o hrudník, zatímco Ali a Lisa nemohou odtrhnout o či od obrazovky, ani když sahají pro popkorn do mísy, která leží mezi nimi na gau či.

26

Vím, že to nikdy není tak prosté, ale vypadají jako milá, spokojená rodinka.

Zhluboka se nadechnu a stisknu zvonek. Dívám se, jak Lisa v r ůžové mikin ě a bílých chlupatých pantoflích vyskakuje z pohovky . Dívka rychle otev ře, celá žhavá vrátit se ke sledování filmu. Táhne mě za sebou do obýváku, aniž by p řemýšlela o tom, jak je taková no ční návštěva neobvyklá.

Ale jakmile stanu p řed nimi, výraz mé tváře m ě prozradí. Allison mě popadne za paži a otec Feif, který se od zazvon ění zvonku ješt ě úpln ě neprobudil, se vyhrabe na nohy v ponožkách.

„Jde o Erica,“ vypravím ze sebe. „Je mi to opravdu líto. Dnes ve čer ho našli mrtvého spolu s Rochiem a Walcem u Wilsonova sídla v Beach Road. Někdo je zavraždil. Moc m ě mrzí, že jsem vám p řinesl tak hroznou zprávu.“

Jsou to jen slova, ale ú činkují jako kulky. D řív než je všechna vypustím z úst, Allisonina tvář se rozpadne na st řepy, a když pohlédne na manžela, jsou oba tak zdrcení, že mohou jeden dr uhému nabídnout jen sko řápku osob, kterými byli p řed p ěti minutami.

Kapitola 15

Tom

Když se m ě zeptáte, kolik času jsem strávil u Feiferových, budu tvrdit, že to byla skoro hodina. Podle mých kuchy ňských hodin to bylo nejspíš mén ě než deset minut.

Dokážu jenom vzít z police láhev irské whisky a odnést si ji ven, kde čeká m ůj kamarád Wingo. Hned pozná, že jsem na tom mizerně.

27

Místo aby škemral, abych ho vzal na procházku, položí mi čumák do klína a já ho hladím jako o život. O který už t ři mí kamarádi přišli. Držím v ruce telefon, ale nemohu si vzpomenout pro č. Ach ano, Holly . To je žena, se kterou n ěkolik posledních týdn ů chodím. Nic vážného.

Ve skute čnosti se mi jí volat nechce. Volal bych jen proto, abych předstíral, že to je má p řítelkyn ě, i když oba víme, že spolu jen zabíjíme čas.

Wingo je pes, ne kamarád. Moje dívka vlastně není má p řítelkyn ě. Ale whisky je skute čná, takže si naliju p ůl sklenice a napiju se. Díkybohu, že ten parchant doktor Jameson ješt ě po řád chodí za pacienty. Cítil bych se lépe, kdybych mohl plakat, ale ned ělal jsem to od svých deseti, kdy mi zem řel otec. Takže si dop řeju další dlouhý doušek a náhle zjistím, že místo o té hrůze, co se dnes stala, p řemýšlím o Kate Costellové. Je to už deset let, co jsme se rozešli, ale po řád si na ni ob čas vzpomenu, zvlášť když se stane n ěco d ůležitého, dobrého nebo špatného. Krom ě toho jsem ji dnes ve čer zahlédl v Beach Road. Jako obvykle vypadala nádherně a i za t ěch okolností jsem sebou p ři pohledu na ni trhl.

Jakmile za čnu litovat, jak se to s Kate pokazilo, je to už jen záležitost n ěkolika lok ů, než se pustím do revidování Toho okamžiku . Boston Garden, 11. únor 1995. Sotva minuta do konce hry a tým Twolves prohrává o dvacet tři bod ů. Je to sou část hry tak zbytečné, že se jí říká „vyvážení odpadků“. Zakopnu o kotník spoluhrá če, vykloubím si levé koleno a má profesionální kariéra skon čí d řív, než dopadnu na palubovku.

Takhle to se mnou a doktorem Jamesonem chodí. Nejd řív myslím na to, jak jsem p řišel o Kate. Pak na to, jak jsem p řišel o basketbal. Víte, nejd řív jsem nem ěl nic. To bylo v po řádku, protože každý začíná z ničeho. Pak jsem našel basketbal a p řes n ěj jsem potkal Kate. Kate by to te ď pop řela. To ženy d ělávají. Ale ty a já, doktore, nejsme děti. Oba víme, že bez basketu bych se nedostal ke Ka te Costellove ani na t ři metry. Jen se na ni podívejte!

Pak jsem ztratil Kate. A pak basketbal. Tu-du-du-tů.

Takhle zní otázka, kterou si kladu už deset let. Jak ji bez n ěj získám zpátky?

28

Doktore, jste tam ješt ě?

Kapitola 16

Kate

Až do toho hrozného, proklatého dopoledne na začátku září jsem se poh řbu mladého člov ěka zú častnila jen jednou, když um řel Wendell Taylor. Wendell vypadal jako velký plyšový medv ěd a hrál na baskytaru v místní skupin ě Save the Whales, která docela válela a vyrazila na turné po Nové Anglii.

Na Den dík ůvzdání před dv ěma lety jel Wendell dom ů z benefi čního koncertu v Providence. Když usnul za volantem, dělilo ho od postele jen deset kilometr ů. Telefonní sloup, do kterého narazil, byl jedinou pevnou p řekážkou dv ě st ě metr ů v každém sm ěru. Záchranářů m trvalo hodinu a p ůl, než ho vyst říhali z jeho dodávky.

Celá věc byla o to smutn ější, že Wendell byl tak slušný kluk a tolik se radoval, že si dokáže vyd ělat na živobytí hudbou. N ějak se však stalo, že se po poh řbu plném zábavných a dojemných vzpomínek p řátel, z nichž n ěkte ří ho znali od školky, lidé cítili o n ěco lépe. Poh řeb Rochieho, Feifera a Walca, který se koná v kamenném kostele kousek na východ od m ěsta, však nep řinese ani špetku úlevy. Místo o čistných slz zde panuje zavilá zloba, z velké části adresovaná nepřítomnému majiteli domu, u kterého k tragédii došlo. Pro tu asi tisícovku lidí, která se tísnila onoho nedělního rána v kostele, zem řeli Walco, Feif a Rochie kv ůli marnivosti filmové hv ězdy.

Vím, že tak jednoduché to není. Podle toho, co jsem slyšela, se Feif, Walco a Rochie potloukali kolem h řišt ě celé léto a užívali si to tam

29

jako kdokoliv jiný. P řesto by bylo od Smittyho Wilsona hezké, kdyby se ukázal a projevil soustrast, nemyslíte?

K jedné o čistné události však přece jen dojde, pokud lze násilný čin považovat za akt o čisty. P řed za čátkem obřadu spat ří Walc ův mladší bratr na prot ější stran ě ulice fotografa. Ukáže se, že Daily News nemají o panu Wilsonovi tak špatné mín ění jako my. Myslí si, že je dost velká šance na to, že se tam ukáže, aby poslali na místo fotografa s teleobjektivem.

Walc ův bratr a jeho kamarádi rozmlátí fotoaparát na kusy a dopadlo by to mnohem h ůř , kdyby nezasáhla policie.

Pozd ěji m ě napadne, že ta scéna, ten výbuch násilí jsou ukázk ou toho, čemu n ěkte ří lidé říkají znamení.

Kapitola 17

Kate

V den poh řbu se události vyvíjely jen k horšímu.

Já sem už nepatřím , myslím si a chci z domu Walcových utéct, ale nemám dost odvahy.

Fronta soused ů, kte ří čekali, aby mohli projevit soustrast Mary a Richardu Walcovi, za číná v jídelně p řed knihovnou, vine se kolem t řech st ěn obývacího pokoje a dál kolem p ředních dve ří a po v ětšin ě chodby k ložnici. Pevn ě svírám ru čičku Mary Catherine a postupuji zachmuřeným shromážd ěním, jako by byl koberec posetý minami. Celé dopoledne se držím své neteře jako záchranného kruhu.

30

Ale MC, která díkybohu neví nic o lidském neštěstí, si to nechce nechat líbit, vytrhne se z mého sev ření a bezstarostn ě pobíhá po pokoji. Nakonec se chytne maminky.

Když mi MC ute če, nahrne se na místo, které po ní zbylo, všechna beznad ěj toho hrozného dne.

Opírám se o stěnu se žlutou tapetou a čekám, až na m ě p řijde řada. Pokouším se být neviditelná, což není zrovna um ění, které bych v posledních letech p říliš p ěstovala. Ze strnulosti m ě vytrhne poklepání na rameno.

Oto čím se. Je to Tom.

A jakmile ho spat řím, uv ědomím si, že on je ta mina, p řed kterou mě m ěla Mary Catherine ochránit.

Dřív než sta čím n ěco říct, roztáhne paže k váhavému objetí, které neop ětuji. „Je to hrozné, Kate,“ zamumlá. Vypadá strašně, jako by nejmíň deset dní nespal.

„Strašné.“ To je všechno, co ze sebe vypravím. Nic víc. Tom si víc nezaslouží. P řed deseti lety mi zlomil srdce, roztrhal ho na kusy a nezdálo se, že by toho n ějak litoval. Doslechla jsem se, že mi zahýbá a flámuje o sto šest. Tehdy jsem ty drby odmítala poslouchat, ale nakonec mi nezbylo než jim uv ěř it.

„Po řád tě rád vidím, Kate.“

„Nech m ě být, Tome.“

Vidím, že se ho to dotklo, a najednou se cítím prov inile. Prokristapána! Co to se mnou je? Po pětiletém vztahu se se mnou rozejde PO TELEFONU a já mám pocit viny!

Je toho na m ě moc. Nejradši bych vyb ěhla na ulici a za čala je čet jako šílenec.

Ale to samoz řejm ě neud ělám. Jsem přece to hodné d ěvče Kate Costellová. Stojím tam s chápavým úsměvem ve tváři, jako bych si vyslechla nevinný žert, a on nakonec odejde.

Pak se zhluboka nadechnu, v duchu se p řísn ě napomenu, že už bych se s tím m ěla kone čně vyrovnat, a dál čekám, až na m ě p řijde řada pronést n ěkolik útěšných slov tisíckrát zdrcen ější Mary Walcové. Jedna v ěc m ě p řekvapí a zneklidní. Jak tam tak stojím, zaslechnu několikrát úplně stejnou v ětu: Za tohle by n ěkdo m ěl ty parchanty oddělat.

31

Kapitola 18

Kate

Poskytnu Walcov ě matce to málo, co mohu, a pak pátrám po místnosti po tom rusovlasém batoleti v černých sametových šatech.

Spat řím MC v rohu, po řád ještě s maminkou, a pak si všimnu svého vzácného přítele Macklina Mullena a jeho pohledného vnuka Jacka, kte ří postávají u provizorního baru. Jack, právník jako já, odejde, když zamí řím jejich sm ěrem. Taky dob ře. Cht ěla jsem mu pogratulovat k sňatku, ale co má být.

Mack usrkává whisky a ztěžka se opírá o sukovitou h ůl, ale když se vrhneme jeden druhému do náručí, je jeho objetí v řelé a pevné jako vždy.

„Doufal jsem, že to nikdy neskon čí, Katie,“ řekne, když se kone čně pustíme.

„Proboha, Mackline, rozvesel m ě n ějak.“

„Zrovna jsem t ě cht ěl poprosit o totéž, zlato. T ři kluci jsou mrtví, je to tak tragická a zbytečná záhada. Kde ses celou tu dobu schovávala? Samoz řejm ě vím, že jsi hrozn ě úsp ěšná, ale čekal jsem, až ti budu moct pogratulovat osobn ě. Vlastn ě jsem se t ěšil, až se spolu opijeme! Pro č se z tebe proboha stal takový cizinec?“

„Standardní vysv ětlení obsahuje dlouhou pracovní dobu, rodi če v Sarasote a bratry roztroušené všude možn ě. Sm ěšná pravda ale zní, že jsem tady necht ěla padnout na Toma Dunleavyho. Což se mi mimochodem p řed chvilkou povedlo.“

„Pravda je vždycky sm ěšná, ne? Proto se jí vyhýbám jako čert k říži. Každopádn ě te ď, když ses vzpamatovala z obávaného setkání s Dunleavym, bys nad tím pacholkem m ěla mávnout rukou a odejít se vztyčenou hlavou. Koneckonc ů kam se na tebe hrabe. Slyšel jsem, že si vyú čtuje nejvýš tak sto hodin za rok.“

„Nebylo by lepší, kdybych mu prost ě odpustila a šla dál? Je to už skoro deset let.“

„Odpustit? Jít dál? Kate Costellová, zapomněla jsi, že jsi Irka?“

32

„Přece jen se ti poda řilo m ě rozesmát,“ řeknu a v tom okamžiku se ke mn ě p řes místnost p řibatolí Mary Catherina a obejme m ě kolem nohou.

„Ale vážn ě, Macku, hlavní problém je v mém vztahu k Montauku. Ze dvou mých oblíbených lidí tady je jednomu dvacet m ěsíc ů a druhému osmdesát čty ři.“

„Ale my oba se teprve za čínáme dostávat do tempa. Tenhle hloupej klacek nosím jenom jako módní dopln ěk.“

Kapitola 19

Tom

Abych vypotil poh řeb, vypravím se další den na pláž. Cestou m ě do pat hryže m ůj osobní čty řnohý trenér Wingo. Je první pond ělí po Dni práce a většina nesnesitelných Newyor čan ů je pry č.

V ten chladný, pr ůzra čný den je nejdelší pláž v Severní Americe prázdná.

Běžet po mokrém, udusaném písku u vody není o nic těžší než závodit na dráze za střední školou. Abych se však potrestal, držím se v místech, kde je písek m ěkký a p ři každém kroku vás tahá za nohy. Po p ěti minutách m ě bolí celý člov ěk, nohy, plíce, záda, hlava, a tak zvýším tempo.

Po dalších p ěti minutách ucítím pach whisky z předchozího ve čera, jak mi po tváři stéká pot. A o dalších pět minut pozd ěji je má kocovina skoro pry č.

Odpoledne se s Wingem vzpamatováváme z polední rozcvi čky. Ležím na gau či a Wingo mi spí u nohou, když nás probudí zaklepání na

33

dve ře. Je po čtvrté, venku je ještě jasný den a na št ěrkové p říjezdové cest ě parkuje černý sedan.

Za dve řmi stojí mladý pán Van Buren, detektiv, který řídil ono no ční p ředstavení na pláži.

Je mu sotva t řicet a detektivem se stal na za čátku léta. Vzhledem k jeho v ěku je to docela úsp ěch. P řesko čil p ůl tuctu docela dobrých poldů služebn ě starších než on v četn ě

Belnapa, čímž si na stanici rozhodn ě nezískal žádné sympatie. Tipnete si, jakou má Barney přezdívku?

„Tome, nemusím vám říkat, pro č jsem tady,“ řekne.

„Divím se, že vám to trvalo tak dlouho.“

Jsem po b ěhu ješt ě dehydrovaný, a tak sáhnu po pivu a jedno mu nabídnu, jen abych si vyslechl odmítnutí.

„Co kdybychom se posadili venku, dokud to ješt ě jde?“ A kv ůli rozhodnosti, s níž odmítl mou první nabídku, nebo p roto, že se bezd ůvodn ě chovám jako pitomec, zopakuji: „Opravdu nechcete p ivo? Už je skoro p ět.“

Van Buren m ě ignoruje a vytáhne nový oranžový blok, který si pr o tuhle p říležitost ur čit ě práv ě koupil v papírnictví v Montauku. „Tome, říká se, že jste odvedl dobrou práci, když jste tehdy p řim ěl toho mladíka, aby sklonil zbra ň. Jenom nechápu, proč jste nezavolal policii.“

Poznám, že Van Buren neo čekává odpověď . Jenom mi dá najevo, že dokáže být taky protivný.

„Samoz řejm ě jsem to m ěl ud ělat, ale vytušil jsem, že ji ten kluk nechce použít.“

„Já slyšel n ěco jiného.“

„Byl jsem blíž. V ěř te mi, byl vystrašen ější než Feif.“

„Víte, jaká zbra ň to byla?“

„V pistolích se nevyznám, Barney.“

„Můžete ji popsat?“

„Sotva jsem se na ni podíval. Vlastn ě jsem d ělal, že ji nevidím. Snažil jsem se p ředstírat, že si s Walkerem jenom povídáme. Když jsem zbra ň ignoroval, bylo to mnohem snazší.“

„Napadá vás nějaký d ůvod, pro č by Michael Walker nebo Dante Halleyville mohli chtít zabít Feifera, Walca nebo Rocha?“

34

„Ne. Žádný neexistuje.“

„Pro č myslíte, Tome?“

„Sotva se znali.“

Mladý detektiv našpulí rty a pot řese hlavou. „Od vraždy je nikdo nevid ěl.“

„To je pravda.“

„Krom ě toho máme d ůvod se domnívat, že Dante a Walker byli toho ve čera na míst ě činu.“

Zavrtím nad tou zprávou hlavou. „To nedává smysl. Nedokážu si představit, že by se tam vrátili po tom, co se odpoledne stalo.“ „Ne pokud jsou chyt ří,“ opá čí Van Buren. „Ale Tome, ti kluci chyt ří nejsou. Mohli by to být vrazi.“

Kapitola 20

Tom

Haf! P ůl hodiny poté, co Barney Šplhoun Van Buren odejde se svým oranžovým blokem v ruce, vyhlásí Wingo znovu poplach. Další návšt ěva .

Podívám se okénkem v domovních dveřích a vidím jen t ělo bez hlavy, což znamená, že je to Clarence. A to není moc dobré.

Clarence, který jezdí s taxíkem a shání sportovní talenty na vysokých školách, je m ůj dobrý p řítel od té doby, co mě p řed patnácti lety nasm ěroval na univerzitu St. John. Protože taxikář v Hamptonu má skoro tolik volného času jako právník v Montauku, zastavuje se dvakrát třikrát týdn ě u m ě v kancelá ři. Dvoumetrový Clarence je ale také

35

Dant ův bratranec a z jeho ustaraného výrazu hned poznám, pro č p řišel. To nem ůže být dobré .

„Práv ě mi volal,“ řekne Clarence. „Ten kluk je k smrti vyděšenej. Myslí si, že ho n ěkdo zabije.“

„Kdo? Kdo ho má zabít?“

„Tím si není jistej.“

Vytáhnu z lednice dvě piva a Clarence si jedno vezme.

„Kde sakra je? Práv ě odsud odešel Van Buren. Povídal, že se Dante a Walker zdekovali. To vypadá podezřele.“

„Já vím, Tome.“

Protože slunce už zapadá, usadíme se v kuchyni.

„Van Buren taky nazna čil, že Dante a Walker byli ten ve čer na místě činu.“

„Má sv ědky?“ zeptá se Clarence.

„To netuším. Moc mi toho neprozradil. Pro č by se tam Dante a Walker vraceli po tom, co se stalo?“

„Dante říká, že dokáže všechno vysvětlit. Ale právě te ď ho musíme přemluvit, aby šel sám na policii. Proto jsem tady. On si t ě váží, Tome. Promluv si s ním. Tebe poslechne.“

Clarence na m ě up řen ě zírá. „Tome, prosím. To je poprvé, co po tobě n ěco chci.“

„Prozradil ti, kde jsou?“

Clarence zavrtí hlavou a zatváří se dot čen ě. „Nedal mi ani číslo telefonu.“

Rozp řáhnu ruce. „A co chceš, abych d ělal, Clarenci? Sed ěl tady a čekal, až zase zavolá?“

„Povídal, že bychom si m ěli promluvit s jeho babi čkou. Říkal, že když to Mary schválí, zavolá nám.“

36

Kapitola 21

Tom

Je mi jasné, že se schyluje k maléru a m ěl bych z toho vycouvat, ale přesto jedu s Clarencem.

Nastoupíme do jeho velkého žlutého kombíku buick a zamí říme na západ přes Amagansett a East Hampton. T ěsn ě p řed velkým centrem Bridgehamptonu táhnoucím se přes dva bloky odbo číme u památníku doprava a dáme se na sever po silnici 114.

Kdo na ní z ůstane dost dlouho, toho dovede do Sag Har-boru. Ces tou musí minout jediné p řetrvávající ohnisko chudoby v Hamptonech. Jmenuje se Kings Highway, ale často se o n ěm mluví jako o Černém Hamptonu. Projíždíte kolem sídel za spousty milion ů a zni čehonic míjíte chatrče, domky z obytných p řív ěsů a stará reziv ějící auta v ulicích jako v Ozarks nebo Appalachii.

Dante a jeho babi čka bydlí vedle prašné cesty vedoucí k m ěstské skládce, a když zastavíme p řed p řív ěsem, p řijde nám otevřít žena, která má Dantovy lícní kosti a živé hnědé o či, ale nic z jeho výšky. Ve skute čnosti je stejn ě robustní a drobná jako Dante štíhlý a vysoký. „Nest ůjte tam na zim ě,“ řekne Marie.

Obývací pokoj v p řív ěsu je temný a trochu ponurý. Jediné sv ětlo pochází ze slabé stolní lampy a zoufalství visící v nehybném vzduchu je skoro hmatatelné. Je těžké si p ředstavit, že tam ona a Dante mohou žít spolu.

„Jsme tady, abychom vám pomohli,“ řekne Clarence, „a musíme za čít tím, že p řesv ědčíme Danta, aby se sám přihlásil.“

„Vy nám chcete pomáhat? A proč? Dante a Michael nemají s t ěmi zlo činy nic spole čného,“ opáčí Marie. „NIC! Dante dob ře ví, jakou dostal šanci a nechce o ni p řijít.“

„To vím,“ řekne Clarence neš ťastn ě. „Ale policie to neví. Čím déle se bude schovávat, tím hůř to bude vypadat.“

„Můj vnuk mohl už hrát v NBA,“ prohlásí Marie, jako by neslyšela, co Clarence řekl. „Tenhle d ům byl plný sup ů, kte ří mu p řed nosem

37

mávali auty a penězi a Dante je všechny odmítl. Pov ěděl mi, že až z něj bude profík, koupí mi nový d ům a auto. Zeptala jsem se ho: ,Co je na tomhle dom ě a mém aut ě špatného? Nic takového nechci.‘“ Marie nás probodne pohledem. Její malý p říbytek je bez poskvrnky a je z n ěj cítit vzdorná snaha vytvořit dojem st ředostavovské stability. Na zdi p římo za Marií je možné rozeznat fotografii, na které je Dante, jeho starší bratr a rodi če v ned ělních šatech p řed baptistickým kostelem v Riverheadu. Dante vypadá na snímku na deset. Vím od Clarence, že krátce poté, co byla ta fotografie pořízena, ubodal n ěkdo na ulici Dantova otce a jeho matka šla poprvé do vězení. Vím také, že jeho bratr, kterého mnozí považovali za stejn ě nad ějného jako Danta, si odpykává dvouletý trest v nápravném zařízení na severu.

„Marie,“ řekne Clarence, „musíte Danta p řim ět, aby zavolal Tomovi. Tom býval skv ělej hráč basketu. Te ď je skv ělej právník. Ale nemůže Dantovi pomoct, když mu to nedovolí.“

Marie si m ě prohlíží s neproniknutelným výrazem ve tvá ři. „Tady kolem je spousta chlap ů, co to kdysi um ěli s balónem,“ utrousí.

Kapitola 22

Loco

Je ospalé odpoledne v centru Montauku. Hugo Lindgren sedí u pultu v Johnov ě podniku a zabíjí čas, jak to umí jen policista, který dokáže vyt ěžit z jednoho šálku kávy zdarma dvouhodinovou placenou dovolenou.

Protože je Lindgren u pultu sám, vlastn ě je to jediný „zákazník“ v celé restauraci, zachovám se společensky a posadím se na stoli čku

38

vedle n ěho. No řekn ěte, kolik drogových dealer ů se zm ůže na takové gesto?

„Loco,“ zamumlá.

Jak tam sedím, p řijde k nám Erin Case se zářivýma zelenýma o čima a skoro prázdnou kávovou konvicí v ruce.

„Dobrý odpoledne, zlato,“ řekne Erin svým stále silným ulsterským přízvukem. „Co si dáš?“

„Dal bych si dvojitý vanilkový laté bez kofeinu, je stli to není problém.“

„Vůbec ne, zlato. Mám ho zrovna tady,“ odpoví Erin a nalije mi do hrnku usazeninu z konvice v pravé ruce. „Říkal jsi dvojitý vanilkový laté bez kofeinu, viď?“

„Tohle je m ůj š ťastnej den.“

„Každej den je tv ůj š ťastnej den, zlato!“

John už se chystá zav řít krám a zhasnout neon. Když se Erin omluví, aby si ot řela z bot javorový sirup, vrátíme se s Lindgrenem nesm ěle ke své takzvané kávě. Sotva se Erin skloní pod jeden st ůl, aby sebrala z podlahy jídelní lístek, podstr čím mu sv ůj výtisk novin Newsday .

„John Paul Newport píše ve svým sloupku o Hillary,“ řeknu. „Je to psina. Dej to p řečíst vašemu poru číkovi, potrhá se smíchy.“ „Díky, kámo,“ odpoví Lindgren.

Nahlédne do novin jen tolik, aby zahlédl dvě tlusté obálky, a pak mi přisune sv ůj New York Post .

„Dneska je tam fakt t ěžká k řížovka,“ řekne, „ale možná s ní budeš mít v ětší št ěstí než já.“

„Kafe je na m ě, Hugo,“ utrousím, položím na pult p ět dolar ů a zamí řím ke dve řím.

Neotev řu sv ůj Post , dokud nejsem zpátky v bezpečí své Velké černé bestie, která stojí uprostřed prázdného parkoviště.

Pak si p řečtu vzkaz od Lindgrena.

Nějaký ostrozraký ob čan dal podle všeho dneska ráno tip policii o hledaném uprchlíkovi, který se hodn ě podobal Michaelu Walkerovi. Podez řelý byl v čera ve čer spat řen, jak vychází z jedné brooklynské tělocvi čny. Jméno toho zařízení te ď zapl ňuje dvaadvacet okének k řížovky vodorovn ě vedle devíti svisle. A když se ohlédnu na zadní se –

39

dadlo, zjistím, že mi tam Hugo nechal pozornost pod niku, úpln ě novou jasn ě červenou basketbalovou čepici týmu Miami Heat. Možná jsem Lindgrena celá ta léta podceňoval. Vím, že čte jenom Post a ne London Times , ale koho by napadlo, že nějaký zkorumpovaný, zdegenerovaný policajt má takovou kuráž nebo slovní zásobu, aby luštil k řížovku propiskou?

Kapitola 23

Loco

Najít komunitní centrum BedStuy pro m ě není žádný problém, což jen potvrzuje fakt, že jsem mnohem chyt řejší a šikovn ější, než vypadám. Nejtěžší ze všeho je najít místo k parkování, kde by Velká černá bestie nep řitahovala velkou pozornost a odkud bych p řesto vid ěl na oba východy. Koneckonc ů je to sledování. I když ho neprovád ějí poldové.

Když n ěkolikrát objedu blok, podaří se mi zaparkovat ve druhé řad ě vozidel asi šest míst od komunitního centra. P římo p řes ulici je pizzerie U Carmine, takže to vypadá, jako když tam jen sedím a vychutnávám kolu a pizzu jako kterýkoliv jiný úctyhodný ob čan.

Myslel jsem si, že tyhle boxerské kluby jsou vyhynulý druh, n ěco z černobílých Cagneyho film ů. Dnešní grázlíci se neperou, ale střílejí. Takže vyzkoušet na n ěkoho tohle staré um ění znamená koledovat si o kulku do hlavy.

Ale možná se pletu, protože to za řízení vypadá čerstv ě renovované a nahozené a dovnitř a ven se trousí spousta lidí. A v ětšina z nich si docela pyšn ě vykra čuje.

40

Když nic jiného, musí být mlácení do těžkého pytle dobrý prost ředek proti stresu. A náš mládenec Michael Walker teď musí být v pořádném stresu, když po něm bylo vyhlášeno pátrání v patnácti státech a vydán zatykač za trojnásobnou vraždu.

Zatímco se Walker potí vevnit ř, já si zapaluju doutník Graycliff Robusto, který jsem si koupil v trafice K řesadlo v East Hamptonu. A vypadá to, že jsem si vybral dob ře. Je jemný, vo ňavý a krásn ě ho ří. Špatná zpráva je, že sotva z toho zázraku potáhnu pot řetí, vyklouzne Walker ze zadního vchodu v šedivé mikin ě s kapucou a velkým sportovním pytlem pov ěšeným na hubeném rameni.

Je to v háji. Když doutník zhasnu a znova zapálím, nebude už chutnat tak dob ře. Když si ho vezmu s sebou, rozhodn ě si ho nevychutnám tak, jak jsem si p ředstavoval, když jsem za n ěj vypláznul patnáct babek.

Je to jedno z t ěch velkých rozhodování, kterými si vyd ělávám velké prachy. Otev řu st řešní okénko a položím doutník opatrn ě do popelníku. Pak se pustím za Walkerem na sever sm ěrem k Fulton Street. Na vzdálenost asi půl bloku vidím, jak ost ře zahýbá doleva. Dostanu se na roh právě v čas, abych ho vid ěl, jak se rozhlíží na ob ě strany a vchází do šestipatrového činžáku zhruba uprostřed bloku. O deset minut pozd ěji se v krajním byt ě ve t řetím pat ře rozsvítí sv ětlo a n ěkdo stáhne roletu.

Mám tě!

Dopadl jsem uprchlíka.

41

Kapitola 24

Loco

Ten š ťastlivec si zaslouží doutník!

Vrátím se do Velké černé bestie a všechno, v četn ě pomalu ho řícího doutníku, je tam, jako když jsem odešel. Protože js em v tom šupáckém Brooklynu, strčím do p řehrávače cédéčko dvojice Eric B a Rakim a zamí řím k Williamsburgskému mostu.

V osm ve čer jsou pruhy na Manhattan volné a o dvacet minut později, právě když mi doho ří doutník, jsem v Chinatownu. Zabíjet čas. Tady dole je to úpln ě jiný sv ět, p řepln ěné chodníky se hemží drobnými postavami p řekypujícími energií, která jako pokaždé pronikne i do m ě. P řipomene mi to filmy Saigon, Apokalypsa a Lovec jelen ů. Mám štěstí, že najdu parkovací místo dost velké pro Bestii, což je tady malý zázrak, a chvíli se procházím, dokud neobjevím jeden povědomý podnik, kde spláchnu talíř sladkého dim sum dv ěma vychlazenými pivy.

Po ve čeři pro jednoho se ješt ě chvilku procházím, zabíjím čas , a pak se rozjedu do ješt ě temn ější, tišší Tribecy.

Zaparkuju na Franklin Square, vlezu si dozadu a natáhnu se na molitanovou matraci.

S kou řovými okénky staženými o centimetr kv ůli v ětrání se tam spí docela dob ře a já znovu otevřu o či až v p ůl čtvrté, kdy se probudím s divokým bušením srdce, jak to tak bývá, když vás budík vytrhne z hlubokého spánku uprostřed noci. Promnu si o či, a když se mi poda ří zaost řit na ulici, zjistím, že ty stíny, které se míhají po dlažebních kostkách, jsou krysy. Tohle m ěl Frank Sinatra na mysli, když zpíval o probuzení ve m ěst ě, které nikdy nespí?

Bez zastávky na kávu zamířím zpátky do BedStuy a půl hodiny po zazvon ění budíku už pá čím zámek dveří domu, do kterého jsem vid ěl vcházet Michaela Walkera. Pak beru schody po dvou až na st řechu. Tam naho ře je chládek a ticho a v téhle hodině vypadá BedStuy mírumilovn ě jako Betlém za hv ězdné noci, dokonce ještě krásn ěji.

42

Jakmile n ějaký osam ělý no ční chodec kone čně zahne za roh, sestoupím po vn ějším požárním schodišti k Walkerove kuchyni. Tam si dop řeji p řestávku. Okno je pootevřené, takže ho nemusím rozbíjet, abych vklouzl dovnit ř. Sv ětla je tam dost, abych našrouboval tlumi č na hlave ň své krásky beretty Cougar.

Jak říkám: zabíjím čas.

Spící člov ěk je tak neuv ěř iteln ě zranitelný, že mi p řijde skoro nepatřičné se na n ěj dívat. Michael Walker vypadá tak na dvanáct a já na okamžik zavzpomínám, jaké to bylo, když jsem byl tak mladý a nevinný. Což vlastn ě není tak dávno.

Tiše zakašlu.

Walker se zavrtí a pak se jeho tmavé o či pomalu otev řou. „Co má, “

„Dobrý ráno, Michaeli,“ řeknu.

Ale kulka, která mu pronikne dozadu do mozku, je spíš jako p řání dobré noci.

A m ůžu zaru čit, že Walker nem ěl nejmenší tušení, co se stalo nebo pro č.

Nemusím vám povídat, že touhle dobou dávají v televizi jenom hovadiny. Rozhodnu se pro opakování talk show Saturday Night Live s Robem Lowem jako hostem, jehož monolog mi d ělá zvukovou kulisu, když pe čliv ě ohýbám Walkerovy studené prsty kolem pažby pistole . Pak ji zastr čím do igelitového sáčku.

Když najdu Walkerovu zbra ň v kout ě sk řín ě, nezbývá mi než pohodit dar od strážníka Lindgrena, červenou čepici Miami Heat, na podlahu v kuchyni p ředtím, než se vrátím na požární schodiště. Do rozb řesku zbývá ješt ě hodina, když na Brooklynském most ě stáhnu okénko a hodím Walkerovu pistoli za dvě st ě dolar ů do East River.

Většinu cesty dom ů si zpívám tu hezkou písni čku „Východ slunce“ od Norah Jonesové. To, co se stalo Walkerovi, je trochu smutné, ale já necítím v ůbec nic.

43

Kapitola 25

Tom

Nakonec budu na ty dny plné nečinnosti ješt ě rád vzpomínat a považovat je za klid p řed bou ří.

Druhý den ve své kanceláři zma čkám list papíru do koule, opřu se v kancelářské židli ($59) a hodím. Papírová koule se odrazí od šikmého stropu mé podkrovní pracovny v prvním patře ($650 m ěsí čně), sveze se po hran ě kovové registratury ($39), nadsko čí na kraji psacího stolu ($109) a m ěkce dopadne do plastového odpadkového koše ($6). To vkusné zařízení je komplet z prodejny IKEA a ten úsp ěšný hod je už jedenáctý v řad ě.

Abych vám trochu nastínil, jakým šíleným tempem se moje právnická kariéra řítí kup ředu, prozradím vám, že se tenhle výkon ani zdaleka neblíží mému osobnímu rekordu. N ěkolikrát jsem se už dostal přes padesát a jednou jsem dosáhl osmdesáti sedmi zásah ů se t řemi odrazy v řad ě, což je podle m ě rekord, který jen tak n ěkdo nep řekoná, ani kdyby m ěl sebevíc času a papíru k dispozici.

Za ty dva roky, b ěhem nichž jsem byl jediným majitelem a zam ěstnancem firmy Tom Dunleavy, Esquire, Inc., sídlící v okouzlujícím dřev ěném dom ě p římo nad knihkupectvím Montauk Books, jsem to v házení papírových koulí dotáhl možná na světovou jedni čku. Ale vím, že je to chabý výkon na vzd ělaného, tělesn ě schopného t řiat řicetiletého muže. A poté, co jsem si na návštěvě u Dantovy babi čky Marie uv ědomil, čím vším v život ě prošla, se kv ůli tomu cítím ješt ě mnohem hůř než p řed čty řiadvaceti hodinami.

Možná si to jenom namlouvám, ale zdá se mi, že se na m ě Wingo dívá zklamaně. „No tak, kamaráde, dovol mi chvíli odpo činku,“ řeknu mu, ale dál m ě pronásleduje vy čítavým pohledem.

Z myšlenek na Marii m ě vytrhne telefon. Abych zachoval aspo ň náznak d ůstojnosti, nechám ho dvakrát zazvonit.

Není to Dante.

44

Ne, je to starý kamarád Peter Lampke. Právě p řijal nabídku na d ům v Hither Hills a chce, abych za řídil prodej.

„Máme práce až nad hlavu, Petere, ale na kamaráda si čas ud ělám. Hned zavolám té makléřce a řeknu jí, a ť mi pošle smlouvy. Gratuluju.“

Možná to není moc náročná práce, ale aspoň si budu moct naú čtovat dv ě nebo t ři hodiny právničiny. Okamžit ě zatelefonuju maklé řce Phyllis Schesselové, další staré známé, a s pocitem uspokojení, že jsem si vyd ělal na nájem na další dva týdny, to pro dnešek zabalím. Ani se nepokusím o dvanáctý hod, jenom nechám ležet zma čkaný papír na stole.

Jsem na p ůl cesty ke dve řím, klí č v ruce, když telefon zazvoní znovu. Vrátím se a zvednu sluchátko.

„Tome,“ řekne hluboký hlas na druhém konci linky, „to jsem já, Dante.“

Kapitola 26

Tom

O t ři hodiny pozd ěji už jsem v New Yorku a musím p řiznat, že mi celá ta věc p řipadá dost neskutečná.

Oto čí se dv ě zástr čky, zazvoní řet ěz a rám dveří bytu 3A v Clinton Street 32 zaplní postava Danta Halleyvilla. Dante už více než týden nevyšel z bytu ani neotev řel okno, takže to vevnit ř páchne potem, strachem a mastným čínským jídlem.

„Umírám hlady,“ je první, co řekne. „Před t řemi dny se na m ě ten chlapík, co mi nosil jídlo z restaurace, divn ě podíval a od té doby se

45

bojím si n ěco objednat. Krom ě toho mi už zbylo jenom dvanáct dolarů.“

řed Danta.

„Dob ře že jsme se pro n ěco stavili cestou,“ řeknu, vytáhnu z tašky první ze t ří velkých krabic s pizzou a položím ji p Sedí s Clarencem na nízkém starém gauči a ze zdi nad jejich rameny se na m ě dívá čty řicet let stará fotka Micka Jaggera. Netvrdím, že schvaluju Dantovo rozhodnutí utéct, ale tahle stará p řist ěhovalecká čtvr ť osídlená bílými bohémy, z nichž polovin ě platí nájem rodi če, není zrovna místem, kde by policie hledala černého mladíka na útěku. Byt pat ří starší sest ře kluka, kterého Dante potkal letos v létě na tábo ře Nike.

Dante hltá pizzu a zarazí se jen na tak dlouho, aby nám pov ěděl: „Já a Michael jsme tam ten ve čer byli. Chci říct, byli jsme p římo tam.“ Ukousne si další velké sousto a dlouze se napije z láhve koly. „Deset metr ů daleko. Možná ani ne. Špatn ě se mi o tom mluví.“

„Co to povídáš, Dante? Tys vid ěl, jak Feifera, Walca a Rochieho někdo zast řelil? Chceš mi říct, že jsi sv ědek?“

Dante p řestane jíst a podívá se mi do očí. Nedokážu poznat, jestli je rozzlobený nebo uražený. „Nevid ěl jsem to. Já a Michael jsme se schovávali ve křoví, ale slyšel jsem všechno tak jasn ě, jako slyším vás. Nejdřív hlas, jak říká: ,Padněte na kolena, parchanti,‘ pak další, asi Feifer ův, jak se ptá: ,Co se děje?‘ Řekl to p řátelsky, jako kdyby to celý byl jenom vtip. Pak, když si uv ědomili, že je to vážný, škemrali a fňukali až do poslední rány. Nikdy nezapomenu, jak prosili o život.“ „Dante, pro č jste se tam ten ve čer vraceli?“ zeptám se. „Po tom, co se tam odpoledne stalo? To mi nedává smysl.“ Ani policii , neobt ěžuju se dodat.

„Feifer m

To dává ještě menší smysl. „Feifer? Pro č?“

ě požádal, abych tam p řišel. Že je to d ůležitý.“

ěl.“

„Feifer nám to odpoledne zavolal, proto jsem pak poznal jeho hlas naho ře nad pláží. Povídal, že chce to drama urovnat, uklidnit situaci. Michael jít necht ěl. Já si říkal, že bych m „Má Michael po řád ještě pistoli?“ p ředb ěhne m ě Clarence s otázkou, kterou se právě chystám položit.

„Zbavil se jí. Říkal, že ji prodal svýmu bratranci z Brooklynu.“

46

„Musíme tu zbra ň získat zpátky,“ řekne Clarence. „Ale nejd řív se musíš p řihlásit na policii. Čím dýl se budeš schovávat, tím h ůř to bude vypadat. Musíš to ud ělat, Dante.“

„Clarence má pravdu,“ řeknu a nechám to tak. Od Clarence vím, že ke mn ě Dante vždycky tak trochu vzhlížel. Dante n ěkolik dlouhých minut ml čí. Naprosto ho chápu, právě se najedl a je na svobod ě. „Tak tam zajdeme,“ souhlasí nakonec. „Ale Tom p ůjde s námi. Nechci, aby došlo k n ějaký nep ředloženosti, až se objevím na policejní stanici.“

Kapitola 27

Tom

Cestou zpátky do Bridgehamptonu si odbudu jeden telefonní hovor. Nezavolám však na policii, abych jim řekl, že jsme na cest ě. Spojím se s Lenem Levittem, sportovním fotografem, kterého znám už celá léta a skoro mu d ůvěř uju.

„Jo, vím kolik je hodin, Lene. Tak chceš, abych ti pov ěděl, pro č jsem t ě vzbudil, nebo ne?“ Když m ě Levitt vyslechne, nakonec mi pod ěkuje, místo aby m ě proklel.

Jakmile opustíme m ěsto a projedeme Midtownským tunelem, p ředvede nám Clarence, jak rychle se jeho velký buick ješt ě umí hýbat. K Marii dorazíme t ěsn ě p řed t řetí hodinou ranní.

Zastavujeme u p řív ěsu a Marie už čeká venku. Drží se zp říma a ve tváři má odhodlaný výraz. Kdo by si myslel, že ji události minulého týdne zdrtily, mýlil by se.

47

Na sob ě má ned ělní šaty a vedle sebe velkou igelitovou tašku plnou plastových krabic s jídlem, které va řila od ve čera pro p řípad, že by Michael musel strávit noc ve vězení. Kdo ví, jak dlouho už tam stojí, ale na tom nesejde. Je jasné, že by tam vydržela až do rána, kdyby bylo t řeba.

Sta čí jí jedinkrát pohlédnout do obličeje, aby bylo jasné, že by pro svého vnuka šla i do pekla. Babičky jsou velké bojovnice.

Ale právě te ď se Marii hlavn ě uleví, že m ůže svým pohledem a rukama spo činout na Dantovi, a když ho obejme kolem pasu, zaplaví její o či láska. A jako by překvapení nebylo dost, Dante se jí v náručí rozpláče.

„Neboj se, babi čko, budu v po řádku,“ vypraví ze sebe p řes slzy. „To ur čitě budeš, Dante. Jsi p řece nevinný.“

48

Druhá část

KATE COSTELLOVÁ

Kapitola 28

Tom

Je čtvrt na p ět ráno. V m ěsí čním sv ětle vypadá hlavní třída v East Hamptonu skoro p řív ětiv ě. Jediné auto v dohledu je otlu čené bílé subaru zaparkované p řed malebnou markýzou kina, která vypadá jako z padesátých let.

Jak se Clarence plouží m ěstem, subaru rozsvítí sv ětla a odlepí se od chodníku. Sledujeme ho k malé policejní stanici, a když tam dorazíme, parkuje už p řed vchodem.

Drobný a odhodaný Lenny Levitt stojí vedle n ěho, jeden nikkon má pov ěšený na krku a druhý p řišroubovaný na trojnožce.

Vysko čím z Clarencova auta a p řečtu Levittovi krátké prohlášení, které jsem sestavil cestou z New Yorku. „Dante Halleyville a Michael Walker,“ vyslovuji tak pomalu, aby si to sta čil poznamenat do bloku, „nemají se zavražd ěním Erika Feifera, Patrika Rocha a Roberta Walca vůbec nic spole čného. Dante Halleyville je výjime čný mladý muž s čistým trestním rejst říkem a ke spáchání toho trestného činu nem ěl žádný motiv.“

„A kde je Walker?“ zeptá se Levitt.

49

„Walker se sám p řihlásí na policii zítra. V tomto okamžiku už neposkytneme žádný další komentář.“

„Pro č utekli?“

„Co jsem zrovna říkal, Lenny? Te ď za čni fotit. Máš příležitost dostat se ze sportovní rubriky.“

Lennymu z agentury AP jsem zavolal z taktických d ůvod ů. Bulvár a policie si potrpí na fotografie černých podez řelých v poutech vedených kordonem uniforem k policejnímu autu. Takové jim ale dnes ráno nedopřejeme.

Obrázek zachycený Lennym je mnohem mírumilovn ější, skoro poetický: vyd ěšený puber ťák a jeho drobná babička kráčejí ruku v ruce ke vchodu do malom ěstské policejní stanice. V m ěsí čním sv ětle povlává americká vlajka. V dohledu není jediný polda.

Jakmile má, co chtěl, odjede Levitt s filmem, jak jsme se dohodli. Já s Clarencem dohoníme Danta a Marii a váhavě vstoupíme do easthamptonské policejní stanice. Za pultem má službu seržant Marty Diallo. O či má zavřené a ústa otevřená, a když se za námi zavřou dveře, skoro spadne leknutím ze židle.

„Marty,“ pronesu repliku, kterou jsem si p ředem p řipravil, „Dante Halleyville se p řišel dobrovoln ě p řihlásit.“

„Nikdo tady není,“ řekne Diallo, prot ře si o či a také vytáhne pistoli. „Co mám sakra d ělat?“

„Jen klid, Marty. My se tady posadíme a po čkáme, až si vy řídíš pár telefonátů. Dante p řišel dobrovoln ě. Zastr č tu zbra ň.“

„Je p ůl pátý ráno, Dunleavy. To jste nemohli ještě pár hodin počkat?“

„Samoz řejm ě že nemohli. A te ď zvedni telefon.“

Marty mi v ěnuje pohled, v n ěmž se mísí zmatek s pohrdáním, a my za čínáme chápat, proč Dante tolik trval na tom, abych ho doprovodil. „Jenom nevím, pro č jsi s tím šmejdem p řišel i ty,“ prohlásí nakonec Diallo.

Pak nasadí Dantovi pouta.

50

Kapitola 29

Dante

Sotva se seržant ve služb ě úpln ě probudí, sev ře se mu tvář vztekem a strachem, vytáhne pistoli a vyskočí ze židle, jako bych ho cht ěl zmlátit nebo mu ukrást peněženku. Namí ří p římo na m ě, ale ruce nad hlavu zvednou všichni, dokonce i babi čka.

Stejn ě jako na h řišti Smittyho Wilsona je Tom jako jediný dost klidný na to, aby mohl promluvit.

„Tohle je nesmysl, Marty,“ řekne. „Dante přišel dobrovoln ě. Zastr č tu zbra ň.“

Polda však ne řekne ani slovo a nespustí ze m ě o či. Jsem zvyklý, že se m ě lidi n ěkdy bojí. S cizími b ělochy se mi to stává často a já už jsem to skoro p řestal brát osobně. A z Dialla, p řečetl jsem si jeho jméno na jmenovce, cítím strach, ruka s prstem na spoušti tan čí ve vzduchu a druhá, která šmátrá u opasku, ho taky moc neposlouchá. Natáhnu ruce, abych si nechal nasadit pouta, a přestože jsou p říliš malá a tlačí m ě, ne řeknu ani slovo.

I když jsem už v poutech, vypadá Diallo po řád nervózn ě a nejist ě. Oznámí mi, že m ě zatýká pro podez ření z vraždy, a p řečte mi moje práva. Je to jako by m ě proklínal, jenom jinými slovy, a pokaždé když se odml čí, slyším neg ře.

„Máte právo nevypovídat (pauza ). A všechno co řeknete ( pauza ), může být a bude použito proti vám. Chápete to (pauza )?“ Pak m ě táhne dozadu ke dve řím a po číná si dost hrubě.

„Kam vedete mého vnuka?“ ptá se Marie a já stejně jako Diallo poznám, že zu ří.

„Marty, dovol mi po čkat s Dantem, dokud nedorazí detektivové,“ řekne Tom Dunleavy. „Je to ješt ě kluk.“

Bez jediného slova m ě Diallo str čí do malé zadní kanceláře plné psacích stol ů a pak m ě vede dál úzkou chodbou, dokud nez ůstaneme stát před t řemi prázdnými, mod ře vymalovanými celami.

51

Šoupne m ě do prost řední, a když za mnou zabouchne dve ře, je to ten nejhorší zvuk, jaký jsem kdy slyšel.

„A co tohle?“ zeptám se a zvednu ruce v poutech. „Dost to bolí.“ „Jen si zvykej.“

Kapitola 30

Dante

Sedím na studené d řev ěné lavici a snažím se zachovat klid. Říkám si, že s babi čkou, Clarencem a hlavn ě Tomem Dunleavym tam venku se mi nic špatného nestane. Modlím se, aby to byla pravda. Ale ptám se sám sebe, jak dlouho tady budu muset z ůstat?

Po dvaceti minutách pro m ě p řijde nový policista, aby mi sejmul otisky prst ů, což je pom ěrn ě ohavná záležitost. P ůl hodiny poté dorazí dva detektivové v civilu. Jeden je mladý, malý a sk oro stejn ě nedočkavý, jako byl ten seržant vystrašený. Ten starší v ypadá víc jako polda, je statný, má velký hranatý obli čej a husté šedé vlasy. Jmenuje se J. T. Knight.

„Dante,“ řekne ten mladší, „m ůžeme si na chvíli promluvit?“ „Seržant říkal, že mám právo na právníka,“ prohlásím, aby to nezn ělo moc chytrácky.

„Jo, jestli seš posera, kterej má co skrývat,“ odse kne ten starší. „Je jasný, že ten, kdo chce právníka, je vinnej. Seš vinnej, Dante?“ Srdce mi divoce buší, ale uklidním se natolik, abych ze sebe vypravil: „Chci, aby tady se mnou byl Tom Dunleavy.“

„On je tv ůj právník?“ zeptá se mladší detektiv.

„To nevím jist ě.“

52

„Jestli ani nevíš jist ě, jestli je tv ůj právník, proč ho tady chceš?“ „Prost ě chci.“

Ten mladší m ě vede po n ějakých schodech dol ů a pak další úzkou chodbou do místnosti velké jako komora s holou žárovkou u stropu. Není tam nic než kovový st ůl a čty ři židle a my tam sedíme, dokud se ten starší a v ětší nevrátí s Tomem.

Z Tomova omluvného pohledu poznám, že to neprobíhá podle o čekávání. Jeho ani mého.

Kapitola 31

Tom

„Co kdybys nám pov ěděl o té bitce,“ řekne Barney Van Buren. Je tak roz čilený z toho, že má ve výslechové místnosti podez řelého ve svém prvním velkém pnpadu, že se skoro t řese. „O té odpolední bitce mezi tebou a Ericem Feiferem.

Dante po čká, až p řikývnu, a za čne vyprávět p říb ěh, který v sob ě nosil skoro dva týdny.

„Ani nevím, pro č jsme se vlastn ě porvali. Myslím, že to nev ěděl ani on. Lidi do sebe za čali strkat a padlo pár ran. Ale nikomu se nic nesta lo. Skon čilo to tak za p ůl minuty.“

„Slyšel jsem, že t ě p ěkn ě zmaloval,“ ozve se detektiv J. T. Knight, kterému poskakuje pravé koleno pod kovovým stolem.

„Možná se do m ě párkrát trefil,“ p řipustí Dante, „ale jak jsem povídal, o nic nešlo.“

53

„Rád bych v ěděl,“ řekne Knight, „jakej je to pocit, když ti nakope zadek n ěkdo o t řicet cen ťáků menší a dvacet kilo leh čí p řed o čima všech tvých kámoš ů.“

„Tak to nebylo,“ ohradí se Dante a dívá se p řitom na Knighta i na mě.

„Když to byla taková mali čkost,“ zeptá se Van Buren, „pro č si tv ůj kamarád doběhl do auta pro pistoli? A pro č ji p řiložil Feiferovi k hlavě?“

„To byla chyba,“ řekne Dante a na čele se mu zalesknou první kapky potu. „Nebyl to m ůj nápad. Ani jsem nevěděl, že má pistoli. Nikdy jsem ji u n ěj nevid ěl.“

Napadlo m ě, jestli Dante mluví pravdu. A pokud dokáže vyslovit malou lež, tak pro č ne i velkou?

„A co pak, když Walker Feiferovi vyhrožoval, že tím to neskon čilo?“ řekne Van Buren. „To vypadá docela vážně.“

„Jenom d ělal ramena.“

„Ramena?“ odfrkl si Knight. „To má být co?“

„Hrál si na drsňáka,“ odpoví Dante a pohledem volá o pomoc. „Snažil se zachovat tvá ř, protože se od Toma nechal p řemluvit, aby sklonil zbra ň.“

„Vy dva si myslíte, že jsme idioti? Je to tak?“ za řve Knight a nakloní se p řes st ůl k Dantovi. „Deset hodin po bitce, p ři který ,o nic nešlo‘ a výhružce, která nic neznamenala, st řelí n ěkdo Feifera, Rocha a Walca do hlavy. Trojnásobná vražda, pro nic?“

„To, o čem jsem vám povídal, opravdu nic nebylo,“ řekne Dante a očima prosí oba detektivy, aby kone čně pochopili, že to dokonale dává smysl. „Jediný d ůvod, pro č jsme tam ten ve čer byli, je ten, že Feifer zavolal Michaelovi a požádal ho, abychom se s ním sešli a smetli to celé ze stolu. A poslechn ěte, tohle je pravda, Michael si možná cht ěl taky v Beach Road koupit trochu trávy. Utekli jsme jenom proto, že jsme slyšeli, jak se stala ta hrozná v ěc, a mysleli jsme si, že nás vrah vid ěl. Fakt, že Feifer zavolal a cht ěl se s námi sejít, dokazuje, že mluvím pravdu.“

„Kde vzal Walkerovo číslo?“ zeptá se Van Buren.

„To fakt nevím. U Wilsona jsem vid ěl Feifera mluvit s mojí sest řenicí Nikki; možná ho dostal od ní.“

54

„A cos říkal na tohle?“ chce v ědět detektiv Knight.

„Na co?“

„Že Eric Feifer balil tvoji sest řenici.“

Když Knight tohle říká, je nakloněný až do poloviny malého stolu, takže když praštím dlaní do desky, nap římí se, jako bych vyst řelil z pistole.

„Vy jste ten, kdo tady má problém,“ řeknu a dám k němu obli čej blíž než on p ředtím k Dantovi. Blafuju, ale Knight to neví. „Dant e s těmi vraždami nemá nic společného. Byl tam. To je všechno. A te ď se s vámi chce podělit o všechno, co té noci slyšel. Bu ďto se zm ění tón tohohle výslechu, nebo už ne řekne ani slovo!“

Knight se na m ě dívá, jako by mi cht ěl dát ránu pěstí, a já tak trochu doufám, že to ud ělá. Ale než se k tomu odhodlá, ozve se hlasité zaklepání na dveře.

Kapitola 32

Tom

Van Buren vyjde ven. J. T. Knight a já se na sebe dál mračíme, dokud se jeho par ťák nevrátí s velkým hnědým papírovým pytlem. Van Buren ho položí za svou židli a pošeptá n ěco Knightovi.

Van Burenovým slov ům nerozumím, ale jeho úsm ěšek mi neunikne. Ani Knight ův. O co sakra jde?

„Co kdybychom se všichni na chvilku uklidnili,“ řekne Van Buren a v jeho hlase zaznívá triumf. „Dante, zastavili jste se dneska v noci cestou sem v motorestu U princezny v Southhamptonu?“

55

Dante se na m ě znovu podívá a pak odpoví. „Jo, Tom pot řeboval na záchod.“

„Tom byl jediný, kdo šel na záchod?“

„Ne, myslím, že Clarence šel taky.“

„Myslíš si to, nebo to víš jist ě?“

„Jsem si jistej.“

„Takže t ě nechali v aut ě samotného? Je to tak?“

„Já nepotřeboval.“

„Opravdu?“

„Kam tím mí říte?“ zeptám se Van Burena, který možná není tak hloupý, jak vypadá.

„Před hodinou nám zavolal někdo, kdo byl o p ůl t řetí v noci p řed restaurací. Volající říkal, že vid ěl, jak hodn ě vysoký černoch hází pistoli do popelnice na parkovišti.“

„To je lež!“ vyhrkne Dante, vrtí hlavou a zoufale s e na m ě dívá. „Vůbec jsem nevystoupil z auta. Nic takovýho se nestal o.“

„Víš to jist ě?“

„Ano, pro č tam nepošlete poldu a nep řesv ědčíte se sami?“ „To jsme ud ělali,“ odpoví Van Buren a na rtech se mu objeví sam olibý úsm ěv. Pak sáhne za záda a položí na stůl zalepený igelitový sáček, jako když hráč pokeru vynese full house.

Přes igelit se na nás dívá pistole s černou plastovou pažbou a matnou ocelovou hlavní.

„Tuhle zbra ň jsem v život ě nevid ěl!“ vyk řikne Dante. „A není to ani ta Michaelova.“

Sko čím mu do řeči. „Dante už ne řekne ani slovo.“

56

Kapitola 33

Tom

Nevím, z čeho mám horší pocit, jestli z toho, co se právě stalo, nebo z faktu, že to budu muset sd ělit Marii. Vypotácím se po schodech do malé čekárny, kde Marie a Clarence vyskočí ze židlí a p řisp ěchají mi naproti.

Prosklenými dve řmi na parkovišt ě proudí dovnit ř slune ční sv ětlo. Je osm ráno. Dante a já jsme strávili ve výslechové místnosti dv ě hodiny. „Co se to d ěje mému vnukovi, pane Dunleavy?“

„Pot řebuju na vzduch, Marie,“ řeknu a vyjdu ven do chladného rána.

Marie m ě následuje a popadne za loket. „Co se to d ěje mému vnukovi? Pro č se na m ě nepodíváte, pane Dunleavy? Stojím p římo p řed vámi.“

„Oni mu nev ěř í,“ řeknu a kone čně jí pohlédnu do o čí. „Nev ěř í jeho příb ěhu.“

„Jak je to možné? Ten mladík nikdy v život ě nelhal. Pov ěděl jste jim to?“

Clarence jí položí ruku kolem ramen a ú častn ě se na m ě podívá. „Tom d ělá, co m ůže, Marie.“

„Co m ůže? Jak to myslíte? Řekl jim, že Dante nem ěl žádný d ůvod ty zlo činy spáchat? A kde je zbraň? Žádná se nenašla.“

Pohlédnu na Clarence a pak zpátky na Marii. „Oni ale zbra ň mají.“ Posadím se na lavi čku a zahledím se do ranního provozu valícího se kolem po Route 27. Takový malér, taková katastrofa. A to je jenom za čátek.

„A co ud ěláte teď, pane Dunleavy?“ zeptá se Marie. „Jste jeho právník, ne?“

Dřív než se zm ůžu na n ějakou odpov ěď , dve ře za námi se otevřou doko řán. Danta v poutech vyvádějí ven dva policisté, tentokrát z úřadu šerifa suffolského okresu.

57

Poldové se Marii postaví do cesty, ale na ni jsou krátcí. Vběhne mezi n ě a obejme vnuka kolem hrudi. Dante vypadá, jako by se m ěl rozplakat, a Marie se tváří zcela zdrcen ě. Policisté ji nechtějí odtrhnout násilím, tak se obrátí ke mně.

„Kam ho vezete?“ zeptám se.

„Do suffolského okresního v ězení.“

„Pojedeme za nimi Clarencovým autem,“ prohlásí Mari e. Pošeptá něco Dantovi a Clarence jí jemn ě odtáhne ruce. Oba plá čí a já k tomu nemám daleko.

„Takže tímhle to pro vás skon čilo?“ zeptá se m ě náhle Marie. Podívám se na ni a neřeknu rozhodn ě, ale jsem si docela jistý, že mi dokáže číst myšlenky.

Kapitola 34

Tom

Když okres p řed t řiceti lety kvapn ě postavil komplex Arthura M. Cromartyho na p ředm ěstí Riverheadu, mohl ten rozlehlý areál sídla okresního soudu vypadat se svými vysokými bílými zd mi a sklen ěnými dve řmi docela p ůsobiv ě a modern ě.

Te ď p ůsobí stejn ě všedn ě a sešle jako každý správní objekt. Vejdeme do komplexu, právě když Danta odvád ějí do hlavní budovy. Vyplašíme hejno rack ů a sp ěcháme za ním do skleněných dve ří. Stráž za detektorem kov ů nám řekne, že obvin ěním se zabývá soudce Barreiro ve druhém patře a svalnatou hust ě potetovanou paží ukáže k výtahu.

58

V soudní síni 301 to páchne katastrofou stejně jako ve výslechové místnosti na policejní stanici. Rozrušení členové více než dvaceti rodin sem byli povoláni na poslední chvíli a seděli v sev řených skupinkách ve čty řiceti řadách lavic.

Clarence, Marie a já si najdeme volné místo, posadíme se a sledujeme, jak jsou do sálu postupně uvád ěni muži, v ětšinou mladí a s tmavou pletí.

Jednoho po druhém p řivádí bočními dve řmi dvojice šerif ů a zdrcené matky a p řítelkyn ě p řihlížejí, jako jsou formáln ě obvi ňování z loupeží, prodeje drog, domácího násilí a napadení. Tři roky jsem pracoval jako ve řejný obhájce, takže ten postup znám.

„Taková hanba,“ šeptá si Marie pro sebe. „Tohle je hrozný omyl.“ Systém funguje s brutální efektivitou, každé obvinění netrvá ani deset minut, ale p řesto ub ěhnou asi dv ě hodiny, než hlas vycházející z neviditelného zdroje oznámí: „Lid okresu Suffolk ve státu New York versus Dante Halleyville.“ Marie a Clarence se oto čí a zalapají po dechu.

Jako ostatní p řed ním má i Dante na rukou pouta a na sobě jasn ě oranžovou kombinézu, která mu je na rukou a nohou krátká. Dante je uveden k obdélníkovému stolu před soudcem. Tam už sedí okresem pov ěř ený obhájce, vysoký, shrbený muž kolem šedesátky s příliš velkými brýlemi s kost ěnými obrou čkami. Tohle je hlavn ě Mariina práce. Ví, že je Dante nevinný, tak mu poradila, aby využil toho, co mu soud nabídne. Moc s tím nesouhlasím, ale jsem tam, abych poskytl radu zdarma, když m ě o ni n ěkdo požádá, pokud mě požádá. Soudce Joseph Barreiro se nakloní k mikrofonu na stole p řed sebou a oznámí: „Dante Halleyville je obvin ěn ze t ří vražd prvního stupn ě.“ Radami lavic v soudní síni prob ěhne vlna užaslého šepotu.

„Obžalovaný se cítí nevinným ve všech t řech bodech obžaloby, Vaše Ctihodnosti,“ řekne Dant ův právník. „A žádáme soud, aby při rozhodování o kauci vzal v potaz skutečnost, že se tento mladík p řihlásil na policii dobrovoln ě, nikdy p ředtím nebyl obvin ěn z žádného trestného činu a má silné vazby na svou komunitu. Z těchto d ůvod ů nehrozí, že by Dante Halleyville uprchl, a my naléhav ě žádáme, aby byla kauce stanovena s ohledem na skromný p říjem rodiny.“

59

Dant ův právník se posadí a vyskočí jeho energi čtější soupe ř. Je asi mého v ěku a krátkým sestřihem a levným oblekem mi p řipomíná polovinu student ů, s nimiž jsem chodil na práva.

„Stát má opačný názor, Vaše Ctihodnosti. T ři mladí muži byli chladnokrevn ě popraveni. Kv ůli povaze zlo čin ů a p řísnému trestu, který obvin ěnému hrozí, stejn ě jako faktu, že se n ěkolik dní skrýval, než se p řihlásil na policii, věř íme, že existuje zna čné riziko út ěku.“ Soudce v černém taláru zvažuje argumenty obou stran celých třicet vte řin. „Tento soud stanoví pro obvin ěného kauci ve výši šesti milion ů dolar ů. Dva miliony za každou ob ěť .“

Celý proces trvá asi tak dlouho, jako objednat si z auta jídlo v McDonaldu a vyzvednout si ho u okénka. Ozv ěna kladívka soudce Barreira ješt ě ani nedozní, když se znovu objeví dva šerifové a v yvedou Danta bo čním vchodem.

„Je nevinný,“ šeptá Marie vedle m ě. „Dante v život ě nikomu neublížil.“

60

Kapitola 35

Tom

Je pond ělí ráno a jediný člov ěk, který m ůže být aspo ň částečně spokojený se sv ětem, je sportovní fotograf a m ůj p řítel Lenny Levitt. Od víkendu se Lennyho snímky Danta a jeho babi čky objevily na titulních stranách Postu, Daily News a Newsday . Má podružná role v celé záležitosti si zaslouží jedinou zmínku, v Newsday, a já si myslím, že mám docela slušnou šanci vrátit se ke svému starému a pohodlnému, i když nep říliš inspirativnímu životnímu stylu.

Jediné, co mám na práci, je uzavření prodeje domu mého kamaráda Peta Lampka, p řesto zaparkuju p řed svou kanceláří už ve čtvrt na devět. Jako každé všední ráno po tři roky nechám Winga na předním sedadle a vstoupím do montauské pekárny, abych si koupil kafe a koblihu.

Pro č jsem té pekárn ě tak v ěrný, je záhada. Rozhodn ě to není kv ůli delikátní chuti pečiva nebo aroma kávy. Musí to být kv ůli uklid ňující síle stereotypu a neodolatelnému rannímu veselí majitelky Lucy Kalinové.

Dneska Lucy řekne jen „dva dvacet p ět“. Pomyslím si, že m ěla asi také špatnou noc.

„Myslím, že cenu už znám, Lucy. A taky ti p řeju dobrý ráno.“ Se snídaní v ruce si vyzvednu svého chlupáče a zamí řím do kanceláře.

Realitní kancelář Grossman se nachází v p řízemí vedlejší budovy a její stejnojmenný majitel p řichází také časn ě. Normálně je Jake bezednou studnicí veselí a srde čnosti a namluví toho mnohem víc, než je typické pro jeho profesi.

Dnes ráno však zareaguje na m ůj pozdrav, jako by byl hluchý a slepý.

No co. P řesto se mi uleví, když se usadím ve své kanceláři a mohu si v klidu p řečíst noviny, než se spojím s Clarencem.

61

Když mu zavolám, je ten chudák tak zdrcený tím, co se stalo Dantovi, že skoro nem ůže mluvit. P řizná, že se musel zastavit na pohotovosti v Southhamptonu pro sedativa, která mu pomohla p řečkat noc. Doufám, že si to jen namlouvám, ale i jeho hlas zní trochu chladn ě. Co to dneska ráno se všemi je?

Vím, že Marie se musí cítit ješt ě mnohem h ůř , protože ani nezvedne telefon.

Když Lampkovy smlouvy nedorazí do odpoledne, vyto čím číslo agentky Phyllis.

„Měla jsem ti zavolat sama,“ řekne. „Peter se rozhodl zadat to právníkovi, který má v ětší zkušenosti s obchodem s nemovitostmi.“ „Opravdu?“

„Opravdu.“

Dostanu z té špatné zprávy hlad, ale místo abych se vystavoval chladnému zacházení U Johna přes ulici, zajedu s Wingem do malého obchodu s potravinami na kraji Amagansettu provozovaného mužem z Hondurasu a jeho t řemi dcerami.

Jako vždycky je krám plný hispánských tesa řů , zahradník ů a námezdních d ělník ů, kte ří udržují Hamptony v chodu. Navzdory stohu novin s Dantovou fotografií na titulní stran ě jim je nejnov ější hamptonské drama naprosto lhostejné. V téhle izolované špan ělsky mluvící části m ěsta jsem neviditelný. Není to špatný pocit.

Jím za svým stolem sendvi č s vep řovým a zeleninou, a i když se snažím, nedokážu vyhnat z hlavy obraz vyd ěšeného Danta v jeho cele a jeho starého, rezignovaného veřejného obhájce. Napadne mě jediná dobrá věc, a sice že díky Dantov ě figu ře ho spoluv ězni nechají na pokoji.

Michael Walker se až do v čerejška neukázal, tak zavolám Lennymu do kanceláře AP a zjistím, jestli n ěco neví. Zrovna si povídáme, když mi n ěco vlétne oknem do kanceláře. Co to má sakra být? Stůl mi zasypou st řepy. Pak uvidím na podlaze ho řící pytlík.

„Ješt ě ti zavolám, Lenny! N ěkdo mi zrovna rozt řískal okno.“ Uhasím plameny hasicím p řístrojem z chodby, ale místnost je už plná štiplavého žlutého kouře a p říšerného zápachu, který, jak s Wingem brzy objevíme, pochází z igelitového sáčku plného ho řících hoven.

62

Myslím, že to chápu, někdo na m ě má vztek. A víte co? Taky se na něj kapku zlobím.

Kapitola 36

Detektiv Connie P. Raiborne

Udám detektivu Yatesovi adresu místa činu dnešní první nahlášené vraždy, MacDonough Street 838, a on vlétne do pro udu vozidel a řítí se prost ředkem Fulton Street s blikajícím majákem a ječící sirénou, která sotva přehluší obvyklý kravál krásného odpoledne v BedStuy.

Naše otlu čené auto značky Crown Vic neupoutá žádnou zvláštní pozornost flegmatických školák ů potloukajících se p řed obcho ďákem Price-Wise. V téhle čtvrti jsou policejní sirény sou částí koloritu. „Jen klid, Joe. Mám z dobrýho zdroje, že náš člov ěk na nás počká.“ Joe Yates má tři z nejprotivn ějších vlastností, které m ůže kolega nebo p řítel mít: únavný smysl pro humor, h řívu vlas ů a krásnou p řítelkyni. Ty t ři v ěci spolu možná souvisejí, ale to jim neubírá na protivnosti.

Yates na mou prosbu neodpoví, ale vím jist ě, že ji slyšel. Auto zpomalí na dvojnásobek povolené rychlosti a pneumatiky už v zatáčkách tolik nekvílejí. Když kone čně zastavíme p řed p ětipatrovým domem z červených cihel a bez výtahu a zaparkujeme za dv ěma policejními auty stojícími vedle sebe, polovina mé ledové kávy je ještě v kelímku.

„Byla cesta dost hladká, d ěde čku?“

63

Když dosáhneme čtvrtého patra, všichni už jsou na míst ě, Heekin z laborky, Nicolo a Hart z odd ělení vražd a poch ůzkář, který vyrazil dve ře, když jeden soused nahlásil podivný západ.

Ale krom ě chlapík ů v bílých rukavicích, kte ří snímají otisky z klik, kohoutk ů, vypína čů a oken, čekají všichni na m ě, abych vid ěl místo činu nedot čené.

Nikdo se ješt ě nedotkl mladého černocha, který nap ůl sedí nap ůl leží na posteli. Podle smradu, zsinalosti a kusu masa , který mu z palce u nohy vykousla krysa, bych odhadl, že ten kluk je mrtvý asi týden. „Ta televize byla už zapnutá, když jste p řišli?“

„Jo,“ odpoví Hart, mladší ze dvou detektiv ů z odd ělení vražd a trochu pitomec. „Stejná hlasitost, stejný kanál. Nikdo na nic nesahal, Connie.“

V televizi b ěží sólový komediální výstup. Práv ě te ď si tam n ějaká hubená černá komická dělá legraci z tlustých černošek a Heekin si o ní zřejm ě myslí, že je to hysterka.

„Nerušíme, Jimmy? Jestli jo, m ůžeme p řijít jindy.“

„To je dobrý, veliteli.“

„Fakt? Ta holka je docela srandovní.“

Řeknu jednomu technikovi, aby sejmul otisky z ovladače, abychom mohli televizi vypnout. Pak položím zásadní otázku.

„Tak kdo je tohle ubohé, tragicky zesnulé individuum?“

64

Kapitola 37

Raiborne

Jsou t ři charakteristiky, které se mi na p říteli nebo spolupracovníkovi obzvlášť líbí, dostate čně hluboké utrpení, pokro čilá plešatost a sexuálně skoupá manželka. Tyto t ři rysy spolu op ět mohou souviset, ale to jim neubírá na půvabu. M ůj oblíbený soudní léka ř Clifford Krauss, pánbůh mu žehnej, je má všechny.

Kv ůli všem jeho vlastnostem m ě nijak neznepokojuje, že Krauss, který p řevzal patologii p řed t řemi lety, rok p ředtím, než jsem se stal velitelem odd ělení vražd, je dvakrát nebo třikrát lepší ve své práci než kdokoliv jiný v sedmnáctém okrsku. A určit ě to ví.

Tou dobou už všichni víme, že kluk ležící na zádech na jeho nerezovém stole v márnici je sedmnáctiletý Michael Walker z Bridgehamptonu na Long Islandu. Jeden z hledaných kv ůli trojnásobné vraždě v East Hamptonu. Do dnešního rána jsem ani nev ěděl, že v Hamptonech jsou černoši, natož že se tam m ůže stát trojnásobná vražda. Ale co, jsem jenom polda z BedStuy.

Když vejdu dovnit ř, Krauss sedí za stolem p řed svým notebookem. Zakryje dlaní mluvítko telefonu a řekne: „Koroner z okresu Suffolk.“ „Zrovna si p řečetli moji zprávu,“ oznámí, když zavěsí, „a jsou si dost jistí, že stejná pistole, která zabila Walkera, byla použita i p ři t ěch třech vraždách v Hamptonu o víkendu Dne práce.“

Pak Krauss popadne žlutou psací podložku, postaví s e vedle m ě k Walkerovi a vyzbrojen špinavou čínskou h ůlkou jako ukazovátkem mě vezme na exkurzi po t ěle mrtvého.

Kraussovo podání za těch dev ět let nijak neztratilo na výstižnosti a intenzivnosti a jeho zájem o tajemství mrtvol ještě zesílil. Za čne s přesnou velikostí a umíst ěním ran, kterými kulka vnikla do t ěla a vylétla ven, a úhlem, pod kterým letěla. Čte ze svých poznámek, popisuje ráži, značku a nábojnici střely vytažené z omítky za postelí, a říká, že ji vyst řelila stejná zbraň s tlumi čem, kterou objevila policie na Long Islandu.

65

„Čas smrti jsem ur čil na časné ráno jedenáctého září,“ řekne, „zhruba čtvrtou hodinu ranní.“

„Zhruba?“

„Jo,“ odpoví Krauss a o či se mu rozzáří. „Mohlo to být i v p ůl páté. Míra jeho krvácení a stupeň dilatace zornic ukazují, že tvrd ě spal až do okamžiku, kdy ho n ěkdo st řelil.“

„Dost ošklivý probuzení,“ poznamenám.

„Dal bych p řednost polibku od Jennifer Lopez,“ řekne Krauss. „Takže to nebyl Walker, kdo se díval na televizi?“

„Ne, pokud u ní neusnul.“

Také jsme našli basketbalovou čepici na podlaze v kuchyni, kde to vypadalo, jako by tam n ěkdo n ěco hledal. Byla zbrusu nová a asi o tři velikosti v ětší než hlava toho kluka.“

„Copak tihle kluci dneska nenosí všechno v ětší?“

„Jo, džíny, bundy a mikiny, ale ne čepice. A nebyl na ní ani jeden Walkeruv otisk. Byla by to velká klika, ale možná ji tam nechal st řelec.“

„To je všechno, co pro m ě máš, Cliffy?“

„Ješt ě jednu v ěc. Ta krysa, co kousla Walkera do palce u nohy, byla černá norská, dvě až dv ě a p ůl kila, samice, b řezí.“

„Pro č jsou to vždycky černý krysy, Kraussi? A nikdy bílá?“ A ješt ě n ěco, pro úplnost. To, co jsem říkal o Cliffyho žen ě, byl žvást. Jmenuje se Emily a je to drahoušek.

66

Kapitola 38

Marie Scottová

Minulý týden napl ňovala tuto soudní sí ň v Riverheadu odporná lhostejnost. Te ď je to ješt ě horší. Zvedá se mi z toho žaludek.

Dnes sí ň p řetéká reportéry, rodinnými příslušníky a p řáteli obětí a hlavn ě touhou po krvi. Rodi če t ří mrtvých chlapc ů na m ě zírají s neskrývanou nenávistí. Lucinda Walkerová, Michaelova matka, kterou znám od doby, kdy chodila na základní školu svatého Vincenta, se na mě dívá, jako by nev ěděla, co si má myslet. Hluboko ve svém nitru si musí uv ědomovat, že Dante by nezabil Walkera, stejn ě jako by Michael nezabil Danta, ale v jejích o čích je tolik bolesti, že odvrátím zrak, stisknu Clarencovu paži a p řejedu dlaní po kožených deskách své bible.

Diváci natahují krky a zírají, jak mého vnuka Danta v poutech a oranžové kombinéze vedou k prázdnému stolu, na němž není nic než džbán s vodou. Vrtí se dychtivým o čekáváním, když dunivý hlas oznámí: „Stát New York proti Dantovi Halleyvillovi,“ jako by to bylo ohlášení soupeřů v n ějakém nechutném boxerském utkání. Dante vypadá tak vyděšen ě a neš ťastn ě, že mi to láme srdce. Potřebovala bych ho obejmout, ale nemohu, a je mi z toho ješt ě h ůř .

Nap ětí ješt ě stoupne, když se soudce nakloní k mikrofonu a řekne: „Stát New York obviňuje pana Halleyvilla ze čty ř vražd prvního stupně.“ Pak se zeptá: „Cítí se obžalovaný vinen?“

„Nevinen,“ odpoví Dant ův obhájce ex offo. Ale je to, jako by nic ne řekl. Zdá se, že tomu muži nikdo nev ěř í, ani ho nikdo neposlouchá. Až do tohohle okamžiku jsem nev ěř ila, že k procesu v ůbec dojde, ale te ď už vím, že jsem se mýlila.

Dav zajímá jenom okresní zástupce, běloch tak mladý, že ani nem ůže rozum ět tomu, co říká, tak mu Bože odpusť.

„Vaše Ctihodnosti,“ řekne, „vzhledem k ohavné povaze p ůvodních zlo čin ů a šokující chladnokrevnosti, s níž obvin ěný popravil svého komplice, stejn ě jako zabil své p ředchozí t ři ob ěti, nemá stát New

67

York jinou možnost než žádat nejvyšší možný trest, aby ochránil své ob čany. V tomto p řípad ě se obžaloba uchyluje k mimo řádnému kroku a žádá trest smrti.“

Skoro se zhroutím, ale p řed všemi t ěmi lidmi si to nemohu dovolit. Stát New York chce mého vnuka zavraždit! Bože, je to tak prosté. Stát chce zabít mého úžasného vnuka, který je stejně nevinný jako byl Tv ůj syn Ježíš Kristus, a dav je nadšen, NADŠEN t ěmi strašnými slovy. Kdyby se to stalo p řed padesáti lety, určit ě by vyvlekli Danta z téhle takzvané soudní síně a pov ěsili by ho na nejbližší strom. Bože, pomoz mi a pomoz prosím Dantovi v téhle hrozné chvíli. Pohlédnu na Clarence a pak se podívám na pana Dunleavyho. „Prosím, pomozte nám,“ řeknu. „Pomozte Dantovi. On ty chlapce nezabil.“

Kapitola 39

Tom

Jestli jste nikdy nevid ěli mediální cirkus v soudní síni, buďte rádi. Dodávky všech televizních stanic a velkých kabelových spole čností stojí celý den ve dvou řadách před soudní budovou a kam se podívám, stojí n ějaký dopisovatel a s falešnou vážností ve tváři se chystá zachytit všechny zvraty toho vysoce sledovaného hrdelního procesu. Snažím se ze soudní sín ě co nejrychleji zmizet. Se sklopenýma o čima se prodírám přepln ěným parkovišt ěm a vyhýbám se lidem, které znám celý život.

68

Tak sp ěchám, abych nasedl do auta a odjel, že si nevšimnu Clarence na sedadle spolujezdce, dokud skoro nezastr čím klí ček do zapalování. Je zdrcený a vzlyká do h řbetu ruky.

„Cht ějí ho zabít, Tome. Nedop řejou mu spravedlivý proces. Vid ěl jsi, jak to tam vypadalo.“

„Clarenci, p řij ď dneska ve čer ke mn ě. Ocenil bych spole čnost,“ řeknu mu.

„Nejde mi o tv ůj soucit, Tome. P řišel jsem t ě požádat, abys Danta obhajoval.“

„Clarenci, nebyl jsem v soudní síni p řes rok. A ani p ředtím jsem nebyl žádná hvězda.“

„To proto, že ses nesnažil, Tome. Ne jako když jsi hrál basket. Soust řeď se na to a v ěř , že to zvládneš. Lidi tě mají rádi. Poslouchají tě.“ „To, že je Dant ův právník starší, ještě neznamená, že ned ělá dobře svoji práci,“ namítnu. „A krom ě toho je to Mariina volba.“

Clarence zavrtí hlavou. „Marie chce tebe , Tome. Poprosila m ě, abych t ě o to požádal. Kdyby tebe soudili pro vraždu, cht ěl bys, aby t ě zastupoval ten chlap? Nebo kdyby stál před soudem tv ůj syn? Mluv se mnou vážn ě.“

„Já mluvím vážně, Clarenci. Nem ůžu Danta obhajovat. Odpov ěď zní ne. Je mi líto.“

Jakmile ta slova vypustím z úst, otev ře Clarence dve ře a zvedne se ze sedadla. „Hodn ě jsi m ě zklamal, Tome. Ne že by m ě to p řekvapilo. Jsi takový už celý léta.“

69

Kapitola 40

Tom

Velmi znepokojený jedu k Jeffovi. Musím si promluvi t s n ěkým, komu d ůvěř uju, protože uvažuju o tom, že se stanu Dantovým p rávníkem. Pot řebuju, aby mi to bláznovství někdo rozmluvil.

Před deseti lety bratr koupil jeden z posledních dostupných dom ů v Montauku. P ůjčil jsem mu na zálohu z peněz, které jsem dostal za podpis smlouvy s profesionálním týmem, a on by te ď za d ům dostal nejmén ě p ětkrát tolik, co zaplatil. To z nás nedělá génie. Ceny všech místních nemovitostí od té doby vylétly jako raketa. V tomhle p řípad ě to je však pikantní, protože Jeffa opustila žena, k v ůli, jak tvrdila, „nedostate čným ambicím“. A te ď žije Jeff se svými t řemi d ětmi v dom ě v cen ě více než milionu dolar ů.

Když Lizbeth mého bratra opoušt ěla, p ředpokládala, že dostane do péče Seana, Leslieho a Mickeyho. Ale Jeff sáhl do kapsy a najal nejlepší právničku v širém okolí. Tato advokátka, moje kamarádka Mary Warnerová, poukázala mimo jiné na to, že kromě fotbalové sezóny chodil Jeff každý den dom ů v p ůl čtvrté a v létě m ěl volno. K p řekvapení všech mu soudce všechny t ři d ěti sv ěř il.

Nejstaršímu Seanovi bylo nedávno p ětadvacet, a když zastavím na příjezdové cestě, zrovna posiluje v garáži. Chvilku si povídáme; pak do m ě za čne rýpat.

„Tak co, strejdo,“ zeptá se mezi zdvihy činky, „jaký to je, být nejmí ň oblíbeným člov ěkem v Montauku?“

„Je ta ťka doma?“ zeptám se.

„Ješt ě se nevrátil. První zápas sezóny s Patchogue se hra je za dva týdny.“

„Tak to za ním zajdu na st řední školu. Pot řebuju s ním mluvit.“ „Dohlídneš na m ě na ben či?“

Mám pro Seana slabost, možná proto, že mi trochu připomíná m ě samotného. Protože je nejstarší, rozvod ho zdrtil nejvíc. A spolužáci se na n ěj dívali skrz prsty jako na trenérova syna, což je možná d ůvod,

70

pro č navzdory svému sportovnímu talentu nikdy nevstoupi l do st ředoškolského týmu.

Posledních n ěkolik let Sean posiluje. Možná chce vypadat dob ře na stoli čce plav číka, nebo touží ud ělat dojem na tátu. No, teď každopádně d ělá dojem na m ě, protože si nep řestane p řidávat černé disky, dokud nemá na každé straně činky sedmdesát kilo. S váhou tyče to d ělalo skoro sto šedesát kilo a Sean neváží víc než osmdesát.

„Víš jist ě, že to zvládneš?“ zeptám se a podívám se dolů do jeho odhodlaného obličeje.

„Je jenom jeden zp ůsob, jak to zjistit.“

Ten nezmar zvedne činku dvanáctkrát a nakonec ji zavěsí bez mé pomoci. Po tváři se mu rozlije široký úsm ěv.

„Dík za nic, strejdo Tommy.“

„Rádo se stalo. Nebude vadit, když povím staroušovi, jakej jsi borec?“

„Radši mu to ne říkej. Jenom by zas mluvil o tom, že jsem promarnil sv ůj talent.“

„Nic si z toho ned ělej, Seane. Promarn ěný talent je u nás Dunleavy ů rodinná tradice.“

Kapitola 41

Tom

Jsou to už t ři roky, co jsem se vrátil do m ěsta, a tohle je moje první návštěva v mé staré střední škole. Pravdou je, že bych dal p řednost podebranému zubu p řed školním srazem, ale když vstoupím na čerstv ě navoskovanou palubovku v t ělocvi čně, sesype se na m ě spousta

71

vzpomínek. Skoro nic se tam nezm ěnilo. Stejné laminátové desky u koš ů. Stejné d řev ěné lavice pro diváky. Stejný pach lyzolu. Vlastně se mi to docela líbí.

Jeff ův kabinet je p římo nad šatnami a co se tý če vybavení a aroma, není to tam o mnoho lepší. Sedí v rohu, zelené tenisky má položené na desce stolu a sleduje záznam zápasu promítaný na bílou panelovou ze ď. Černobílé obrázky, předení promíta čky a prach tan čící v kuželu sv ětla ve mn ě vyvolají dojem, že jsem se vrátil v čase.

„Už máš herní plán, Parcellsi?“ Jeff vždycky zbož ňoval trenéra Tampy Bay Parcellse a dokonce mu je trochu podobný.

„Zrovna jsem se t ě cht ěl zeptat na to samé, bráško. Podle toho, co jsem slyšel, pot řebuješ plán víc než já. Únikový plán.“

„To máš možná pravdu.“

Na záznamu dojde k výkopu a balón jako by visel v podzimním vzduchu celou v ěč nost.

„Jenom jsem pomohl p řemluvit vyd ěšenýho kluka, aby se p řihlásil na policii,“ řeknu Jeffovi. Nechám si pro sebe, že jsem byl požádán, abych toho kluka zastupoval. A že o tom skute čně uvažuju.

„A co Walco, Rochie a Feifer? Nemyslíš, že byli tak é vyd ěšení? Nechápu, o co ti jde, Tome.“

„To sám nevím p řesn ě. Myslím, že to n ějak souvisí s tím, že jsem se seznámil s Dantovou babičkou. Vid ěl jsem, kde a jak žijí. Jo, a ješt ě jedna mali čkost, ten mládenec to neud ělal.“

Zdálo se, že m ě Jeff neslyšel, ale možná to bylo kv ůli vr čícímu projektoru.

„Čist ě mezi námi,“ řekne, „sezóna ješt ě neza čala a já už mám fotbalu plný zuby. Co takhle zajet na pivo, brácho.“

„Vidíš, tohle je plán,“ řeknu a usm ěju se, ale Jeff m ůj úsm ěv neop ětuje.

72

Kapitola 42

Tom

O patnáct minut později zastaví Jeff v Amagansettu a zaparkuje za barem U McKendricka, jedním z podnik ů, který bude ve st ředu ve čer nejspíš plný místních. Ale o to možná jde. Usmí řit se s rodáky. Vstoupíme zadním vchodem a posadíme se do boxu u kule čníku, takže trvá necelou minutu, než se kolem rozhostí ticho.

Když si je Jeff jistý, že všichni v ědí, že jsme tady, pošle m ě k baru pro pivo. Chce, abych si na vlastní k ůži vyzkoušel, co by m ě mohlo potkat, chce, abych si tu nenávist užil zblízka aosobn ě.

Chucky Watkins, bláznivý irský d ělník, který d řív ob čas pracoval pro Walca, sedí hned vedle uli čky, kterou se prodírám k pultu. „Tak co, vsadím se, že bez svýho bráchy fotbalovýho tren éra bys sem ani nepáchnul?“

„Keve,“ řeknu, aniž bych si Watkinse všímal, „dv ě piva, jestli m ůžu prosit.“

„Jestli m ůžu prosit , Keve,“ pitvo ří se po mn ě Pete Zacannino v koutě. Mimochodem, ješt ě minulý týden m ě všichni tihle štamgasti docela přátelsky zdravili.

Kevin, který je opravdu hodný kluk, mi podá dva p ůllitry a já zamířím zpátky ke stolu, když Martell, další bývalý kama rád, vystrčí nohu, já o ni zakopnu a pivo rozliju. Výbuch smíchu zazní od jednoho konce baru ke druhému.

„Není ti nic, Tome?“ zeptá se m ě Jeff z boxu. Ješt ě p řed týdnem, s Jeffem nebo sám, bych rozbil Martellovi půllitr o hlavu, čist ě abych zkusil, co se stane.

„V pohod ě, Jeffe,“ zavolám p řes místnost. „Jenom jsem vylil trochu piva a te ď p ůjdu za Kevem a požádám ho, jestli by byl tak laskavý a nato čil mi znova.“

Když se kone čně vrátím k našemu stolu, napije se Jeff dlouze piva a řekne: „Vítej v novým život ě, kamaráde.“

73

Vím, o co se Jeff snaží, a jsem mu za to vd ěč ný. Ale z n ějakého d ůvodu, z tvrdohlavosti nebo oby čejné hlouposti, to nezabere. O tři piva pozd ěji vstanu a vytáhnu ze zdi jukebox uprostřed písn ě od Rolling Stones. Pak, s plným p ůllitrem v ruce, oslovím shromážd ěné. „Jsem rád, že tady vy burani dneska ve čer jste, protože vám chci něco pov ědět. Jak zjevn ě víte, pomohl jsem Dantovi Halleyvillovi, aby se sám přihlásil na policii. Přitom jsem se seznámil s jeho babičkou Marií. A víte co? Mám je oba rád a obdivuju je. Kv ůli tomu a dalším d ůvod ům jsem se toho kluka rozhodl zastupovat. Slyšeli jste správně. Budu Dant ův obhájce a udělám všechno pro to, abych ho z toho vysekal. Díky, že jste p řišli. Dobrou noc. A dorazte v po řádku dom ů.“

Pár vteřin nato po mně vyjedou Chucky Watkins a Martell. N ěco ve mn ě vybuchne, a tohle je rys Torna Dunleavyho, který v ětšina t ěch chlap ů zná. Praštím Watkinse vší silou do obli čeje p ůllitrem. Jde k zemi jako pod ťatý a z ůstane ležet. Myslím, že má zlomený nos. Mohlo by to být horší.

„Tak co?“ k řiknu na Martella, ale ten už ode m ě couvá. Možná nemám figuru jako Dante Halleyville, ale m ěř ím metr devadesát, vážím devadesát kilo a umím se prát.

„No tak! Kdo bude další?“ za řvu na ostatní zbab ělce v místnosti. „Poj ďte si praštit! Čekám!“

Ale p řisko čí ke mn ě jenom Jeff. Vezme m ě kolem ramen a tla čí k východu.

„Po řád ten stejnej Tommy,“ řekne, když už sedíme v aut ě. „Ta samá horká hlava.“

Upírám oči ven a všechno se ve mn ě ješt ě va ří. Jeff dupne na plyn a se řvoucím motorem vylétneme z parkoviště.

„Vůbec ne,“ odpovím. „Zklidnil jsem se.“

74

Kapitola 43

Tom

Následujícího dne uložím v Riverheadskem nápravném za řízení pen ěženku, hodinky a klí če do malé uzamykatelné skříňky. Pak projdu řadou m řížových dve ří, které se postupn ě otevírají a zavírají. Rozdíl mezi životem návštěvníka a toho, kdo je zav řený uvnit ř, je tak obrovský, že mi z toho p řeb ěhne mráz po zádech. Je to jako přejít ze zem ě živých do zem ě mrtvých. Nebo se vydat na exkurzi do pekla. Napravo vede dlouhá, ponurá chodba k jednotlivým křídl ům p řeplněné v ěznice pro patnáct tisíc chovanců.

Dozorce m ě vede doleva do odd ělení s malými, dusnými místnostmi vyhrazenými pro sch ůzky právníků s v ězni.

Čekám trpěliv ě v jedné z nich, dokud nep řivedou Danta. Je zav řený necelý týden, ale už te ď p ůsobí tvrdším a odtažit ějším dojmem. Ani stopy po úsm ěvu.

Pak mi ale stiskne ruku, uhodí m ě do hrudníku a řekne: „Rád tě vidím, Tome. Hodn ě to pro m ě znamená.“

„Pro m ě taky, Dante,“ odpovím, p řekvapený tím, jak m ě jeho p řivítání dojalo. „Tuhle práci potřebuju.“

„Přesn ě to povídal Clarence.“ A tvá ř mu kone čně rozzá ří ten jeho dvousetwattový úsm ěv. Tenhle kluk není vrah. To by m ěl poznat každý, dokonce i místní policie.

A já tu práci opravdu potřebuju. Když vytahuju žlutý blok a psací pot řeby, p řipadám si jako první den ve škole.

„Krom ě toho, že budu v ěř it všemu, co mi povíš,“ řeknu, „to tady dneska bude jako ve výslechové místnosti s detektivy, protože budeme ten den a noc probírat po řád dokola. A neskončíme, dokud v tomhle bloku nebudou všechny podrobnosti, na které si vzpomeneš.“ Vybídnu ho, aby mi pro za čátek pověděl všechno o Kevinu Sledgeovi, Garym McCauleym a Davu Bondovi, jeho t řech spoluhráčích z toho dne. Řekne mi, kde bydlí, pracují a kam chodí. Dá mi čísla jejich mobil ů a poradí mi, jak je vystopovat, kdyby se mi cht ěli vyhýbat.

75

„Každej z nich se už do n ěč eho namo čil,“ řekne Dante, „ale tam, odkud pocházím, to moc neznamená. McCauley je v podmínce kv ůli drogám a Bond si tady odkroutil deset m ěsíc ů za ozbrojenou loupež. Ale skute čnej gangster je Kevin, i když nikdy nestrávil v base ani den.“

„Co říkali na to, že Michael vytáhl zbra ň?“

„Mysleli si, že mu p řesko čilo. Dokonce i Kevin.“

Mluvíme o tom, co se stalo toho ve čera, kdy došlo k vraždám. Dantova babi čka byla bohužel na návštěvě u p říbuzných v Brooklynu, takže ho p řed ani po st řelb ě nevid ěla. Dante mi odp řísáhl, že nev ěděl, kde se Michael Walker schovává.

Už jsem zapomn ěl, jak úmorná tahle práce může být. Hartstein, m ůj profesor na právech, tomu říkal „pracovat zadkem“, protože tahle část těla trpí nejvíc, když se člov ěk donekone čna snaží klást otázky a probírat události, i když mu to z velké části přinese jen pár drobků nepodstatných informací.

A tady je to dvakrát obtížn ější, protože se s Dantem musíme obejít bez kávy a cukru.

Přesto se pachtíme dál a soustředíme pozornost na to, co on a Michael Walker vid ěli a slyšeli, když té noci p řišli na sch ůzku s Feiferem. T ěch n ěkolik minut je klí čem ke všemu a já páčím z Danta další podrobnosti. Ale teprve když to probíráme potřetí, vzpomene si Dante, že cítil doutníkový kou ř. No, to by se mohlo hodit.

A uprost řed čtvrtého pokusu se náhle napřímí na židli a vyhrkne: „Na lavi čce byl n ějakej chlap.“

Moje držení t ěla se také náhle zlepší. „Někdo tam byl?“

„Víš, jak je na vzdáleným konci h řišt ě ta lavi čka? Když jsme p řijeli, spal na ní n ějakej chlápek. A pět minut na to, když jsme b ěželi kolem, už byl pry č.“

„Víš to jist ě, Dante? Je to d ůležité.“

„Stoprocentn ě. Vypadal jako Hispánec, Mexičan nebo možná Kolumbijec. Kolem t řiceti, dlouhý černý vlasy svázaný do ohonu.“

76

Kapitola 44

Tom

Doutník . A možná ho kou řil jeden z vrah ů.

Informace, že na míst ě činu byl n ěkdo, kdo mohl potvrdit Dantovu verzi nebo k ní n ěco p řidat, kdo možná vid ěl ty chlapce umírat. Jsou to dv ě d ůležité stopy, po nichž je t řeba se pustit, ale nejd řív musím ud ělat n ěco jiného. Proto jsem druhý den ráno, když se na Ti mes Square otev řou dve ře metra, byl jedním z t ěch asi p ěti set pitomců p řipravených rvát se o čty ři sta míst.

Rychlé nohy, které m ě dostaly do NBA, mi pomohly proniknout do vagónu. Jak se vlak kodrcá ten p ůl kilometr na nádraží Grand Central, cítím stejnou sm ěsici odhodlání a úzkosti jako ostatní pracující v New Yorku. Te ď jsem jeden z nich. Dojíždím za prací a dokonce mám na sob ě oblek. A skv ěle nažehlený.

Na konci linky se dav vyvalí ven a zamí ří k Čty řicáté druhé ulici. Hodím dolar do pouzdra na trubku vyloženého červeným sametem a jdu na východ. Z ůstanu stát až p řed mramorovou fasádou čísla 461 v Třetí avenue, pat řičně honosným sídlem jedné z nejctihodn ějších právnických firem v New Yorku, Walmark, Reid a Blundell. Dřív než ztratím nervy, projdu nablýskanými mosaznými dve řmi a nastoupím do výtahu do t řicátého šestého patra.

Tam se však ocitnu na špatné stran ě další bariéry, stejn ě skli čující jako zdi obklopující v ěznici v Riverheadu. Místo žiletkového drátu a betonu se jedná o naleštěný kus mahagonu tak obrovský, že ho museli přivézt z deš ťového pralesa v nákladním prostoru tankeru a zvednout do jeho nového domova jeřábem vysokým jak mrakodrap.

Místo ozbrojeného strážného mě tam uvítá okouzlující blon ďatá recep ční, která má na hlavě sluchátka a vypadá jako kyborg. „Dobrý den. P řišel jsem navštívit Kate Costellovou,“ řeknu. „Máte domluvenou sch ůzku?“

„Ne.“

„Očekává vás?“

77

„Jsem její p řítel.“

Recep ční to zní stejn ě jako ne. Možná h ůř . Odkáže m ě do k ůží potaženého o čistce, kde se p říštích dvacet minut potím na pohovce za třicet tisíc dolar ů. P řijít sem neohlášený mi v čera ve čer p řipadalo jako skv ělý nápad a b ěhem t ři a p ůl hodiny dlouhé cesty z Montauku moje sebed ůvěra nijak neochabla. Aspo ň ne moc.

Ale nacvi čovat si rozhovor sám se sebou je jedna věc a p ředvést ho na čisto druhá, a Kate už kráčí ke mn ě a její nízké podpatky ťukají jako kladívka do mramorové podlahy.

Přemýšlím, jestli ví, jak málo ten strohý modrý kostý m zakrývá její krásu. A zajímá ji to vůbec?

„Co tady d ěláš?“ zeptá se, a než stačím odpov ědět, jsem zpátky na dn ě jámy, kterou jsme s Kate vykopali p řed deseti lety.

„Pot řebuji, abys mi pomohla s obhajobou Danta Halleyvilla.“ Předpokládal jsem, že m ě Kate v tomhle okamžiku pozve k sob ě do kanceláře, ale ona se jen dívá skrze m ě. Musím ji tedy p řesv ědčit tady v hale, podat jí všechno tak stru čně, jak to jen jde. Nemám tušení, co si o tom myslí. Dívám se do jejích jasně modrých o čí, ale nedokážu z nich nic vy číst, a když se zarazím, abych se nadechl, p řeruší m ě. „Tome,“ řekne, „už sem nikdy necho ď.“

Pak se oto čí na pat ě, odchází chodbou a klapot podpatků zní ješt ě chladn ěji, než když se blížila. Ani jednou se neohlédne.

78

Kapitola 45

Kate

Po Tomov ě naprosto ne čekané návštěvě se uchýlím do svatyn ě své kanceláře. Vím, že to zní p řehnan ě. Je to jenom místnost. Ale já ji mám teprve m ěsíc a elegantní nábytek a výhled na třpytivou East River po řád ještě dokážou, že se cítím lépe, jakmile vkro čím dovnit ř. Od devíti v čera ve čer p řišlo t řicet jedna e-mail ů. Osm souvisí s výzvou upustit od neférové metody soutěže, kterou jsem poslala hlavnímu právníkovi společnosti Pixmen Entertainment. Náš klient Watermark, Inc., dosp ěl k názoru, že se nové logo Pixmenu příliš podobá jednomu, které používá jeho divize. V dopise jsem Pixmen obvinila z porušení ochranné známky a nastínila jsem plán agresivních právních krok ů v četn ě zmrazení všech p říjm ů Pixmenu za uplynulých čtrnáct měsíc ů.

V e-mailu odeslaném ve 3.43 ráno mě právník Pixmenu informuje, že logo bylo vymazáno ze všech nových produkt ů a e-maily od advokátů Watermarku vyjad řují vd ěč nost. P řesv ědčivé vyhrožování katastrofou je jedním z laciných trik ů mé práce.

Tucet dalších e-mail ů je d ůsledkem trapného článku o stoupající ženské právnické hvězd ě. V ětšina je od personálních agentur, ale nejzajímav ější mi poslal prezident Kolumbijské univerzity, který se ptá, zda bych si našla čas podílet se na práci komise vybírající nového děkana právnické fakulty. Ano, čas si najdu .

Přesn ě v 9 hodin dorazí Mitchell Susser, aby m ě informoval o nadcházejícím procesu proti bývalému partnerovi firmy Credit Mercantile Franklinu Wolfeovi, obvin ěnému ze zneužívání vnitřních informací. Při p ředchozím procesu, který m ěl na starost jeden z našich starších partner ů, se porota neshodla na verdiktu, a novým projednáváním jsem byla pov ěř ena já.

„Uvolni se, Mitchi,“ řeknu, ale nep řinese to žádný efekt. Susser, nový člov ěk, který psal na Harvardu do časopisu Law Review, se probírá zápisem ze soudního jednání. „Wolfe,“ říká, „tráví až moc času nep ře—

79

sv ědčivým popíráním aktivity, která není jednoznačně protiprávní. Tím ztrácí na důvěryhodnosti a nezískává skoro nic. Myslím, že druhý proces je skv ělá příležitost.“

Zvažujeme, který z našich obhájc ů specializujících se na p řípravu sv ědk ů by byl pro tenhle p řípad nejlepší, když do kancelá ře str čí svou důležitou šedou hlavu Tony Reid, onen „Reid“ z názvu firmy. Vedle něho je Randall Kane, náš pravděpodobn ě nejvýznamn ější klient. „Máte minutku, Kate?“ položí mi řečnickou otázku.

Susser si posbírá své papíry a Tony Reid a Kane zaujmou místa v křeslech na vzdáleném konci místnosti. „Randyho samozřejm ě znáte, Kate.“

Nemusela jsem se s Kaném ani setkat, abych ho znala. Kane byl hnacím motorem procesu, který u činil z Bancroft Subsidiaries nejrychleji rostoucí korporaci na sv ětě a z n ěho zt ělesn ění obchodního úsp ěchu a prototyp nekompromisního výkonného ředitele.

Jak však Reid vysv ětluje s pat řičnou naléhavostí, tohle všechno by mohl ohrozit chystaný proces. Proti spole čnosti Bancroft bylo vzneseno obvin ění, že toleruje pracovní prost ředí nep řátelské vůč i ženám a ignoruje velmi rozší řené sexuální obtěžování. Tato hromadná žaloba zmi ňuje p římo Kanea.

„Vím, že vám nemusím říkat,“ prohlásí Reid, „že tahle prosp ěchářská pře není ni čím jiným než chatrn ě zamaskovaným vydíráním.“ Podle mých zkušeností s právníky specializujícími se na hromadné žaloby je to nejspíš pravda. Mají ve zvyku vyhlédnout si ob ěť , p řipravit žalobu a pak teprve hledat ob ěti.

„Nemám v úmyslu to řešit mimosoudním vyrovnáním, Kate,“ řekne Kane. „Je to naprostý nesmysl! T ři ze starších viceprezident ů Bancroftu jsou ženy a spole čnost spoluzakládala moje manželka. Pustili se do nepravého. Když budu muset, poženu to až p řed soud!“

„Myslím, že to nebude nutné,“ odpovím, „ale ujiš ťuji vás, že naše odpov ěď bude nekompromisní.“

„To tedy bude!“ řekne Randall Kane.

Zbytek dne mi zaplní brífinky, sch ůzky a konferen ční hovory. Z firemní jídelny si nechám přinést salát k obědu a suši k ve čeři, a když ve 23 hodin zhasínám v kanceláři, neodcházím jako poslední.

80

Krásná podzimní noc mi připomene, že jsem propásla další p ěkný podzimní den a já se rozhodnu, že se kousek projdu, než si chytnu taxík.

Ud ělám první krok ke skoro opuštěné Park Avenue, když se ze stínu malého vydlážděného náměstí vedle naší budovy vyno ří vysoká postava.

Kapitola 46

Kate

Muž sp ěchá ke mně a pak se zastaví d řív, než vystoupí na jasn ě osv ětlený chodník.

„Půl dne?“ zeptá se.

Je to Tom!

„Jak dlouho jsi tady?“ zeptám se.

„Nevím. Vždycky jsem byl špatnej na matiku.“

Šokuje m ě, že ho zase vidím, ale také, i když si to nechci přiznat, to na m ě ud ělá dojem. Tom byl vždycky okouzlující, ale nikdy nevypadal na to, že by dokázal vydržet sed ět patnáct hodin na kamenné lavi čce. Jedním z našich problém ů bylo vlastn ě to, že jsem nikdy nev ěděla, čeho je Tom schopný.

„Kate, musíš m ě vyslechnout. M ůžu t ě prosím pozvat na skleni čku?“ Te ď už stojí pod lampou, vypadá vy čerpan ě a ve tvá ři má prosebný výraz. „Je to otázka života a smrti. Pro tebe to m ůže být drobnost, ale ne pro Danta Halleyvilla.“

„Vypiju si s tebou kávu,“ řeknu.

„Opravdu? To je ta nejlepší zpráva za posledních deset let.“

81

„Tak to t ě lituju,“ opá čím a doufám, že jsem v čas potla čila úsm ěv. Nejmén ě intimní místo, které m ě napadne, je kavárna Starbucks za rohem, kde Tom zhltne koblihu na t ři kousnutí a zalije ji lahví vody. „Tady jsou moje argumenty, ty, které jsem ti nestihl p řednést dneska ráno. Dantovi Halleyvillovi se za celý život nep řihodilo nic dobrého. Když mu bylo dvanáct, ubodali mu přímo p řed o čima otce a on se díval, jak umírá, protože v jeho čtvrti jezdí záchranka mnohem pomaleji než v Beach Road. Jeho matka, fe ťačka závislá na cracku, prostitutka a zlod ějka, nebyla o nic lepší než v ůbec žádná matka. Ješt ě než jeho otec um řel, trávila většinu času ve v ězení. A jak se s tímhle Dante vyrovnal? Uv ědomil si, že má talent, díky kterému m ůže z toho sv ěta uniknout a pomoci své rodin ě. Umí hrát basket.“ „To zní pov ědom ě.“

„Myslím opravdu hrát, Kate. Na mnohem vyšší úrovni než já. Na úrovni Michaela Jordana a Magica Johnsona. Stal se nejlepším školním hráčem v okrese. Je dost dobrý na to, aby nastoupil do ligy p římo ze st řední školy, ale slíbil své babičce Marii, že p ůjde na vysokou. Před t řemi týdny ho obvinili ze čty ř vražd, které nespáchal, Kate. Stát New York ho chce odsoudit k trestu smrti. To nejmenší, co si zaslouží, je výborný právník.“

„A co jsi ty?“

„Nevím, co jsem, Kate, ale ob ěma nám je jasné, že výborný právník rozhodn ě ne. Když mám dobrý den, jsem slušný právník. On po t řebuje skv ělého obhájce, který do toho dá všechno.“

Je to dobrá řeč. Tom t ěch patnáct hodin nepromarnil, ale má smůlu. Ten parchant by dokázal vymámit z jalové krávy tele, ale já mu na to nesko čím. Ne DVAKRÁT. Sv ět je velký. A ť si najde jiného pitomce. „Promi ň, Tome. Nem ůžu to ud ělat. Ale dej do toho všechno, možná překvapíš sám sebe.“

„Opravdu mi nepom ůžeš?“

„Nezlob se. A d ěkuju za kafe.“

82

Kapitola 47

Tom

Ať chci nebo ne, jsem v p řípadu až po uši a znovu st ředem pozornosti. Lucy a montauská pekárna už o moje peníze nestojí, a tak jsme byli já a Wingo, který se mimochodem jmenuje podle skv ělého hráče Knicks Harthorna Nathaniela Winga, nuceni zm ěnit svou ranní rutinu. Te ď za čínáme pracovní den v té honduraské prodejně potravin, kde nás nikdo nezná. Tam můžu sed ět sám u venkovního stolku tři metry od silnice Route 27 a p řemýšlet, jak zabránit státu New York v popravě nevinného osmnáctiletého kluka.

Od chvíle, co jsem p řevzal Dant ův p řípad, mi dny splývají do rozmazané šmouhy a kon čí v okamžiku, kdy usnu nad svými poznámkami. Nev ěnuju se ni čemu jinému a trochu z toho začínám bláznit. Jak tam tak sedím ve sv ětle říjnového rána, jezdí mi přímo p řed nosem náklaďáky, ale já jsem příliš zabraný do myšlenek, než aby mi to vadilo. Když Dante vyhrabal z pam ěti toho „sv ědka“, poskytl mi skv ělou stopu. Ale je hrozn ě t ěžké ji sledovat.

Pokud existuje člov ěk, který by mohl podpo řit Dantovu verzi události, nebo který vid ěl skute čné vrahy, p řípad pro obžalobu skon čil. Ale já mám sotva popis, natož jméno.

Snad Artis LaFontaine, dealer, pasák nebo co vlastně je, z ůstal na hřišti dost dlouho, aby vid ěl ty kluky p řijížd ět, ale já netuším, jak se s ním spojit. Kdybych šel na policii, možná by ho m ěli na radaru, ale nechce se mi do toho, dokud nebudu muset.

Když zvednu k úst ům kelímek s kávou, projede kolem žlutý volkswagen brouk. Žlutá je barva roku, pomyslím si, a to m ě p řivede k Artisovu kanárkově žlutému kabrioletu.

Míst, kde si člov ěk m ůže koupit ferrari za čty ři sta tisíc dolar ů asi moc nebude, co?

Vytáhnu mobil a začnu využívat sv ůj čas. Obchod s automobily v Hempsteadu m ě odkáže na autosalon s exotickými vozy na Jedenácté

83

avenue na Manhattanu. Tam mi dají tip na obchod v connecticutském Greenwichi.

O dv ě hodiny pozd ěji, stále ze své kanceláře u silnice, mluvím s Bree Elizabeth Pediovou. Bree Elizabeth šéfuje prodejnímu odd ělení v autosalonu Miami Auto Emporium v South Beach. „Jistě že znám Artise. Seznámily m ě s ním moje d ěti. Potkaly ho na vysoké.“ Přesv ědčím Pediovou, aby Artisovi zavolala, a o pár minut pozd ěji už ho mám na lince. Je odm ěř en ější, než jsem čekal. „Jestli voláš tv ůli tý noci na basketbalovým h řišti, tak já tam nebyl.“

„Artisi, když budu muset, nechám t ě p ředvolat.“

„To bys m ě nejd řív musel najít.“

„Dantovi hrozí trest smrti. Ty n ěco víš a chceš si to nechat pro sebe?“

„Neznáš Loca. Radši p ůjdu do basy, než abych proti n ěmu sv ědčil. Ale pokud vezmeš na v ědomí, že jsem tam NEBYL, možná ti dokážu pomoct.“

Popíšu mu toho muže na lavi čce a Artis hned ví, o kom mluvím. „Hledáš Mannyho Rodrigueze,“ řekne. „Jako každej druhej se považuje za nad ějnýho rappera. Povídal mi, že d ělá pro malý vydavatelství, který se jmenuje Cold Ground, Inc. Vsadím se, že jsou v telefonním seznamu.“

84

Kapitola 48

Tom

Fajn, tak te ď je ze m ě amatérský detektiv. A jsem zpátky na Manhattanu, protože se ukáže, že Cold Ground, Inc., sídlí v nekonven ční poválečné budov ě kousek od Union Square.

Výtah obložený zrcadly m ě vyveze do šestého patra, kde mi dunivá basová linka a pach marihuany ukážou cestu hnědožlutou chodbou. [ Za posledními dve řmi vlevo panuje tv ůrčí atmosféra malé hiphopové továrny. To, co bývalo obývacím pokojem malého bytu, je te ď nahrávacím studiem.

Rapper s d ětskou tváří a čepicí Yankees pe čliv ě nasazenou na stranu ze sebe za sklem chrlí slabiky do mosazného mikrofonu.

St řelím ho zmizím, stopy nenechám. Kou řící pistoli zpátky do kapsy dám.

Um ělec vypadá asi na sedmnáct stejně jako jeho dívka, která sedí na koženém gau či na druhé stran ě sklen ěné p řepážky a drží na klín ě miminko oble čené p řesn ě jako jeho táta v četn ě šikmo nasazené čepice a tenisek zna čky Nike. Kolem postává asi deset dalších týpků, a a ť už jsou vysocí a hubení nebo malí a podsadití, všichni dávají svým vzhledem jasn ě najevo, co jsou za č.

Kdo to tady vede? Nikoho takového nevidím a u vstupu není žádná recepce.

„Manny kopíruje pásky,“ řekne vysoká žena jménem Erica a ochotně mi ukáže vyzáblého chlapíka s černými vlasy do ohonu, který se právě vyno ří ze zadní místnosti.

85

Manny nese v náručí n ěco, co vypadá jako malé krabice na pizzu. „Musím to doru čit do jinýho studia,“ řekne a projde dve řmi na chodbu. „Můžeme si promluvit cestou.“

V taxíku jedoucím p řes m ěsto mi Manny nastíní d ějovou linii svého bou řlivého života. „Narodil jsem se v Havan ě,“ řekne. „Můj otec byl doktor. A dobrej, což znamenalo, že si vyd ělával tak sto dolarů m ěsí čně. Jednoho rána, po velký snídani, jsem nasednul na ři metry dlout

hou plachetnici, odrazil od b řehu a plul. Dvacet hodin na to jsem se skoro utopil, když jsem plaval ke b řehu osmdesát kilometrů jižn ě od Miami. Na ruce jsem m ěl tyhle hodinky. V ěděl jsem, že m ůžu umřít, ale musel jsem se pokusit dostat do Ameriky.“

Pak mi Manny poví, že po t řech letech má blízko k tomu, aby se z něj stal kubánskoamerický Eminem. „Jsem dobrej, a nemyslím si to jenom já.“

Je mi jasné, že p řemýšlí, co po n ěm m ůžu chtít, ale ješt ě ho chvíli napínám. Vystoupíme v Západní dvacáté první ulici před činžákem v Chelsea a on odevzdá své pásky v dalším bytě prom ěněném v nahrávací studio.

„Tohle už dlouho d ělat nebudu,“ poví mi.

Pozvu ho na ob ěd do restaurace Empire Diner za rohem a posadíme se k čern ě nat řenému stolu s výhledem na Desátou avenue. „Tak pro kterej label d ěláte?“ zeptá se Manny, když si objednáme. „Nepracuju pro hudební nakladatelství, Manny. Jsem právník a zastupuju Danta Halleyvilla. Byl falešn ě obvin ěn ze zabití t ří lidí u h řišt ě Smittyho Wilsona v East Hamptonu. Vím, že jsi tam t en ve čer byl. Doufám, že jsi vid ěl n ěco, co by mu mohlo zachránit život.“ Jestli je Manny zklamaný, že nejsem hleda č talent ů, který s ním chce podepsat nahrávací smlouvu, nedá to najevo. Probodne m ě pohledem, jako by si p řehrával smyčku vzpomínek z toho ve čera. „Ty jsi tam hrál basket,“ řekne. „Vid ěl jsem t ě tam. Bejvals profík.“ „Jo. Asi deset minut.“

„Máš magne ťák?“ zeptá se.

„Ne, ale mám blok. Zapíšu si všechno, co mi řekneš.“

„Fajn. Jenom si odsko čím na záchod. Pak ti možná povím něco, co zachrání tomu vysokýmu černýmu klukovi krk.“

86

Hrábnu do kufříku pro blok a rychle v n ěm listuji, abych našel seznam klí čových otázek naškrábaný mým sotva čitelným rukopisem. Hlavn ě bu ď v klidu, říkám si, a poslouchej.

Jsem pono řený do poznámek a Manny stále nikde, když přede m ě servírka položí talí ř. Ohlédnu se a vidím, že dve ře na záchod jsou otevřené doko řán. Vyskočím ze židle a řítím se jako šílenec na ulici. Jsem tam právě v čas, abych se mohl dívat, jak Manny Rodriguez nasedá do taxíku a odjíždí po Desáté avenue pryč. P řes zadní okénko mi zamává prostředníkem.

Kapitola 49

Loco

V zátoce jižn ě od East Hamptonu je šedá oblázková pláž, kde v ned ěli dopoledne hrávají Dominikánci, Ekvádorci a Kostarikánci volejbal. Přes týden odpracují sedmdesát hodin p ři st říhání živých plot ů, sekání trávníků a čišt ění bazén ů. V noci se ma čkají v p řízemních domech, které vypadají z ulice normálně, ale vevnit ř jsou rozd ělené na třicet kójí. V ned ěli odpoledne jsou p řipravení vybuchnout.

Jdou do toho po hlav ě. Pijí, karbaní, tan čí salsu a naplno prožívají svá latinskoamerická dramata. Zhruba každé tři minuty od sebe odtrhávají dvě hn ědé lehké váhy. Pět minut nato už se zápasníci poplácávají po zádech. A za dalších p ět minut na sebe sko čí znovu.

Sleduju tuhle telenovelu z oprýskané zelené lavičky asi o patnáct metr ů výš.

Je čtvrt na sedm a jako vždycky jsem tu moc brzo.

87

Nic se ned ěje. Je to sou část vystoupení, požadovaný projev poslušnosti a respektu . Mn ě to vyhovuje. Získám tak čas zapálit si doutník a dívat se, jak se plachetnice vracejí dom ů do Devonského jachta řského klubu.

Měl bych kou ření omezit. Tohle torpédo Davidoff je už t řetí v tomhle týdnu. Ale jaký je to život bez zlozvyku? A jaký se zlozvykem? V ěděli jste, že Freud vykou řil p ůl tuctu doutník ů denn ě? Však taky um řel na rakovinu ústní dutiny, což byla podle m ě spravedlivá odplata za to, že každý kluk chce zabít svého otce a vyspat se s matkou. Nevím jak vy, ale já takovou potřebu nem ěl.

Když už mluvíme o autoritativních postavách, prosím o virbl, protože tady p řichází ta moje, ZH, a je tu práv ě v čas, o jedenáct minut pozd ěji.

V džínech zna čky Helmut Lang za t ři stovky, pat řičně potrhaných a sepraných, a b ůhví jak drahém sv ětle modrém kašmírovém svetru a s týdenním strništ ěm vypadá každý den o n ěco víc jako n ějaký zatracený luf ťák. Ale kdo najde kuráž, aby mu to pověděl? Já rozhodně ne, a to i p řes svou pov ěst magora.

„Jak to jde?“ zeptá se ZH, ale ne družným tónem, ja k by to řekla většina lidí. Z jeho úst to zní spíš jako „co máš za problém?“ nebo „o co ti jde?“ Ale tentokrát to není jen můj problém, je to náš problém, což ho štve desetkrát tolik.

„Podle všeho jsme m ěli spole čnost,“ řeknu. „Tam za Wilsonovým domem.“

„Fakt? Od koho to víš?“

„Od Lindgrena.“

„To smrdí.“ K mnoha dalším vlastnostem má také ZH skv ělou schopnost p řesn ě vystihnout situaci.

Dole na pláži ukazuje opilý volejbalista na stopu, kterou nechal v písku balon, a řve u toho nadávky ve španělštin ě nebo portugalštin ě. „Co mám teď d ělat, šéfe?“

„To, co považuješ za nejlepší.“

„Co já považuju za nejlepší, ZH?“

„A dej mi v ědět, až to ud ěláš.“

Pak ZH zmizí jako oblak kou ře z p ředraženého doutníku a z ůstanu tam jen já, noc a salsa.

88

Kapitola 50

Loco

Takže co považuju za nejlepší? Myslím, že chápu, o co ZH jde, a to znamená další výlet do Brooklynu a další fuj, fuj, prásk, prásk. Stejn ě jako jeho krajani v Hamptonech pracuje i Manny Rod riguez moc tvrd ě. Jsou tri ráno a já už od jedenácti parkuju na druhé stran ě ulice p řed Mannyho bytem. Všichni v BedStuy už spí, jen on ne. D ělá to pracovní morálka imigrantů, nebo se jim n ěco va ří v krvi? Quien sabe, ay?

Po čkejte vte řinu, tady p řichází Manny. Právě v čas, protože m ůj žaludek už by dneska v noci další kafe nesnesl.

I te ď si náš chlapec poskakuje do rytmu hudby, kterou mu pumpují do uší sluchátka.

Když se m ě zeptáte, nic neni čí m ěsto tolik jako sluchátka, iPody a po číta če. New York kdysi nabízel náhodnou interakci, kterou člov ěk nikde jinde nenašel. Nikdy jste nev ěděli, kdy se vám naskytne příležitost prohodit slovo s krásnou dívkou čekající vedle vás na semaforech. Nebo jste t řeba n ěco řekl nějakému chlápkovi, nic teploušského, jenom pár slov vzájemně potvrzujících existenci. Te ď všichni chodí po ulicích a poslouchají muziku staženou z po číta čů . Je to osam ělej sv ět, brácho.

A taky je to nebezpe čné. Sestoupíte z chodníku a p řeslechnete autobus, dokud nejste p římo pod ním, a už v ůbec neuslyšíte Číňana, který vyjede zpoza rohu na svém umaštěném kole.

A k tomu m ůžete p řidat smutný výstražný p říb ěh Mannyho Rodrigueze. Je tak zabraný do svých melodií, že neslyší, jak jdu za ním a vytahuju zbra ň. Necítí v ůbec nic až do okamžiku, kdy mu kulka prorazí lebku a zaryje se mu do mozku. Ten chudák kluk vlastn ě ani neví, že um řel.

89

Kapitola 51

Kate

Kompletní žaloba na Randalla Kanea dorazí na m ůj st ůl ve firm ě Walmark, Reid a Blundell okolo p ůl t řetí odpoledne. Zav řu dve ře a zruším všechno, co jsem m ěla naplánované na zbytek dne. Jsem si dob ře v ědoma toho, že jsem nebyla vybrána jen díky svým právnickým schopnostem. Pro mocného výkonného ředitele, obvin ěného ze sexuálního obtěžování, je vždycky dobré, když vstoupí do soudní sín ě s právnickou. A já s tím nemám problém. Být žena p řináší při budování kariéry stále ještě mnohem více nevýhod než výhod, takže v t ěch vzácných p řípadech, kdy je to naopak, se nechávám unášet proudem.

Jakmile si p řečtu jazyk použitý na za čátku žaloby, jsem si jistá, že tohle m ůžeme vyhrát nejen u soudu, ale i v médiích. Oplývá to frázemi jako „nep řátelské pracovní prostředí“, které se obvykle používají, když je řeč o lechtivých vtipech a fotografiích žen v plavkách nalepených na st ěnách kancelářských kójí.

Pak si prostuduji místop řísežné prohlášení první z údajných ob ětí Randalla Kanea. Je to sedmat řicetiletá matka tří d ětí, která pracovala dev ět let jako Kaneova výkonná tajemnice. Ve svém písemném sv ědectví vypovídá pod přísahou, že p ři více než t řiceti p říležitostech odrážela Kaneovy fyzické a verbální sexuální pokusy, a když kone čně podala výpov ěď a žalobu, jak využil všech zdroj ů korporace, aby jí zni čil život.

Když do čtu dokument do konce, uv ědomím si, že problém Randyho Kanea nesmeteme ze stolu výhružným dopisem nebo mim osoudním vyrovnáním. A je tu jedenáct dalších žen, jejichž místop řísežné výpovědi jsou v podstat ě identické až po telefonáty od Kaneova firemního poskoka, který jim vyhrožoval, že už nikdy neseženo u práci, když nebudou ml čet. T ři z žen si ty telefonní hovory nahrály.

Zav řu desky na svém stole a zadívám se na East River. Kane zjevn ě není jen nev ěrný manžel. Je to parchant a možná i sériový sexuální

90

násilník, který má shodou okolností cenu miliardy dolar ů. Zaslouží si za své činy tvrd ě zaplatit, a když mu pomohu vyhnout se trestu, nebu du se ni čím lišit od jeho p řisluhova če, který za n ěj vy řizoval výhružné telefonáty.

Už deset let stoupám po profesním žeb říčku, od práce v redakční rad ě Law Review na Kolumbijské univerzit ě p řes dva roky práce na administrativní kriminalit ě pro prokurátora jižního obvodu a po t řech a p ůl letech u Walmarka, Reida a Blundella mám na dohled post staršího partnera.

Víte, kolik žen se v téhle firm ě dostalo tak daleko? Žádná. Tak pro č te ď krá čím chodbou do rohové kanceláře Tonyho Reida? Že by Tom ův p ůlno ční projev zasáhl nějaké moje slabé místo? Bůh mi pomáhej, jestli je to tak. Tom už mockrát dosáhl toho, že jsem se cítila mizern ě, ale nikdy m ě ani ve snu nenapadlo, že na n ěj budu žárlit v rámci naší profese nebo budu mít pocit, že se dostal nade m ě na etickém žeb říčku.

Ale te ď je ze m ě velmi dob ře placený podržtaška a on obhajuje n ěkoho, v jehož nevinu v ěř í, a zadarmo.

Reid na m ě mávne, abych šla dál, a já položím svazek místop řísežných prohlášení na jeho starožitný st ůl.

„Měl by sis to p řečíst,“ řeknu. „Až to p řijde k soudu, bude Randall Kane odhalen jako bezohledný sexuální násilník.“

„Tak se to k soudu nedostane.“

„Nem ůžu toho muže zastupovat, Tony.“

Reid klidn ě vstane a potichu zav ře dve ře.

„Nemyslel jsem si, že budu muset zrovna tob ě p řipomínat, jak d ůležitý je Randall Kane pro tuhle firmu. Každé naše od d ělení, od obchodního práva přes právo realitní až po pracovní, mu každý rok ú čtuje stovky hodin. Tucet neš ťastných žen se nechal zmanipulovat bezostyšným právníkem, který z toho chce jen vyt řískat peníze pro sebe. Víš, jak to chodí. A kdyby náhodou mluvily pravdu? Co má být, mladá dámo? Svět je krutý.“

„Tak to dej n ěkomu jinému, Tony. Prosím. Myslím to vážně.“ Tony Reid chvilku p řemýšlí o mých slovech, než odpoví. Pak mluví tímtéž p řesv ědčivým tónem, který z n ěj ud ělal jednoho z nejúsp ěšn ějších obhájců vystupujících p řed soudem v New Yorku.

91

„Pro ambiciózního právníka, Kate, a všechno, co o tob ě vím, nazna čuje, že nejsi o nic mén ě nadaná a ctižádostivá než jakýkoliv jiný mladý právník, kterého znám, jsou případy jako tenhle ur čitou zkouškou ohn ěm. Takže pokud nep řijdeš zítra v osm hodin ráno do téhle kanceláře a nebudeš trvat na svém, prokážu tobě a firm ě službu a budu p ředstírat, že k tomuhle rozhovoru nikdy nedošlo.“

Kapitola 52

Kate

Toho ve čera p řijdu dom ů v neslýchaných sedm hodin. P řed t řemi lety jsem koupila tenhle šílen ě drahý byt s jednou ložnicí v Upper West Side, protože m ěl zahradu. Te ď tedy popíjím prvot řídní pinot noir na vlastní zahrad ě, naslouchám zvukům m ěsta a dívám se, jak se v okolních bytech rozsv ěcují sv ětla.

Po čkám, až říjnová obloha zčerná, a pak si dojdu dovnitř dolít sklenici a vzít si deku. Scéna je skoro dokonalá, ale ne úplně. Vytáhnu tedy ven pohovku a dám si nohy nahoru. Teď už je to lepší, pohodlí, teplo a deprese, p řesn ě jako m ůj život v o řechové sko řápce. Ten arogantní parchant Reid má v jedné věci pravdu: nem ěla jsem se nechat tak vyvést z míry zjištěním, že Randy Kane je hajzl. Jsou to hlavn ě bohatí hajzlové, kdo plní truhlice firmy Walmark, Reid a Blundell. Pokud by firma n ěkdy pot řebovala vytesat do mramoru v hale své moto, navrhla bych Hajzlové jsou naši.

Já už nechci takové klienty obhajovat. Jak k tomu vůbec došlo? Když jsem šla na práva, rozhodn ě nebylo cílem mé kariéry napomáhat velkým zví řat ům zakrývat jejich zlo činy. Ale pak si vedla dob ře na

92

univerzit ě, její hv ězda za čala zářit a ona cht ěla dokázat, že zvládne vyd ělávat hodně pen ěz, stát se rychle partnerem atd. atd. atd. Jak tak sedím v chladné tm ě zahrady se t řetí sklenkou vína, uv ědomím si, že moje raketová kariéra má ještě další d ůsledky. Možná jste si všimli, že dneska ve čer si nechávám své depresivní myšlenky pro sebe, místo abych se o n ě pod ělila s partou starých dobrých p řátel. O životním partnerovi ani nemluv ě. Nemám ani důvěrnou kamarádku, které bych si mohla vylít srdce.

Myslím, že jsou za tím zase moje sout ěživost a pýcha. Na právech jsem m ěla báječné, velmi blízké kamarádky, Jane Anne a Rachel. Byly jsme nerozlu čné a p řísahaly si, že z ůstaneme spolu až do konce a srazíme ty parchanty na kolena.

Ale pak m ěla Jane Ann ě št ěstí a ot ěhotn ěla a Rachel se mnou jela tím rychlíkem asi dva roky, než to vzdala a za čala pracovat pro Amnesty International. Ob ě se na m ě pro m ůj „úsp ěch“ trochu zlobily a já měla na oplátku vztek na ně. Pak uplynul jeden týden, aniž by jedna z nás odpověděla na zavolání, pak to byly dva týdny a dnes už žádná nechce zvednout telefon. Nakonec ml čení prolomím já a zavolám, ale na druhém konci cítím chlad, nebo se mi to aspo ň zdá, a pomyslím si, jestli to mám zapotřebí.

Ukáže se, že mám, protože skončím sama ve tm ě, kde mi d ělají spole čnost jen deka a sklenice vína.

Jsou dv ě v noci a prázdná láhev leží vedle poloprázdné krab i čky marlborek, která byla plná ještě p řed t řemi hodinami, kdy jsem si ji nechala p řinést z obchodu s vínem. Dejte prosím do záznamu, že jsem nikdy nezastupovala výrobce cigaret. Sice m ě o to nikdo nepožádal, ale p řesto by to mohl být kladný bod.

O hodinu a pár dalších cigaret pozd ěji vytáčím číslo jediného člov ěka na zem ěkouli, jímž si jsem dostate čně jistá, že m ě rád uslyší ve t ři ráno.

„Pochopiteln ě že jsem nespal,“ řekne Macklin, jako by mu právě sd ělili, že vyhrál v loterii. „V mém věku člov ěk nikdy nespí, samozřejm ě pokud se zrovna nesnaží z ůstat vzh ůru. Moc rád slyším tv ůj hlas, Kate.“

Macku, pro č jsi to řekl? Protože já teď plá ču a nem ůžu p řestat. Až po p ěti minutách ze sebe dostanu: „Promiň, Mackline. Mrzí m ě to.“

93

„Mrzí? O čem to mluvíš, d ěvče? Od toho je neomezené volání.“ Následují další vzlyky. „Mackline, jsi tam ješt ě?“

„Jasn ě. Pro tebe vždycky.“

„Poslechni, Macku, uvažuju o tom, že se na n ějakou dobu vrátím do Montauku, a cht ěla jsem se t ě zeptat, jestli ta nabídka volného pokoje po řád ještě platí.“

„Co bys řekla, Kate?“

Rozpláču se do t řetice.

A ráno zavolám i Jane Anne a Rachel.

Kapitola 53

Tom

Dříve to bylo tak, že když easthamptonský miliardá ř oslavil padesátku, vyplatil se z druhého manželství, po řídil si harleye a tetování a našel si tak dvacetiletou dívku (nebo chlapce), která ho obdivovala jako takového, kým opravdu byl, velice, velice boh atým člov ěkem. Te ď si místo motorky, na které skoro neumí jezdit, kou pí surfovací prkno, na n ěmž neumí jezdit v ůbec. A místo kožené bundy na sebe natáhne celotělovou sv ěrací kazajku z polyuretanu, jinak známou jako neoprenová kombinéza.

Ke skute čným surfa řů m chovám hluboký respekt. Nap říklad Feif byl skv ělý sportovec a na vlnách to opravdu um ěl. Co mi vadí, jsou tihle novope čení surfa ři ve st ředních letech, chlapi, kte ří chodí do d říve docela slušných putyk a snaží se navázat konverzaci okázale jednoduchou otázkou: „Surfuješ?“

94

Je pravda, že tahle posedlost surfováním má pro mé kamarády určité výhody. Feifovi se n ěkdy poda řilo vyd ělat p ět stovek za den u čením a pro Griffina Stengera, kterému patří obchod s prkny a koly v Amagansettu, to je mana z nebes. Grif mi to řekne v sobotu ráno, když se on a další surfa ři z Beach Road snaží chytit vlnu p řicházející od vlnolamu na konci pláže Georgica. Protože jejich oblíbené místo není ani dv ě st ě metr ů daleko od h řišt ě, kde byli Feif, Rochie a Walco zavražd ěni, a protože nemá smysl vracet se do Cold Ground, Inc., d říve než v pond ělí, vyrazím na pláž, abych zjistil, jestli některý z t ěch boh ů oceánu něco nevid ěl té noci, kdy došlo k vraždám.

Vstanu za rozb řesku a čekám na hranici příboje, až se za čnou surfa ři scházet.

V první skupin ě, doprovázen dvěma svalnatými chlapy, je Mort Semel, který vloni prodal svou spole čnost eBay za t ři miliardy. Když k n ěmu p řistoupím, abych se představil, upustí ti dva mladší chlapíci prkna a zastoupí mi cestu. „M ůžeme pro vás n ěco ud ělat, pane?“

„Rád bych si na minutku promluvil s Mortem.“

„O čem, pane?“

„Jsem právník zastupující mladého muže obvin ěného, že p řed dv ěma m ěsíci spáchal kousek odsud vraždu. Vím, že pan Semel bydlí nedaleko od pana Wilsona a často tady surfuje. Pot řebuju zjistit, jestli té noci n ěco nevid ěl nebo neslyšel, p řípadn ě zda neví o n ěkom, kdo by mi mohl n ěco pov ědět.“

Jeden osobní strážce z ůstane u m ě, druhý dojde k Semelovi a pak se rozb ěhne zpátky, jako by se nemohl dočkat, až mi sd ělí tu dobrou zprávu. „Ne. Mort nic nevid ěl ani neslyšel.“

„Hm. Ale když už jsem tady, docela rád bych se ho na to zeptal sám.“

„To není dobrej nápad.“

„Tohle není jeho pozemek,“ řeknu a za čínám trochu vidět rud ě. „Je to ve řejná pláž, troubo. Jdu si promluvit s Mortem.“ Zamířím jeho sm ěrem.

To zjevn ě také nebyl dobrý nápad, protože te ď ležím na zádech v písku a v ětší z t ěch dvou má nohu položenou na mém krku. „Zůsta ň ležet,“ říká. „Lež klidn ě .“

95

Kapitola 54

Tom

„Už jsem to pochopil,“ vypravím ze sebe. „Chápu to, jasný?“ Ale v duchu si říkám: Surfa ř se dv ěma gorilami. Co je to za novinku? Je to skoro legra ční, až na to, jak už jsem se pokusil poznamenat, tohle je ve řejná pláž. A taky ležím ve veřejném písku.

Popadnu proto nohu na svém krku a oto čím jí jako hlavou malé Lindy Blairové ve filmu Vymíta č ďábla. Kotník vydá uspokojivě nepřirozený zvuk; pak k řupne chrupavka v koleni bodyguarda a z úst mu unikne výk řik. Nevidím ho padat, protože už obracím pozornost k jeho kolegovi, se kterým p ředvedu docela vyrovnanou bitku, dokud nás ostatní surfaři neodtrhnou od sebe.

No, možná zas nebyla až tak vyrovnaná. Když se vrátím do auta, už na jedno oko nevidím, jak je oteklé. A o p ůl hodiny pozd ěji doma zjistím, že v n ěm mám krev. Ale cítil bych se hůř , kdybych dovolil t ěm pitomc ům, aby m ě zastrašovali na mojí pláži.

Krom ě toho druhé oko po řád funguje dobře, takže se vrátím k poznámkám ze svého posledního rozhovoru s Dantem.

Krom ě toho, že m ě bolí žebra a oko, jsem musel dostat také ránu do hlavy, protože bych p řísahal, že do mé zahrady za domem právě vstoupila žena, která vypadá přesn ě jako Kate Costellová. Zmín ěná osoba má na sobě modré džíny, bílé tri čko zna čky Penguin a černé tenisky Converse. Dojde k místu, kde sedím za d řev ěným stolem, a posadí se na židli vedle m ě.

„Co se ti stalo?“ zeptá se.

„Potkal jsem se s párkem goril.“

„Komu pat řily?“

„Ale, jednomu chlápkovi z Beach Road, se kterým jsem si dneska ráno chtěl promluvit o t ěch vraždách.“

Kate nakr čí nos a povzdechne si. „Ty ses nezm ěnil, vi ď?“ „Práv ě že zm ěnil.“

96

Pak ta žena, o které jsem si už docela jistý, že je opravdu Kate Costellová, řekne: „Rozmyslela jsem si to. Chci ti pomáhat s obhajobou Danta Halleyvilla.“

A jak tam sedím a nezm ůžu se na odpov ěď , pokra čuje: „Nem ůžeš mě odmítnout, protože jsem v čera dala výpov ěď a p řest ěhovala jsem se sem.“

„Víš, že za to není honorá ř? Žádný zam ěstnanecký výhody. Žádný zdravotní pojišt ění. Nic.“

„Připadám si zdravá.“

„To já byl taky, když jsem dneska ráno vstával.“

„Mrzí m ě, co se ti stalo.“

„A nebude ti vadit pracovat s n ěkým, koho by Walmark, Reid a Blundell nikdy nenajali?“

A pak se Kate skoro usm ěje. „To, že se nehodí? pro Walmarka, Reida a Blundella, považuju za bod v tv ůj prosp ěch.“

Kapitola 55

Kate

Je to ješt ě kluk.

Hodné vysoký kluk, který vypadá vyd ěšen ě.

To je první, co m ě napadne, když Dante Halleyville ohnutý v pase, aby se neuhodil do hlavy, vstoupí do malé místnosti pro obhájce, kde čekám s Tomem. Pak si pomyslím, že pro osmnáctiletého mladíka je něco úplně jiného prosadit se mezi muži na basketbalovém h řišti, než pobývat ve v ězení s maximální ostrahou. A Dantovy oči prozrazují, že

97

se bojí stejn ě jako jakékoliv jiné dít ě, které by se zničehonic ocitlo pod zámkem na tak strašném místě.

„Mám dobrou zprávu,“ řekne Tom. „Tohle je Kate Costellová. Je to špi čková advokátka z New Yorku. Vzala si volno ve velké firm ě, kde pracuje, aby t ě mohla obhajovat.“

Dante, který slyšel už p říliš mnoho špatných zpráv, se jenom ušklíbne. „Nechceš z toho vycouvat, že ne, Tome?“

„Ani náhodou,“ ujistí ho Tom a snaží se, aby to zn ělo naprosto p řesv ědčiv ě. „Nemám na práci nic jiného než tvoji obhajobu a zůstanu s tebou, dokud t ě odsud nedostanu. Ale ty máš te ď právnický tým, malom ěstského advokáta a prvotřídní obhájkyni. A Kate je z Montauku, takže je taky místní,“ řekne a uchopí Danta za ruku. „Všechno je dobré, Dante.“

Dante stiskne Tomovu ruku a obejmou se. Teprve tehdy se mi Dante velice nesm ěle podívá do očí.

„Díky, Kate. Vážím si toho.“

„Ráda tě poznávám, Dante,“ řeknu a už te ď se cítím mnohem víc zainteresovaná v tomhle případu než v jakémkoliv jiném, který jsem dělala v posledních n ěkolika letech. Zvláštní, ale je to tak. Nejd řív ze všeho si s Dantem promluvíme o vražd ě Michaela Walkera. Dante má slzy na krajíčku, když nám vypráví o svém příteli, a je obtížné uv ěř it, že by mohl mít s jeho smrtí n ěco spole čného. B ěhem své praxe jsem se však setkala s mnoha p řesv ědčivými lhá ři, a Dantovi Halleyvillovi jde o všechno.

„Mám ještě jednu dobrou zprávu,“ řekne Tom. „Vystopoval jsem toho chlápka, co byl tu noc na basketbalovém hřišti. Je to Kubánec jménem Manny Rodriguez. Nemohli jsme spolu mluvit dlouho, ale pov ěděl mi, že n ěco vid ěl, n ěco d ůležitého. Vím, kde pracuje, takže nebude t ěžké najít ho znova.“

Když se Dantova mladá tvář trochu rozzá ří, vidím všechnu tu odvahu, kterou musel sebrat, aby na tom míst ě p řežil, a otev řu mu své srdce. Ten kluk se mi líbí , pomyslím si. A bude se líbit i porot ě. „Jak se tady držíš?“ zeptám se.

„Je to docela drsný,“ odpoví Dante pomalu, „a n ěkterý lidi to nezvládnou. V čera v noci, asi ve t ři hodiny, se ozvalo zvon ění a hlas z repráků: ,Visíme v cele osm!‘ Tohle říkají, když se n ěkterej chovanec

98

pokusí ob ěsit. A to se stává tak často, že dozorci nosej na opasku speciální nástroj, aby je mohli odříznout.

Já jsem naproti v bloku devět, takže jsem vid ěl dozorce b ěžet do cely a toho chlápka odřezávat. Ani nevím, jestli se tam dostali včas. Myslím, že ne.“

Ješt ě jsem si nepro četla materiály, ale Tom a já zůstaneme s Dantem celé odpoledne, abychom mu d ělali společnost a dali mu šanci trochu se se mnou seznámit. Povím mu o případech, na kterých jsem pracovala, a pro č m ě to p řestalo bavit. Tom zavzpomíná na pár historek ze své basketbalové kariéry, jako třeba na ten ve čer, kdy dal Michael Jordan koš hlavou. „Cht ěl jsem požádat rozhod čího, aby p řerušil hru a dal mi balón,“ vypráví Tom, „ale napadlo m ě, že by mi to trenér pořádně vytmavil.“

Dante se zasm ěje a já si všimnu, že je jeho úsm ěv čistý, až to láme srdce. Ale v šest, když náš čas vyprší, se jeho tvář znovu zachmu ří. Je to hrozný pocit odejít a nechat ho tam.

Když dorazíme zpátky do Montauku, je osm pry č, ale Tom mi chce ukázat kancelář. Naši kancelář. Sebere noviny ležící na prvním schod ě a vede m ě nahoru po p říkrém, rozvrzaném schodišti. Prostory v podkroví, se šikmými st ěnami, kv ůli kterým je možné stát vzp římen ě jen uprost řed, ni čím nep řipomínají sídlo firmy Walmark, Reid a Blundell, ale mn ě se docela líbí. P řipomínají mi pokoj, v n ěmž jsem bydlela na vysoké. Plný nad ěje a up římný jako nový za čátek.

„Jak sis ur čit ě všimla,“ upozorní m ě Tom, „každý kus nábytku v téhle místnosti je z prodejny IKEA.“

Tom listuje výtiskem Times , zatímco se rozhlížím kolem. „Pamatuješ doby,“ řekne, „kdy jsem ne četl nic jinýho než sportovní rubriku? Te ď čtu jenom místní zprávy. Je to jediná část, která nějak souvisí s tím, co –“

Zarazí se uprost řed v ěty a vypadá, jako by dostal kopanec do žaludku.

„Co je? Co se stalo?“ zeptám se a jdu se podívat.

Naho ře na stránce je fotografie chodníku v Bedford-Styuvesant. Před improvizovaným oltá řem ho ří sví čky na protest proti další nesmyslné vražd ě v ulicích té čtvrti.

99

Pod snímkem je článek s titulkem VÁLKA V HIP-HOPU SI VYŽÁDALA DALŠÍ OB ĚŤ .

Jméno ob ěti je p římo v prvním odstavci. Oba na n ěj vyt řešt ěně zíráme. Manny Rodriguez .

Kapitola 56

Tom

Rychle se u čím, že nešt ěstí opravdu nechodí samo. A doufám, že dva právníci bez šance jsou lepší než jeden.

Zastavíme s Kate na parkovišti p řed easthamptonskou st řední školou a z náhlého listopadového soumraku zbývá už jen fialová šmouha na pusté obloze. Zaparkujeme za tělocvi čnou, čekáme a snažíme se ignorovat ten zvláštní pocit pramenící z toho, že přesn ě takhle jsme tam spolu sedávali skoro před dvaceti lety.

„Je to jak jedno velký déja vu,“ řeknu nakonec a okamžit ě toho lituji.

„Po řád cituješ Yogiho?“ zeptá se Kate.

„Jenom když se to hodí.“

Ze zadního vchodu t ělocvi čny se vyvalí proud absurdn ě mladých student ů a každý odjede ve svém aut ě.

„Kde je naše d ěvče?“ zeptá se Kate.

„Nevím. P ři našem št ěstí má určit ě ch řipku.“

„Při našem št ěstí ji dneska ráno přejel náklaďák.“

O p ůl sedmé, kdy na parkovišti zbývá už jen n ěkolik aut, vyjde z budovy do chladného vzduchu Lisa Feiferová, Ericova mladší sestra. Stejn ě jako bratr je Lisa štíhlá a elegantní, hv ězda dív čího lakrosového

100

týmu. P řechází prázdné parkoviště uvoln ěnou ch ůzí unaveného sportovce.

Když si položí sportovní tašku na st řechu svého starého jeepu a odemkne dve ře, vystoupíme s Kate z vozu.

„Nem ůžeme marnit čas tím, že se budeme litovat kv ůli Rodriguezovi,“ řekla mi Kate ráno, jakmile vstoupila do kanceláře. Tou dobou už měla p řečtené mé poznámky z rozhovorů s Dantem, v nichž našla n ěkolik oblastí, kde by bylo dobré kopat hloub ěji. „Naším úkolem není zjistit, kdo vlastn ě Feifera, Walca, Rochieho a Walkera zabil. Ale rozhodn ě by pomohlo, kdybychom mohli nasm ěrovat porotu někam jinam . O t ěch mrtvých musíme zjistit víc.“

„Myslíš tím vyhrabat o nich n ějakou špínu?“

„Jestli tomu chceš říkat takhle,“ odpov ěděla Kate, „mn ě to nevadí. Feifer, Walco a Rochie byli také mí p řátelé. Ale teď stojíme na Dantov ě stran ě. Takže se nesmíme ohlížet napravo nalevo, musíme p átrat dál a zjistit, kam až to povede. A jestli p ři tom pár lidi naštveme, budiž.“

„Pár lidí už se naštvalo.“

„Budiž.“

Vím, že má Kate pravdu, a líbí se mi její koncept našeho bezohledného p řístupu, ale když se Lisa Feiferová ohlédne a spatří, jak se k ní blížíme, dívá se na nás, jako bychom byli lupiči nebo n ěco horšího. „Ahoj, Liso,“ pozdraví ji Kate hlasem, který zní na prosto neutrálně. „Můžeme si na chvilku promluvit?“

„O čem?“

„O Ericovi,“ řekne Kate. „Asi víš, že zastupujeme Danta Halleyvilla.“

„Co se to s tebou stalo? Chodila jsi ho hlídat. A t e ď obhajuješ člověka, který ho st řelil mezi o či.“

„Kdybychom si mysleli, že Dante tvého bratra, Rochieho nebo Walca zabil, tak bychom to ned ělali.“

„Kecy.“

„A jestli víš o n ěč em nebezpe čném, do čeho mohl být Eric zapletený, m ěla bys nám o tom povědět. Když to neud ěláš, Liso, jenom pomůžeš utéct skute čnému vrahovi.“

101

„Ne, to d ěláte vy,“ odsekne Lisa, odvrátí se od nás a nasedne do auta. Kdybychom neusko čili, nejspíš by nás cestou z parkoviště p řejela. „Budiž,“ řeknu.

„Výborn ě,“ pokývne Kate. „U číš se rychle.“

Kapitola 57

Tom

Vyhrabávat špínu na staré přátele se ale ve m ěst ě jako Montauk mnohem snáz řekne, než ud ělá.

Walc ův otec nám zabouchne dveře p řed nosem. Rochieho bratr popadne brokovnici a dá nám třicet vte řin na odchod z jeho pozemku. A Feiferova matka, milá žena, která třikrát denně pracuje jako dobrovolnice v montauské veřejné knihovn ě, na nás vychrlí proud nadávek tak hrubých, že by si jimi vysloužila pochvalu od t ěch nejdrsn ějších Dantových spoluv ězňů v Riverheadu.

Stejného zacházení se nám dostane i od Feiferových, Walcových a Rochieových starých p řátel a spolupracovníků. Dokonce i bývalé p řítelkyn ě, kterým ob ěti zlomily srdce, p ři pohledu na nás zuřiv ě brání své vzpomínky.

Dante si myslí, že je pro n ěj dob ře, když ho zastupují místní, ale právě te ď je to p řekážka, protože naše rozhodnutí ujmout se obhajoby berou zdejší obyvatelé osobn ě. Sta čilo by, aby m ě nebo Kate n ěkdo pozdravil na ulici, a ostatní by si o něm za čali myslet, že pomáhá nepříteli.

102

To, že se na m ě všichni dívají jako na vyvrhele, je horší pro m ě než pro Kate. Spoustu let tady nežila a p ři práci pro Walmarka, Reida a Blundella si vyp ěstovala hroší k ůži.

Za číná jí ale lézt na nervy, že neděláme žádné pokroky. Po týdnu práce a nulové odměně za vynaložené úsilí ztratí moje p řepln ěná podkrovní kancelář své kouzlo. Totéž platí i pro hlasité vrzání schod ů, po nichž chodí pacienti k chiropraktikovi, jenž má ordinaci vedle. Mn ě se na druhou stranu docela líbí mít Kate nablízku. Dodává mi to sebedůvěru a pocit, že je celá ta v ěc skute čná.

K chiropraktikovi vystoupá další pacient a Kate vykřikne: „Tohle je jako pracovat ve strašidelným hrad ě na pouti!“

„Seženu ti kafe,“ řeknu.

Do nejbližší restaurace, kde bych si mohl být jistý , že by nás majitel necht ěl otrávit, je to půl hodiny cesty, tak rad ěji p řivezu z domova sv ůj letitý kávovar. Ale zdá se, že nezabírá ani osvědčená kombinace kofeinu a zoufalství.

„Pot řebujeme n ěkoho zven čí,“ prohlásí Kate nakonec. „Někoho, kdo tady vyrostl, ale nikdy sem nezapadl.“

„Myslíš n ěkoho jiného než my dva?“

„Musí se tady p řece najít člov ěk, který s námi bude ochotný mluvit. No tak, p řemýšlej. Kdo bude náš informátor?“

Na chvilku se zamyslím. „Co t řeba Sean?“ řeknu nakonec. „Přece se s t ěmi t řemi kamarádil. A navíc je plav čík , proboha. M ěla jsem na mysli n ějakého v ětšího vyd ěděnce.“

„Není to žádný vyvrhel, Kate, ale má kuráž čurat proti v ětru. Lidé se se Seanem normálně baví. Mohl n ěco zaslechnout.“

„Myslíš, že bude lepší, když si s ním promluvíš sám ?“

Zavrtím hlavou. „Vlastn ě mám pocit, že to zvládneš líp ty. Jsem přece jenom jeho strejda a tak. A navíc je do tebe nej-píš zamilovaný.“ Kate se zamra čí. „Co t ě k tomu vede?“

„Nevím. Pro č by nem ěl být?“

103

Kapitola 58

Kate

L. I. Sounds, kde pracuje Tom ův synovec mimo sezónu strávenou na lavi čce plav číka, je jeden z mála obchodů v East Hamptonu, které jsou ješt ě otev řené, a není mi jasné proč.

V dev ět ve čer se v tom úzkém prostoru nacházejí přesn ě dva lidé. Sean je za pokladnou a jeho jediný potenciální zákazník se prochází mezi regály. Sean je pohledný kluk s dlouhými sv ětlými vlasy. Vlastně se podobá spíš Tomovi než Jeffovi.

Rozhlédnu se po obchod ě. Tenhle krámek s deskami, dnes cédéčky, měl vždycky zvláštní místo v mém srdci. Dokud nepostavili v Bridgehamptonu nákupní centrum, byl jediný v okruhu padesáti kilometrů. S plakáty Hendrixe, Dylana a Lennona na stěnách a zapáleným personálem fanaticky d ělícím hudbu na dobrou a špatnou jsem si tam p řipadala jako v kostele.

Vejdu dovnit ř, Sean se usm ěje na pozdrav a dá do přehrávače disk s nějakou šílenou hudbou, která mi nic neříká.

Druhý zákazník, vysoký hubený chlap v brýlích s drá t ěnými obrou čkami, se na m ě podívá a zase se odvrátí. Táhne mu na padesát, ale nesm ěle se hrbí jako osmnáctiletý. Muž postupuje od Z k A, tak za čnu na druhém konci a vezmu to AC/DC p řes Clash k Fletwood Mac. Když odejde, donesu k pokladn ě nové vydání alba Rumors.

„Klasika,“ poznamená Sean.

„Takže to schvaluješ? Byla jsem si jistá, že ti hud ba bude p řipadat moc dív čí a nevýrazná.“

„Co to povídáš, Kate? Poušt ěl jsem ji p řed hodinou. Já a ta šilhavá ko čka se jí nem ůžeme nabažit.“

„I když ten titul, klepy, se mi zdál vhodný,“ dodám.

„Nerozumím.“

„Co ty, slyšel jsi n ějaké?“

Sean se zdá být trochu zklamaný, ale nepoznám, jestli tématem nebo mým pokusem o vtip.

104

„Tak proto jsi p řišla?“

„Přesn ě tak, Seane.“

„Sháníš informace o Feiferovi, Walcovi a Rochiem?“ zeptá se Sean. „Nebo cokoliv, co by pomohlo vysv ětlit, pro č je n ěkdo zabil.“ „I kdybych n ěco v ěděl, nevím, jestli bych ti to řekl.“

„Protože t ě lidi varovali, abys to ned ělal.“

Sean se na m ě podívá, jako bych ho práv ě urazila tím nejhorším možným zp ůsobem. „Na tohle já kašlu. Ale ti kluci byli mí kámoši a te ď už se nem ůžou bránit.“

„My se jenom snažíme p řijít na to, kdo je zabil, Seane. Když jsi byl jejich p řítel, m ělo by ti jít o totéž.“

„Ušet ři m ě toho kázání, Kate,“ řekne Sean. Ale pak se mu na tváři objeví ten laskavý dunleavyovský úsm ěv. „Tak co, koupíš si to cédé čko, nebo jsi p řišla jenom okoun ět?“

„Koupím si ho.“

Vezmu si disk ven na temnou lavi čku o pár dom ů dál, trhám celofán a vychutnávám si tu elegantní ulici a chladný voňavý vzduch. East Hampton je jedno z nejhez čích m ěst na sv ětě. Jenom mu to n ěkdy kazí jeho obyvatelé.

Vedle lavi čky je poštovní schránka. Když se na ni podívám zblízka, vidím, že nejsem jediný zákazník L. I. Sounds, který se tady posadil. Její modrý povrch pokrývají stovky malých nálepek s titulem CD a te ď se sou částí montáže stane i album Rumors .

Hudba je ješt ě lepší, než si ji pamatuji, a když dojedu k Mackovi , zůstanu sed ět v aut ě na p říjezdové cestě, dokud si desku neposlechnu celou.

Když kone čně vejdu do domu, chrápe Mack na gau či v obývacím pokoji a pípání mého mobilu s ním ani nehne.

Je to Sean a šeptá . „Od lidí, kterým v ěř ím, Kate, jsem slyšel, že Feif, Walco a Rochie jeli v posledních týdnech v cr acku. Ten se tady v létě hodn ě rozší řil, hlavn ě v Beach Road. Povídá se, že do toho spadli všichni t ři. Jakmile k tomu svinstvu jednou p řičuchneš, m ůžeš to za jedinej víkend vytáhnout z nuly na sto. To je všecko, co vím. Jak se ti líbí to cédéčko?“

„Je skv ělý. Díky. Za všechno , Seane.“

105

Schovám mobil a pohlédnu na svého spícího hostitele. Vd ěč ná, že se Mack ani nezavrt ěl, mu p řitáhnu deku pod bradu a zamířím nahoru. Takže se povídá, že ti mrtví kluci kou řili crack. Ráda bych věděla, jestli je to pravda.

Kapitola 59

Tom

Telefonát od mého synovce Seana jako by znamenal zásadní zlom v tom zašmodrchaném p řípadu, protože hned p říští odpoledne vystoupá po rozvrzaných schodech do naší kancelá ře osmnáctiletý Jarvis Maroney. Je to po týdnu první návšt ěvník a Wingo je celý bez sebe, o Jarvisovi ani nemluv ě.

„Vím n ěco, co možná v ůbec nic neznamená,“ oznámí, „ale trenér mi pov ěděl, abych vám to hned řekl.“

Každé léto dá vesnice East Hampton najevo vděč nost za p říliv bohatých návšt ěvník ů tím, že na n ě pošle armádu pubescent ů, jejichž úkolem je hlídat p řekro čení parkovací doby. Oble čení v hn ědých kalhotách a bílých košilích pobíhají po Main Street, kontrolují parkovací lístky za okny, pneumatiky a nálepky o technické kontrole, vypisují pokutové bloky a doslova tisknou m ěstu peníze. Jarvis, student posledního ro čníku st řední školy a shodou okolností také útočník školního fotbalového týmu, byl p říslušníkem téhle letní p ěchoty, a když z n ěj sundáme Winga, podělí se s námi o to, co má na srdci. „Kolem devátý ve čer, tu sobotu, co n ěkdo zabil Feifera, Walca a Rochieho, jsem vypsal blok jednomu autu na pláži Georgica. Vlastn ě jsem vypsal dva bloky, jeden za to, že na n ěm chyb ěla platná plážová

106

známka pro rok 2003 a jeden za chybějící emisní nálepku. Pamatuju se na to jenom proto, že to bylo hn ědý porsche dev ět-jedenáct s jedenácti stovkama kilometrů na tachometru.

Druhej den jsem se bavil s kamarádem, kterej pracoval v d řív ější sm ěně. Sout ěžili jsme, komu se poda ří dát pokutu lepšímu autu, a já se pochlubil s tím porsche. Prohlásil, že mu dal taky pokutu . Na stejným míst ě, to ráno po mně. To znamená, že stálo celou noc kousek od místa, kde se našly t ěla. Jak říkám, nejspíš to nic neznamená, ale trenér si myslel, že byste to m ěli vědět.“

Jakmile Jarvis odejde, zamí řím na vesnickou policejní stanici. Ta trocha trestné činnosti, která se tady spáchá, se dělí na dv ě části. Hamptonská policie hlídá silnice ze Southhamptonu do Montauku, ale vesnická policie má na starost všechno, co se děje ve vesnici samotné. Jak se dá očekávat, ta dvě odd ělení se docela slušn ě nesnášejí. Mickey Porter, velitel vesnické policie, je m ůj kamarád. Na rozdíl od hamptonských koleg ů, kte ří mají sklon brát se hrozně vážn ě, Porter, vysoký chlap s velkým rezavým knírem, nep ředstírá, že je postava z kriminálního seriálu. A navíc nevidí problém v tom, že Kate a já zastupujeme Danta.

Po jedenáctém září dostalo vesnické policejní odd ělení, stejn ě jako další po celé zemi, výkonný po číta č za padesát tisíc dolar ů od Ú řadu pro národní bezpečnost. Za t řicet vte řin má Mickey poznávací značku pokutovaného porsche na monitoru, IZD235 z New Yorku. Je registrované na mého kamaráda Morta Semela na jeho manhattanskou adresu Park Avenue 850.

Bingo.

No, ne tak docela.

„I když je registrované na Semela,“ řekne Porter, „vím docela jist ě, že s ním jezdila jenom jeho dcera Teresa.“ Posune t ext na monitoru a řekne: „Tady to je, Teresa Semelová, osmnáct let. Jeden víkend v srpnu dostala t ři pokuty, z toho dv ě za p řekro čení rychlosti.“

„Co se taky dá čekat, když osmnáctiletá holka dostane porsche.“ „V Beach Road je dev ět-jedenáctka něco jako honda Civic,“ opáčí Porter. „Krom ě toho Tess není oby čejná osmnáctka.“

„Je modelka, že? A chodila s n ěkým z Guns’N’Roses?“

107

„Ze Stone Temple Pilots, ale byl jsi blízko. Krásné d ěvče. Ve čtrnácti byla na obálce Vogue a hrála v n ěkolika filmech pro puber ťáky. Od té doby je každou chvíli v léčebn ě.“

„Je to drsný být bohatej a krásnej.“

„O tom nic nevím. Jsem jenom krásnej.“

„Tak dej na m ě. No, Mickey, musím s tou dívkou mluvit. A ť už k tomu m ěla jakýkoliv d ůvod, byla na míst ě činu.“

Kapitola 60

Tom

Shodneme se s Mickeym na tom, že si musím promluvit s Teresou brzy. Ješt ě p ředtím, než si ublíží sama nebo se jí rozhodne ublíž it n ěkdo jiný. P řesto ne čekám, že se mi ozve d řív, než ujedu p ůlku cesty do Montauku.

„Tome, máš št ěstí. Teresa Semelová je právě ve m ěst ě. Zrovna si odbyla léčbu v sanatoriu Betty Fordové. Když sebou hodíš, mož ná ji stihneš ješt ě čistou. Co jsem slyšel, vym ěnila závislost na heroinu za cvičení. Tráví celý dny ve fitcentru.“

„Tomu se říká péče o zdraví.“

„To ur čit ě. Podle toho co se říká, není u tý holky zdraví zrovna na prvním míst ě.“

Čtvrt hodiny nato jsem už ve fitcentru a sleduju Teresinu skupinu přes nazelenalé sklo v oválném okně.

Na podlaze je pravideln ě rozmíst ěno p ět cvi čících žen. Všechny mají podle m ě skoro dokonalé postavy, ale ani jedna se Terese Se melové nevyrovná v jejím zoufalém soustřed ění.

108

Když vidím její úsilí, zamrzí m ě, že jsem si z ní d ělal legraci. Místo aby sed ěla doma a litovala se, vzala své démony doslova na žín ěnku a pustila se s nimi do k řížku.

Informovat klienty, že jejich čas vypršel, je v oboru služeb vždycky delikátní záležitost. Instruktorka zakončí hodinu za dv ě st ě dolar ů očistným dýcháním a sérií gratulací.

Ženy si posbírají své v ěci a s klidem opustí t ělocvi čnu.

Všechny krom ě Teresy, která z ůstane ležet na podložce, jako by ji děsila p ředstava, že bude muset sama čelit volnému času. Dokonce se zdá, že se jí uleví, když ji oslovím a p ředstavím se.

„Ur čit ě jste slyšela o t ěch vraždách, ke kterým došlo v létě na pláži,“ řeknu. „Zastupuji mladíka, kterého z nich obvinili.“

„Danta Halleyvilla,“ řekne Teresa. „Ten to neud ělal.“

„Jak to víte?“

„Prost ě vím,“ opá čí, jako by se jí ta informace jen tak zjevila v hla vě.

„Jsem tady proto, že vaše auto parkovalo tu noc pob líž.“

„Tu noc jsem skoro um řela,“ řekne Teresa. „Nebo jsem se možná zachránila. Předtím jsem byla n ějakou dobu čistá, ale ten večer jsem do toho zase spadla. Setkala jsem se se svým dealer em na parkovišti. Šlehla jsem si to na dece na pláži a prospala tam celou noc.“ „Vid ěla jste n ěco? Nebo slyšela?“

„Ne. O to p řece jde. Druhý den ráno jsem to pov ěděla tátovi a o dvanáct hodin později jsem byla zpátky v léčebn ě.“

„Od koho jste to koupila?“

„Jako kdybych m ěla na vybranou,“ řekne Teresa.

Nechci vypadat moc dychtiv ě, i když jsem. „Jak to myslíte?“ „V Beach Road je jenom jeden dealer. Funguje tam, co pamatuju.“ „Znáte jeho jméno?“

„Jenom p řezdívku. Loco. A je blázen.“

109

Kapitola 61

Kate

Pět minut poté, co se zvedneme z easthamptonského heliportu, se muž sedící vedle m ě podívá dol ů na proudy aut plazící se na západ po Route 27 a tvář mu ozá ří úsm ěv. „Strašn ě rád se vracím do m ěsta vrtulníkem,“ prohlásí. „Prob ěhnu se po pláži a za hodinu už sedím ve svém byt ě na Páté avenue a popíjím martini. Krásná te čka za víkendem.“ „A je to ješt ě lepší, když se ti chudí povale či ma čkají dole nárazník na nárazník, co?“

„Přistihla jste m ě, jak se dívám,“ řekne a zasm ěje se. Táhne mu na padesát, je opálený a má na sobě cestovní uniformu vyšší t řídy, p říliš poma čkané džíny, košili od obleku, kašmírové sako. Na záěstí platip nové hodinky Patek Philippe, na nohou bez ponožek italské mokasíny. „Prokoukla jste m ě za patnáct vte řin. V ětšin ě lidí to trvá aspo ň hodinu.“ Podá mi ruku a dodá: „Roberto Nunez, je mi pot ěšením.“ „Katie. Ráda vás poznávám, Roberto.“

Vlastn ě už jeho jméno znám. Vím také, že se zabývá investi cemi v Jižní Americe a je soused Morta Semela v Hamptonech . Poté, co nás Tom ův st řet se Semelovými gorilami pou čil, jak t ěžké je promluvit si s obyvateli Beach Road, jsem zavolala Edovi Yourkewiczovi, bratru své spolubydlící z univerzity. Ed, pilot vrtulníku, nedávno p řešel od převozu zásob mezi Bagdádem a Faludžou ke stěhování miliardářů mezi Manhattanem a Hamptony.

Minulý týden jsem mu e-mailem poslala seznam obyvat el Beach Road a požádala ho, jestli by se pro m ě na tom čty řicetiminutovém výletu za t ři a p ůl tisíce dolar ů nenašlo místo vedle jednoho z nich. Zavolal dneska odpoledne a řekl mi, abych byla na jižním konci letišt ě v 18.55. „A necho ďte ani o minutu d řív, pokud se nechcete prozradit.“ Následujících deset minut se Roberto marně snaží správn ě vystihnout ten zázrak, kterým je Roberto sám. Mluví o půl tuctu dom ů, autech lamborghini a maybach, nekone čném stresu plynoucím ze spra-110

vování svého „malého impéria“ a touze najít sílu to všechno vym ěnit za „prostší, opravdov ější život“.

Roberto má ten monolog dobře nacvi čený, a když skon čí, nesm ěle se usm ěje, jako by se mu ulevilo, že to má za sebou, a řekne: „Te ď je řada na vás, Katie. Co děláte?“

„Bože, téhle otázky jsem se obávala. Je to tak trapné. Snažím se užívat si život a pomoci ostatním, aby si ho také trochu užili. Vedu pár nadací, jedna pomáhá dětem z m ěsta získat stipendium na p řípravkách. Další zajiš ťuje letní tábory pro tytéž děti z rizikových rodin.“ „Takže lidumilka. Jak p ůsobivé.“

„Aspo ň ve dne.“

„A po západu slunce? Mimochodem, líbí se mi, co máte na sob ě.“ Když mi Ed zavolá, stihnu jen vyrazit do nákupního centra v Bridgehamptonu a koupit si o t ři čísla menší černé tričko zna čky Lacoste. „Jen obvyklé nectnosti, obávám se. Copak nemohou vynalézt n ějaké nové?“

„Zhýralá altruistka. Dokonalá kombinace.“

„Když už je řeč o zhýralosti, nevíte, kde by jedna filantropka moh la sehnat trochu extáze?“

Roberto na okamžik našpulí rty a m ě napadne, že jsem ho ztratila. Ale chce p řece být m ůj p řítel, ne?

„Domnívám se že u toho člov ěka, který dodává všechno, na co si z tohohle sortimentu vzpomenete, u p říšern ě drahého Loca. P řekvapuje mě, že ješt ě nejste jeho klientka. Podle toho, co jsem slyšel, má malý monopol v obchodu s drogami a je rozhodnutý si ho u držet. Výhodou je, že je naprosto diskrétní a spolehlivý a že podp lácí místní policii, takže není t řeba mít obavy.“

„To vypadá na zajímavého chlapíka. Už jste se s ním setkal?“ „Ne, a chci, aby to tak z ůstalo. Ale dejte mi své číslo a já pro vás budu p říští víkend n ěco mít.“

Pod námi zmizí dálnice Long Island Expressway v tunelu Midtown a za okamžik se pod námi rozprostře celý Dolní Manhattan.

„Co kdybyste mi dal vy svoje?“ řeknu. „Zavolám vám v sobotu odpoledne.“

Během minuty p řeletíme celý Manhattan a helikoptéra klesne na malou betonovou plochu mezi West Side Highway a Hudsonem.

111

„Budu se t ěšit,“ řekne Roberto a podá mi svou navštívenku. Stojí na ní Roberto Nu ňez, lidská bytost. Milosrdný bože.

„Myslíte, že mám šanci p řesv ědčit vás, abyste si se mnou dala martini? M ůj komorník d ělá velmi dobré,“ pokračuje.

„Dnes ve čer ne.“

„Nemáte ráda martini?“

„Zbož ňuji ho.“

„Tak pro č?“

„Jsem dekadentní lidumilka, Roberto, ale nejsem sna dno k mání.“ Zasm ěje se. Jsem tak zábavná, když si dám záležet.

Kapitola 62

Tom

Zhruba ve stejnou dobu, kdy Kate nastupuje do vrtulníku na Manhattan, ma čkám se na malém sedadle ve tříd ě základní školy v Amagansettu, páchnoucí křídou a kyselým mlékem.

Stejn ě jako Kate i já mám svou roli a abych byl up římný, nemyslím si, že by byla n ějak zvlášť slavná.

Zatímco se rozhlížím kolem sebe, p řicházejí další dosp ělí a cpou velké zadky do malých židlí. Navzdory tomu, jak jsou n ěkte ří z nich bohatí, tu naprosto chybí obvyklé natřásání. Vedoucí na mě ukáže, já předstoupím p řed t řídu a odkašlu si.

„Jmenuju se John,“ řeknu, „a jsem alkoholik.“

Přítomní pokyvují hlavami a ú častn ě mru čí, když p ředestírám svůj pov ědomý p říb ěh.

112

„Otec mi nalil první sklenici piva, když mi bylo je denáct,“ vyprávím, a tohle je náhodou pravda. „Pak p řišla chvíle, kdy jsem si vyrazil s kamarády a pořádně se ožral.“ Taky pravda, ale dál už si vymýšlím. „Byl to skv ělý pocit, že jsem se ho dalších dvacet let snažil z novu prožít. Nikdy se mi to nepovedlo, ale to mi, jak sa mi víte, nezabránilo zkoušet to dál.“

Následuje další mru čení a p řikyvování. Kdo ví, možná sem opravdu pat řím. Nejsem zrovna zt ělesn ění abstinence. Ale zaženu tu myšlenku a pokra čuju ve svém výstupu.

„Před šesti lety ode m ě odešla žena a já skon čil v nemocnici. Tehdy jsem p řišel na své první sezení a díkybohu jsem od té doby st řízlivý. Ale v poslední dob ě stres v mé práci a život ě zesílil.“ P ředpokládám, že by m ě n ěkte ří lidé v místnosti mohli znát a vědět, co d ělám, ale Amagansett je úpln ě jiný sv ět než Montauk a já nikoho z nich nepoznávám.

„Už n ěkolik týdn ů mám pocit, že bych do toho mohl spadnout znova, tak jsem dnes p řišel sem,“ řeknu, což je svým zp ůsobem také pravda. „Je pro m ě t ěžké to p řiznat, ale potřebuju pomoc.“

Když sezení skon čí, mám celou skupinu nových p řátel a několik z nich postává venku na parkovišti. Nechtějí jen tak odjet a být sami. Opírají se o své bavoráky a mercedesy a vyměň ují si zážitky se svou závislostí. A protože kluci z ůstanou kluky, za čnou se trumfovat. Když jeden popisuje, jak ho v den, kdy se mu narodil syn, museli z porodnice vyvést dva policisté, další ho přebije zážitkem, jak se složil na poh řbu svého otce. Začínám si připadat naprosto v po řádku. „Čím jste se trávil vy?“ zeptá se mě hollywoodský producent se šedou bradkou, kterému patří jeden z dom ů na Beach Road. Zastihne m ě nep řipraveného.

„Konkrétn ě?“ zeptám se, abych získal čas, a hore čně p řemýšlím. „Jo, konkrétn ě,“ odfrkne si a vyvolá salvu smíchu.

„Ruskou vodkou,“ vyhrknu. „Dokázal jsem vypít dv ě láhve vodky za ve čer. Co vy?“

„Já utrácel tři tisíce dolar ů týdn ě za heroin a jedním z mých problémů bylo, že jsem si to mohl dovolit.“

„Kupoval jste od Loca?“ zeptám se, ale okamžit ě je mi jasné, že jsem p řekro čil ur čitou hranici.

113

Parkovišt ě rázem ztichne a producent m ě probodne pohledem. Rychle dodám: „Ptám se proto, že od toho magora jsem to bral já.“ „Ale, opravdu?“ řekne producent op řený o kapotu svého černého range rovem a nakloní se ke mn ě. „Tak to byste m ěl svoje vyprávění uvést na pravou míru. Jste alkáč nebo fe ťák?“

„Fe ťák,“ odpovím a sklopím o či k asfaltu. „Neznám vás, pánové, tak jsem si vymyslel ten nesmysl s chlastem.“

„Poj ďte sem,“ řekne.

Pokud se mi podívá na ruce, jestli na nich mám vpichy, budu v háji, ale nemám na vybranou.

Přistoupím k jeho autu a on se mi snad minutu up řen ě dívá do o čí. Pak se odstr čí od vozu, vezme m ě kolem ramen a jeho šedá bradka se mi ocitne kousek od ucha.

„Mladíku,“ řekne, „když jsem s tím dokázal skoncovat já, dokážete to taky. A nep řibližujte se k tomu parchantu Locovi. Podle toho, co jsem slyšel, byl mezi t ěmi, co v létě vy řídili ty kluky na pláži.“

114

Kapitola 63

Tom

Druhý den v kancelá ři p řed sebe s Kate rozložíme své poznámky, jako když rybáři rozprost řou sít ě po hrázi v Montauku. Po m ěsíci pátrání, přímého i ostudn ě pokoutního, se nám poda řilo zkomplikovat p řípad proti Dantovi na nejmén ě p ůl tuctu zp ůsob ů. Jak řekla Kate, každý nový záhyb pom ůže zpochybnit verzi obžaloby o událostech toho večera.

„Žalobce bude sázet na strach z černých mladík ů,“ řekne. „Ale my te ď m ůžeme ten stereotyp obrátit. Pokud jsou naše informace správné, tak ti bílí kluci týdny p řed svou smrtí jeli v drogách. A nebyl to kokain, extáze nebo LSD, ale crack , typická droga černého gheta. Pak je tu ten záhadný dealer Loco.“

„Co ud ěláme teď?“ zeptám se.

„Pokusíme se potvrdit to, co už víme. Získat nové informace. Najít Loca. Ale nejd řív se pod ělíme o to, co už máme.“

„Pod ělíme?“

Kate vytáhne ze sportovní tašky bílou krabici od bot a položí ji na st ůl. S ob řadností samuraje tasícího me č z ní vyndá staromódní adresář s oto čnými listy. „Tady jsou čísla všech p ředních reportérů a vydavatel ů v New Yorku,“ řekne. „Je to ta nejcenn ější v ěc, kterou jsem si odnesla od Walmarka, Reida a Blundella.“

Po zbytek dne sedí Kate u telefonu a vypráví Dantův p říb ěh od vražd p řes zatčení až po jeho rodinné zázemí jednomu redaktorovi za druhým.

„Tenhle p řípad má všechno,“ vykládá Betsey Hallové z Vanity Fair a pak vydavateli Graydonu Carterovi. „Celebrity, gangstery, miliardáře. Je v tom rasový problém, bohatství kontra chudoba a budoucí osmnáctiletá hvězda NBA, které hrozí trest smrti. A všechno se to odehrává v Hamptonech .“

115

Vlastn ě to je velký p říb ěh, a než se odpoledne p řehoupne ve ve čer, vyjednáváme už s šesti velkými časopisy, které se dožadují setkání s Dantem i s námi.

„Vypustili jsme džina z láhve,“ řekne Kate, když obrátí poslední karti čku v adresáři a vy řídí poslední hovor. „Te ď nám pomáhej pánbůh.“

116

Třetí část

LESK A BÍDA HAMPTONŮ

Kapitola 64

Raiborne

Když si pot řebuji n ěco promyslet, nechodím za psychoanalytikem jako Tony Soprano. Zajdu do parku Fort Greene a posadím se proti Ezekieli Whitakerovi, neporazitelnému šachovému mistrovi starému snad jako hra sama. Tak mohu p řemýšlet místo mluvit a sed ět venku místo ma čkat se v místnosti se zataženými žaluziemi.

„Jsi na tahu,“ řekne Zeke netrp ěliv ě, jakmile dosednu na kamennou lavi čku. Stejn ě jako pro psychiatra i pro Zeka čas znamená peníze. Zeke má tvář jako vytesanou z tvrdého d řeva a dlouhé prsty potulného česa če ovoce. My dva spolu takhle zápasíme pod širým nebem už celá léta.

Když mu seberu v ěž p římo zpod jeho nafoukaného nosu jen deset minut po za čátku hry, nedokážu skrýt nadšení.

„Cítíš se dob ře, člov ěč e?“ zeptám se. „Nejseš nastydlej? Nemáš ch řipku? Nebo alzheimera?“

Měl jsem nechat pusu zav řenou, protože v tom okamžiku samoz řejm ě má mysl opustí šachovnici a zabloudí zpátky do prá ce ke jménu napsanému k řídou na špinavé černé tabuli v budov ě okrsku. Místo

117

abych se soust ředil na to, jak upevnit svou pozici na šachovnici a naučit toho starého kozla trochu tolik potřebné poko ře, přemýšlím o Mannym Rodriguezovi . Rodriguezova nevy řešená vražda mi leží v hlav ě už celé týdny. Pokaždé když p řijdu na okrsek, vybafne na m ě z tabule jeho jméno.

Nikdy jsem ani na vte řinu neuv ěř il tomu blábolu v novinách o válce mezi hudebními vydavatelstvími Glock, Inc., a Cold Ground, Inc. Jde o to, že rappe ři jsou moc horkokrevní, aby z nich byli dob ří vrazi, a tenhle vrah po sob ě nenechal jedinou stopu. A nejen to, Rodriguez, který si zrovna koupil ob ěd a vyb ěhl do dešt ě, aby hodil čtvr ťáky do parkovacích hodin, byl p říliš nízko v potravním řet ězci na to, aby z n ěj byl pravd ěpodobný ter č.

Rodriguez byl poskok, nebo jak říkáme my šachoví mistři, p ěšák. Jak o tom uvažuju, natáhne Zeke ruku p řes šachovnici a se zru čností kapsáře mi sebere královnu.

„Jen si ji vem, Zeke. Stejn ě jsem tu mrchu nikdy nem ěl rád.“ Vít ězství je te ď vylou čené, plichta nepravd ěpodobná a hrací plocha vypadá jako velká rezatá past připravená popadnout m ě svými čelistmi za zadek. Kdybych m ěl n ějakou d ůstojnost, tak bych to vzdal, ale stejn ě jsem sem p řišel p řemýšlet o Rodriguezovi, tak nechám Zeka, aby si vyd ělal svoje peníze, zatímco já se snažím vyd ělat své. Zeke mezitím proráží mou obranu jako Sherman p ři tažení Georgií. Sebere mi posledního st řelce a kon ě, a když řady ob ětí rozší ří i věž, řekne: „Myslím, že už si nemusíš d ělat starosti o m ůj mozek, Connie.“ „To se mi ulevilo.“

Konec je rychlý, ale nijak zvláš ť milosrdný a jako pokaždé mi p řipomene rumbu: šach, šach, šach, mat.

Sáhnu do peněženky, podám Zekovi dvacku, a p řesto se cítím nejlépe za n ěkolik posledních týdn ů, protože m ě kone čně napadlo, kdo mohl zabít Mannyho Rodrigueze.

118

Kapitola 65

Raibome

Hrozn ě nerad volám „žabikuchovi“ Kraussovi o víkendu, ale ne zas tolik, abych to neud ělal. Souhlasí, že p řijede z Queensu. Když zastavím na oploceném parkovišti za márnicí, už je tam a sedí s p řek říženýma nohama na kapot ě svého volva. Až na ho řící cigaretu, která mu visí z úst, vypadá Krauss jako malý Budha.

„Díky, žes p řijel,“ řeknu mu.

„Nemáš za co. Od pátku jsou u nás tchán s tchyní. Modlil jsem se, abys zavolal.“

Vym ěníme sluncem prozářené parkoviště za chodby s bezovým linoleem, kde je ješt ě v ětší ticho než obvykle. Vstoupíme do Kraussovy kanceláře, kde mi p řečte balistickou zprávu o Rodriguezovi. Když skon čí, řeknu: „A te ď mi prokaž službu, Kraussie, a najdi mi zprávu o Michaelu Walkerovi.“

Walker je ten mládenec, kterého jsme asi před m ěsícem našli zavražd ěného v posteli tři bloky odsud. Myslím si, že by ti dva spolu mohli n ějak souviset. Vím, že mezi nimi existuje povrchní p odobnost, ale jde mi o n ěco konkrétn ějšího a výmluvn ějšího než fakt, že oba byli prakticky popraveni st řelou zblízka v noci a ve stejné čtvrti. Ale když Kraussie porovná ráže kulek, vrtání a tak dále, nic se neshoduje. Dokonce i druh a zna čka tlumi čů se liší.

„Logika je také odlišná,“ řekne Krauss. „Chci říct, že není t ěžké pochopit, pro č p řišel o život Walker, hlavní podez řelý z trojnásobné vraždy. Ale poslí ček, který nem ěl nikdy žádné problémy? Bude to nějaká domácí záležitost nebo čert ví co.“

„Nebo se ti dva od sebe možná liší tolik, že musejí mít n ěco spole čného.“

Každý popadneme jednu zprávu a znovu je pro čítáme v hlubokém depresivním tichu, které se dá stěží najít jinde než v márnici v ned ěli odpoledne.

119

Ani jeden z nás nenajde jedinou věc, která by stála za řeč, a nakonec nás to ticho jako na mořském dn ě, tak hluboké, že je až ohlušující, vyžene zpátky do slunce a našich takzvaných život ů.

Kapitola 66

Tom

V ned ěli ve čer se s Kate vypravíme do trafiky prohlédnout nové lednové časopisy. Jako každý mediáln ě zb ěhlý pár popadneme výtisky magazín ů Vanity Fair, New York a The New Yorker a sp ěcháme s nimi zpátky do mého auta.

U Sama si najdeme st ůl v zadní místnosti a rozložíme svou lesklou ko řist, luxusní titulní strany, které se třpytí jako nablýskaný kov. Kate si vezme New York a podstr čí mi Vanity Fair . Ze strany 188 se na m ě přes m říže dívá Dante. Je to šokující fotografie zachycující Danta mladého a vyd ěšeného, ale úporně se snažícího p ředstírat kuráž. Ve všech časopisech jeho tvář osv ětlili, aby vypadala tmavší. Rasismus a Hamptony je skv ělá kombinace a oni se z ní snaží dostat maximum.

Přes to všechno je docela milé být tady s Kate. Je to skoro jako rande. Celou následující hodinu si čteme a vym ěň ujeme časopisy, od kterých se odtrhneme vždy jen na okamžik, abychom si u kousli ze slaného pirohu s arty čoky a slaninou a lokli si studeného piva. Článek v New Yorkeru , dopln ěný strohými černobílými fotografiemi, na kterých Dante vypadal jako tane čník nebo popova hv ězda, je celkem krátký. Dominick Dunne ve Vanity Fairu a Pete Hamill v New Yorku nešet ří slovy a oba jsou k Dantovi spravedliví, dokonce ú častní. Každé hlavní

120

téma, které Kate načrtla po telefonu, od rasismu p řes p říliš horlivý tým obžaloby až po podez ření, že ob ěti braly drogy, na t ěch lesklých stránkách přímo rozkvetlo. Když to všechno vidím p řed sebou na stole, trochu mi to vyráží dech, zvlášť proto, že se z velké části jedná jen o nepodložené pov ěsti.

Ješt ě víc m ě p řekvapí prostor v ěnovaný „odvážné dvojici mladých právníků, kte ří se narodili a vyrostli v Montauku“ a projevili ve lkou odvahu, když se rozhodli zastupovat člov ěka obvin ěného ze zavražd ění jejich starých p řátel.

Nem ěl jsem tušení, že budeme s Kate tak významnou sou částí příběhu.

Dunne nás vykresluje jako „rusovlasou Jackie a trochu urostlejšího JFK“ a píše, že „i Dunleavyuv bostonský teriér Wing o je komicky fotogenický“. Podle HamiUa „to, jak se dopl ňují, není jen zdání. Před a po dvacátém roce věku tvo řili po p ět let nerozlu čný pár“. Jak Vanity Fair , tak New York uve řejnily stejný snímek nás dvou po řízený po vít ězství týmu univerzity St. John’s v roce 1992.

„Dob ře že už nás ve m ěst ě všichni nenávidí,“ řeknu, „protože tohle je víc než trapný.“

Zaplatíme a odvážeme Winga od lavičky venku. Zdá se, že si Wingo docela zvyká na náhlou slávu, ale právě te ď ho rozptyluje Štiplavý pach spáleniny. Když kráčíme k parkovišti za restaurací, prolétne kolem cisterna easthamptonského hasičského sboru.

Zápach zesílí, a když zabo číme za roh bílé kamenné budovy, zjistíme, že místní hasi či právě uhasili moje auto . Nebo to, co z n ěj zbylo. Všechna okénka jsou rozbitá, střecha utržená a na sedadle spolujezdce leží promo čená, ohořelá hromada lesklých časopis ů.

121

Kapitola 67

Tom

Na vyho řelou karoserii auta je fascinující pohled a ť v centru Bagdádu nebo East Hamptonu, dokonce i když je to auto vaše. Kate, Wingo a já na n ěj chvíli jen hypnotizované zíráme. Když se ochladí, uchýlíme se znovu k Samovi, kde si dáme dvě whisky s ledem a já zavolám Clarencovi.

„Zatracená banda buran ů,“ řekne Clarence, sotva uvidí, co zbylo z mého krásného kabrioletu.

Pak se všichni naskládáme do jeho velkého žlutého kombíku a Clarence nás odveze k Mackovi do Montauku.

„Tom to staré auto miloval,“ poví mu Kate, „ale ned al na sob ě v ůbec nic znát. Musím přiznat, že to na m ě ud ělalo dojem.“

„Ále, je to jenom auto. Věc,“ prohodím, abych si u Kate získal ješt ě trochu respektu.

Pravdou je, že m ě samotného p řekvapuje, jak málo je mi toho auta líto. Když si p ředstavím ten kou řící vrak na parkovišti, p řijde mi to dokonce spravedlivé.

Cestou je Clarence zachmu řený a v jeho tvá ři a držení t ěla je stále vid ět strach z Dantova zat čení a nadcházejícího procesu.

„Clarenci, možná to tak nevypadá,“ řeknu, „ale v ěci se obracejí v náš prospěch.“

„Co t ě k tomu vede?“

„Ty časopisy, které ho řely na p ředním sedadle, jsou plné článků, které nám s případem pom ůžou. A fotky s mým autem upozorní lidi na to, co se tady d ěje.“

Ale nic z toho, co řeknu, se na Clarencov ě výrazu neodrazí, jako by zjistil, že optimismus, který ho léta držel p ři život ě, je pouhý nesmysl. Toho pond ělního lednového večera je ve čtvrti Ditch Plains ticho a tma. To však neplatí pro Mack ův d ům. Ten svítí jako vánoční stromek, a když p řed ním zastavíme, stojí Mack ve dve řích ve svém starém plédovém županu. Od domu právě odjížd ějí dv ě policejní auta.

122

„To ne!“ vyk řikne Kate a vysko čí z auta. Ale Mack, který svírá v jedné ruce sklenici skotské, se ji hned snaží uklidnit.

„To nic není, hol čičko,“ říká. „Jenom mi n ěkdo hodil do okna kámen. Ve svém v ěku jsem už vd ěč ný za každej projev pozornosti.“ Navzdory Mackovým protest ům trvám na tom, že jim tam nechám Winga. Tenhle kamarádský hafan, který radostn ě olízne každý dosažitelný obli čej, není zrovna hlídací pes, ale aspo ň umí ud ělat rámus. Pak se vrátím do auta ke Clarencovi. „Slyšel jsi ten blábol, co Mack povídal Kate na verand ě?“ zeptám se se svým nejlepším irským p řízvukem. ,To nic není, hol čičko. Jenom kámen.‘ Je to ta samá nestydatá hovadina, jako když jsem já před chvílí mluvil o svém autě. Ten parchant jde po mém d ěvčeti, Clarenci, a my máme stejnou strategii.“ „Měl by sis na toho starýho kozla dávat pozor,“ varuje m ě Clarence a skoro se usm ěje. „Slyšel jsem, že má zásoby viagry. Kupuje ji přes internet ve velkým.“

„To nebylo vtipný ani nedopat řením.“

Kapitola 68

Tom

Nerad nechávám Kate u Macka, ale ona trvá na tom, že budou oba v po řádku. Ve skutečnosti jde o to, že si p řeju, aby Kate dnes ve čer z ůstala se mnou. Už n ějakou dobu tu myšlenku nedokážu pustit z hlavy a p řivádí m ě k šílenství, zvláš ť po tom, co se práv ě stalo.

Je to divný pocit p řijít dom ů a neslyšet, jak se Wingo řítí dlouhou, temnou chodbou, neslyšet cinkání jeho obojku o kovovou misku nebo jak jazykem nabírá vodu.

123

Krom ě nezvyklého ticha m ě zarazí i slabý kovový pach, který nedokážu identifikovat. Je nep říjemný jak zaschlý pot. Možná to jsem já. Byl to dlouhý den.

Dojdu chodbou do kuchyn ě, sáhnu pro pivo a zadívám se skrz posuvné sklen ěné dveře na dvorek. Auta po řád ještě nijak zvláš ť nelituju, ale nenávist, kterou m ěsto cítí v ůč i mn ě a Kate, m ě deprimuje, protože si uv ědomuju, že nikdy nezmizí.

Mám dvě možnosti: gau č a n ějaké ty katodové paprsky nebo vertikální potěšení z horké sprchy. Zvolím sprchu a jak kráčím do ložnice, tentýž kovový pach m ě zastaví v chodb ě.

Tentokrát je ještě siln ější, takže usoudím, že já to být nemohu. Pak si uv ědomím, co to je, pach strachu. Náhle zapraská dřev ěná podlaha, zašustí látka, zaregistruji n ějaký pohyb a do tvá ře m ě ude ří velká pěst.

Z nosu mi vytryskne krev a síla úderu m ě srazí na kohosi, kdo stojí za mnou. Loktem z toho parchanta vyrazím zachropt ění a následující půlminuta se prom ění v chaos míhajících se p ěstí, lokt ů a kolen. Tohle je m ůj d ům, moje chodba, a p řestože mají p řevahu, myslím si, že mám šanci, ale jen do okamžiku, kdy poznám, že jdu k z emi.

Ležím na podlaze a schytávám kopance do hlavy a žeber, když náhle bolestí pronikne hlas: „To sta čí, povídám! To stačí.“

Nevím však jist ě, jestli ho opravdu slyším, nebo je to má modlitba, která mi zní v hlavě.

124

Kapitola 69

Kate

Vzhledem ke kraválu, který d ělá Wingo v mém autě, to snad ani není nutné, ale p řesto popadnu kované klepadlo a třikrát tvrdě uhodím do Tomových domovních dve ří.

Je osm ráno, takže Tom musí být doma, ale ani Wing ův št ěkot, ani moje klepání se nesetkají s úspěchem. Napadá m ě, jestli není ve van ě. Odtahová služba už složila ostatky Tomova auta na příjezdové cestě a já s Wingem projdeme kolem spáleného vraku na dvorek za domem. Posuvné dveře jsou zam čené, ale vidím p řes n ě dovnit ř docela dobře. V obývacím pokoji leží na podlaze židle. A o kou sek dál knihovni čka.

Na ťukám číslo Tomova mobilu, ozve se mi hlasová schránka. Zrovna za čínám panikařit, když se za rohem ozve Wingovo št ěkání, jako by zahnal na strom veverku.

Rozb ěhnu se za ním a zjistím, že vyje u malé kolny kousek od kuchyn ě.

Dve ře jsou otev řené. Uvnitř jsou dv ě polámaná skládací lehátka a plesnivý plážový slune čník. Znovu zavolám Tomovi na mobil. Bez úsp ěchu.

Ne řekla jsem Tomovi, že ho p řijedu vyzvednout, takže místo abych se vloupala dovnit ř nebo zavolala policii, upnu se na myšlenku, že m ěl domluvený odvoz s Clarencem. Str čím Winga zpátky do auta a rozjedu se do naší kanceláře v Montauku.

Kv ůli tomu, co se mi honí v hlav ě, a nízkému rannímu slunci, které mi svítí do o čí, skoro srazím cyklistu, jenž divoce šlape po kraj nici. Až když Wingo divoce zašt ěká a zatahá mě za rukáv, všimnu si ve zp ětném zrcátku, že ten muž na kole je Tom. Prudce zabrzdím a dám tam zpátečku.

Moje prvotní úleva se rozplyne, jakmile se mu podívám do obličeje. Jedno oko má úplně zav řené, druhé krvavě rudé, na krku a uších podlitiny a šrámy a otevřenou ránu přes obo čí.

125

„Když jsem p řišel dom ů, čekali tam na m ě dva chlapi,“ řekne Tom. „Chci říct čty ři chlapi.“

„Volal jsi policii?“

„To by nem ělo smysl. Jak říkal Mack, bylo to spíš symbolické.“ „To není moc dobrý nápad nechat se každých pár m ěsíc ů praštit do hlavy, Tome. Ot řes mozku m ůže být nebezpe čný.“

„Tome? Tak se jmenuju?“

„To není legra ční.“

„Ne, je to docela legra ční.“

„Tak jo, máš pravdu.“

„Zraju s v ěkem, Kat ě, p řiznej to.“

„Po řád máš co zlepšovat.“

Stavím se v Barnesov ě lékárn ě pro dezinfekci, sterilní polštá řky, leukoplast a fáče. V kanceláři mu vy čistím ránu. Pořád si musím připomínat, že jsem na šikmé ploše a tenhle p řípad jsem nevzala proto, abych se zase zapletla s Tomem Dunleavym. P řes to všechno si ale říkám, jestli není pitomost být na n ěkoho naštvaný kv ůli tomu, jak se zachoval ve dvaadvaceti, a nep řihlédnout k možnosti, že se t řeba zm ěnil.

Kapitola 70

Tom

Příští den v kanceláři Kate sepíše n ěkolik rozhovor ů s lidmi v okolí newyorského bytu, kde se Dante skrýval. Já zatím vytáhnu složku o poloautomatické pistoli ráže .45 nalezené za restaurací té noci, kdy se

126

Dante p řihlásil na policii. Svým zp ůsobem se jedná o nejpřesv ědčiv ější d ůkaz obžaloby.

Jak bychom ho mohli využít my?

Složka obsahuje p ět černobílých fotografií zbran ě a já je rozložím po stole. Podle laborato ře okresu Suffolk se na pažb ě našla sada otisků, které se dokonale shodují s otisky Michaela Walkera; balistické testy prokážou, že touto pistolí byly zabity všechny čty ři ob ěti. Dante však p řísahá, že ji nikdy p ředtím nevid ěl.

„Vypadá úplně jinak,“ řekl mi Dante p ři našem prvním úmorném sezení v Riverheadu. „Michaelova pistole byla malá a laciná. Tohle je skute čná zbraň. Je dvakrát tak velká a má jinou barvu. Byls tam přece taky, člov ěč e.“

To je pravda. Stál jsem přímo vedle Walkera, když mí řil Feifovi na hlavu, a pokud by tu zbra ň m ěl n ěkdo být schopný p řesn ě popsat, jsem to já. Ale já se na ni ani nepodíval, dokonce jsem ělal, že ji nevidím, d

a proto se mi ho poda řilo p řim ět, aby ji odložil. P ředstíral jsem, že ta pistole neexistuje a že jsme jenom dva rozumní chla pi, kte ří si povídají v sobotu ráno.

Co je však velmi podez řelé, jsou okolnosti , za kterých se pistole našla. „Kdyby Dante zabil Michaela v Brooklynu, jak t vrdí policie,“ řeknu nap ůl pro Kate, nap ůl pro sebe, „měl by spoustu času zbavit se vražedné zbran ě. Mohl ji pohodit n ěkde v BedStuy nebo ji utopit v East River. A on si ji místo toho nechal do poslední chvíle, kdy ji odhodil za restaurací v Southhamptonu.“

„Kdo je podepsaný pod tou policejní zprávou?“ zeptá se Kate. „Nem ůžu to p řečíst,“ odpovím, když se pokusím rozluštit podpis na dokumentu. „Vypadá to jako Lincoln . K řestní jméno začíná na H. Možná Harry.“

127

Kapitola 71

Tom

Seržant na recepci mi sd ělí, že se ten d ůstojník jmenuje Lindgren, ne Lincoln, k řestní jméno Hugo, a že tenhle týden má no ční.

Když zav řeme kancelář, zamí říme s Kate k policejní stanici podobající se kasárnám a čekáme u zadního vchodu v naději, že zastihneme Lingrena, jak p řijíždí na sm ěnu.

Jsem na nohou skoro dvacet hodin a moc sil mi už nezbývá. Vlastn ě už jsem úpln ě na dn ě, ale nehodlám se o tu informaci podělit se svou kolegyní.

„Až tady skon číme,“ řeknu, protáhnu si nohy a podívám se na hodinky, „půjdu se myslím trochu prob ěhnout s Wingem. Pom ůže nám to usnout.“

„Tome, ty toho nakecáš tolik, až je to o strach.“

„Nic velkýho, jenom p ětadvacet t řicet kiláků v písku s kanadama na nohách.“

Kousek od nás zastaví postarší jeep a vysko čí z n ěj m ůj bývalý kamarád John Poulis. Pak dorazí další bývalý kamarád Mike Caruso ve své hond ě. V téhle dob ě se dá p řívlastkem „bývalý“ ozna čit v ětšina mých p řátel. Oba policisté se dívají skrz nás, jako bychom byli ze skla.

Jako další vjede na parkovišt ě st říbrný datsun Z.

„Pěknej spor ťák na třicet čty ři tisíc ro čně,“ poznamenám. „Jak víš, kolik vyd ělávají?“ zeptá se Kate.

„Řekn ěme, že kdyby ve vedení univerzity nesed ěli fandové basketu, možná bych teď zrovna taky p řijížd ěl do práce.“

„Strážníku Lindgrene?“ zavolám a podsaditý hn ědovlasý muž se zastaví. „M ůžeme si na pár minut promluvit?“

„Víc ani nemám. Už tak jdu pozd ě.“

Představím nás oba a pak to převezme Kate.

„Ten anonymní hovor týkající se vražedné zbran ě,“ zeptá se Kate, „přišel p římo na váš telefon, nebo p řes ústřednu?“

128

„Přímo ke mn ě,“ odpoví Lindgren.

„Je to obvyklé, aby anonymní tip dostal p římo konkrétní policista?“ „Jak mám v ědět, co je normální? O co vám jde?“

„Snažím se p řipravit p řípad pro svého klienta, strážníku Lindgrene. Tohle je naprosto standardní postup. Pro č vám to tak vadí? V čem je problém? P řehlédla jsem n ěco?“

S pot ěšením sleduju, jak Kate jakoby mimod ěk proráží Lindgrenovou obranou.

„Mám na mysli tohle,“ pokra čuje. „Není to divné, když volající, i když ví, s kým mluví, tak úzkostliv ě tají svou identitu?“

Lindren zm ění tón z úto čného na blahosklonný. „Vůbec ne. Volající má pochopitelně obavy. Zaplétá se do p řípadu vraždy a riskuje, že si nad ělá nebezpečné nep řátele. Proto má každá policejní stanice v Americe anonymní horkou linku.“

„Ale tenhle člov ěk nepoužil anonymní horkou linku. Zavolal p římo vám.“

„Možná m ě ten chlap zná. Možná mu víc vyhovovalo sd ělit to mn ě. Jak to mám sakra vědět? Každopádn ě už musím jít. N ěkte ří lidé musejí pracovat pro peníze.“

„Takže ten volající byl muž,“ poznamená Kate. „ Řekl jste ten chlap.“

„Opravdu?“ znejistí Lindgren a bez dalšího slova zm izí v zadním vchodu do policejní stanice.

Když m ě Kate p ět minut nato doveze dom ů, parkuje vedle vraku mého auta stříbrný mini cooper. Jakmile vystoupím z Katiina vozu , vyno ří se z mini jeho řidi č. Co te ď?

Je to asi p ětadvacetiletý Ind či Pákistánec, a pokud vás takové podrobnosti zajímají, je také celkem pohledný.

„Velice se omlouvám, že vás vyrušuji,“ řekne návštěvník, který se představí jako Amin. „M ůj zam ěstnavatel m ě sem poslal, abych vám ob ěma doru čil pozvánku, a já mám to štěstí, že jsem vás zastihl spolu.“

„Jak víte, kdo jsme?“

„Vás dva zná každý, pane Dunleavy.“

Amin nám předá dvě obálky z kvalitního ru čního papíru. Tmav ě zeleným písmem jsou na nich napsána naše jména.

129

„Mohu se vás zeptat, kdo je váš zam ěstnavatel?“

„Samoz řejm ě,“ odpoví Amin s nacvi čeným lhostejným výrazem. „Steven Spielberg.“

Kapitola 72

Loco

Jestli m ě ZH nechá čekat p ři každé naší obchodní sch ůzce, budu muset za čít d ělat to samé lidem, co jsou pode mnou. Jak by jinak poznali, kde je jejich místo?

Takže i když vidím strážníka Lindgrena sed ět na lavi čce za motelem Východní molo, objedu ješt ě jednou blok, a ť si tam polda posedí. Tohle p řece d ělá ZH mně, ne?

Lindgren je z toho ješt ě rozmrzelejší než obvykle, a když se kone čně posadím vedle n ěho do stínu, neobt ěžuje se ani zvednout o či od časopisu Zbran ě a st řelivo.

„Tipoval bych t ě spíš na Dům a zahradu nebo O.“

„Jdeš pozd ě.“

„Nestíhám,“ řeknu. „Co t ě tak vyto čilo?“

„Halleyvillovi právníci, krom ě jinýho. Po čkali si na m ě v čera ve čer u stanice. Ta nafoukaná mrcha si m ě po řádně podala.“

„O co jí šlo?“

„Cht ěla v ědět, pro č ten telefonát o pistoli šel p římo ke mn ě a ne p řes ústřednu.“

Zasm ěju se, ale tak legra ční to není. „Jenom st řílí naslepo.“ „To bych ne řekl. Mají n ěco za lubem a já bych rád věděl, co s tím budeme d ělat.“

130

„Vůbec nic. Čekáš, že n ěkoho zabiju pokaždý, kdy se ti zrychlí tep? Když jseš tak ustrašenej, m ěl ses držet policejních sm ěrnic a neza čínat si s kriminálníkem, jako jsem já. Dej mi ruku.“

„Jseš teplej, nebo co?“ řekne Lindgren a nervózn ě se zasm ěje. „Pokud vím, tak ne. Otev ři dla ň.“

Člov ěk, který nev ěř í v zázračnou moc moderní farmakologie, nemůže být drogový dealer, a když Hugo rozev ře prsty, nasypu mu do dlan ě deset bílých pilulek vicodinu.

„Tyhle bonbónky t ě zklidní.“

„Myslím, že máme fakt problém,“ řekne Lindgren, „a cht ěl jsem, aby ses o tom dozv ěděl jako první. Ale pokusím se z ůstat nad v ěcí.“ S tím si Lindgren položí na jazyk dva vicodiny, zby tek schová do kapsi čky u košile a odejde bojovat se zlo činem v Hamptonech.

Kapitola 73

Tom

Řekl bych, že tohle budete považovat za velkou v ěc, a skute čně je to tak. P řinejmenším je to pro Kate a m ě tolik pot řebná pauza. Amin nás přivítá, jako bychom byli staří p řátelé, a vede nás řadou obrovských, vzdušných pokoj ů, vyzdobených Picassy a Pollocky, které poznám dokonce i já. Pak vyjdeme ven na kamennou terasu s nekone čným výhledem na jezero Georgica. Prolistoval jsem v život ě n ěkolik časopis ů s fotografiemi luxusních sídel, ale ta nejlepší z řejm ě nikdy nikdo nenafotil.

131

Na terase probíhá malá koktejlová party, a jakmile se objevíme, p řeruší Steven Spielberg, který vypadá bez baseballovéčepice mnohem přístupn ěji, rozhovor s n ěkolika hosty.

„Tome! Kate! Hrozn ě rád vás kone čně poznávám,“ řekne, jako by našemu seznámení dlouho bránily nepředvídatelné okolnosti, a zamává na číšníky, aby nám p řinesli šampa ňské a ústřice.

„Cítíme to stejn ě, Stevene.“ Kate se usmívá a já nedokážu poznat, co si skute čně myslí.

„Tak na nové p řátele,“ řekne hostitel, „a samoz řejm ě i na úsp ěšnou obhajobu Danta Halleyvilla.“ Jeho jasné, veselé oči se rozzáří, když se poprvé napijeme jeho šampa ňského. Když říkám „jeho“, myslím to doslova, protože pochází z jeho vlastní vinice v severní Kalifornii. O t ři metry dál, před t říčlenným kombem, zpívá skv ělá černoška v dlouhých šatech „Práv ě v čas, našla jsem t ě práv ě v čas“, a vzduch je plný lehkého hovoru. P řesto je zjevné jako vousy na Spielbergov ě brad ě, že Kate a já jsme středem pozornosti.

Pak Steven, už si tykáme, zvedne ruku, jako by si vzpomn ěl na své hostitelské povinnosti, a řekne: „Poj ďte! P ředstavím vás ostatním.“ Následujeme ho z periferie do žhavého jádra a náhle si p řipadáme jako na Sunset Boulevardu.

„Georgi a Julianne,“ řekne Steven, „seznamte se prosím s Kate a Tomem.“ A nám nezbývá než si potřást rukama s Georgem Clooneym a Julianne Mooreovou, kte ří jsou stejn ě okouzlující, jako když sedí na horké židli vedle Lettermana, Lena nebo Jona Stewarta. Sotva se trochu uvolníme, p řijde čas seznámit se s Clivem Owenem a Kate Winsletovou, Julií Robertsovou, Mattem Damonem a Ashley Juddovou. Jediná tvář, kterou nepoznáme, patří Alanu Shalesovi, který dostal své Oscary za scénáře.

Na terase není ani tucet host ů, ale dohromady p ředstavují podstatnou část seznamu předních hollywoodských celebrit. Ti všichni se nemohli objevit v Hamptonech jen tak náhodou, zvlášť v tuhle ro ční dobu. Když už neodolám a zeptám se na to, Steven odpoví: „Dopravil jsem je sem dneska odpoledne.“

O p ůl hodiny pozd ěji se necháme odvést na druhou terasu, kde jsou připravené stoly. V následujících dvou hodinách s Kate st řídav ě odpovídáme na otázky o sobě, o svých rodinách a o p řípadu. Dojdu k závě-

132

ru, že jsme tam jako atrakce m ěsíce, o kterou se Spielberg z čirého rozmaru rozhodl pod ělit s n ěkolika p řáteli.

Ale ani to nedává smysl. Ti herci a herečky jsou jeho známí z práce, kolegové, ne kamarádi. A proč všichni zírají na m ě a na Kate tak pozorn ě a visí na každém našem slov ě, jako by z nás m ěli zítra skládat zkoušku? P řísahám, že si to nevymýšlím, ale všimnu si, že když mluvím o p řípadu, drží Clooney a Damon ruce jako já a stejn ě se hrbí na židlích.

Dělají tohle herci podv ědom ě, nebo si ze m ě utahují? Nebo obojí? A pak mi to dojde. Film o tomhle p řípadu se blíží k natá čení. Steven už podepsal smlouvu, ale všichni ostatní si musí ro le teprve vybojovat. To, co tady George, Julianne, Julia, Kate a Clive dělají, je konkurs. Na naše role.

Kapitola 74

Kate

Všechny návštěvníky riverheadského nápravného zařízení vítá pohostinná tabule:

DÁVÁNÍ PEN ĚZ, JÍDLA NEBO ČEHOKOLIV JINÉHO VĚZŇŮ M JE TRESTNÝ ČIN POSTIŽITELNÝ AŽ RO ČNÍM V ĚZENÍM. KDYŽ BUDETE P ŘISTIŽENI, JAK N ĚCO PAŠUJTETE DO TOHOTO ZA ŘÍZENÍ, ZŮSTANETE TU.

133

Tom a já jsme kolem toho nápisu prošli už mnohokrát, ale dnes do mě Tom dloubne a odkašle si.

„No a co,“ řekne.

Pět minut nato, jakmile uložíme peníze a klí če do sk řín ěk a projdeme detektorem kov ů a uzam čenými kontrolními body, se znovu ocitneme v té malé místnosti pro schůzky s právníky, která se už stala naší druhou kanceláří.

Tohle ale nebude normální pracovní den, a když Dante vstoupí dovnit ř, ukážu mu na židli p řed svým notebookem, který je obvykle na mé stran ě stolu.

„Dante,“ řeknu tiše, „víme, že máš v ned ěli narozeniny, tak jsme ti připravili malou oslavu.

Dante nám věnuje vd ěč ný a p řekvapený úsm ěv, na který nezapomenu, i kdybych se dožila stovky, a Tom mu nasadí na hlavu sluchátka. Pak klepne na klávesu a já zhasnu.

„Hodn ě št ěstí, Dante!!!“ poskakuje po monitoru v hip-ho-povém rytmu a Dante pot ěšené poklepává nohou. Je to dost amatérsky udělané. Ke skutečnému um ění máme před sebou ješt ě dlouhou cestu, ale když jsme se n ěkolik týdn ů p ředtím vypotáceli ze Spilbergova sídla, napadlo nás, že by i Dantovi prosp ěl únik z reality.

Po narozeninovém p řání následuje zbrusu nový ještě nevydaný film s Jamiem Foxxem, který jsme získali s pomocí nového kamaráda. Dante se sm ěje jako dít ě, osmnáct neosmnáct. Jak se rozběhnou úvodní titulky, otev řu kuf řík a podám Dantovi důležitý právní dokument. Není to tak úpln ě pravda. V ruce držím malou trubi čku s popkornem. Četla jsem to varování. Vím, že je to trestný čin, ale co by byl film bez popkornu?

Po dvou hodinách, když náš hlavní program dne dospěje ke konci, sáhne Tom ještě jednou na klávesnici. Mezi nes četnými v ěcmi, které byly Dantovi v uplynulých sedmi m ěsících upírány, je i soutěž v dávání košů v NBA All-Star Game. V čera ve čer jsem ji stáhla do notebooku a p říštích patnáct minut Dante s Tomem kroutí hlavami a šeptají vtipné komentáře jako „Humus!“ a „Fujtajbl!“ a „K smíchu!“ Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy tak dob ře bavila, a uv ědomím si, že celý m ůj sv ět se nachází v téhle malé místnosti.

134

Kapitola 75

Dante

Nemyslel jsem si, že je to možné. Ne v téhle pekelné díře. Ne když vás vedou dlouhým, odporným tunelem se zápěstími a kotníky v řet ězech, zav řeného za n ěco, co jste neud ělali.

Ale já se cítím dobře. Místo abych myslel na svou zoufalou situaci a na zdrcenou babi čku v karavanu, p řemýšlím o tom, co dneska ráno ud ělali Kate a Tom. H řeje m ě to u srdce.

Myslím, že každý žijeme hlavn ě ve své hlav ě než kde jinde. Když je naše hlava na dobrém místě, nezáleží na tom, kde se nachází zbytek těla. Poprvé za dobu, co jsem tady, nemám pocit, že čas je kámen, který za sebou táhnu od jednoho dne ke druhému. Cítím, že m ůže ubíhat sám o sobě.

Tunel, kterým se vracím zpátky do cely, dosp ěje asi po dvou stech metrech ke schodišti vedoucímu do mého bloku. To ráno je tak neobvyklé, a tak mi chvíli trvá, než si všimnu, že dozorce, který se jmenuje Louis, je dneska n ějaký tichý. Co to s ním je? Louis v ětšinou mele v jednom kuse, chce si povídat o basketu a vypravuje mi o svých oblíbených hrá čích z dob, kdy ješt ě chodil do školy. Dneska ráno, zrovna když je mi celkem do řeči, ne řekne ani slovo. Napadne m ě, že to asi není jen tak d ělat žalářníka.

„Pot řebuju na záchod,“ řekne Louisi. „Na chvíli t ě tu nechám.“ „Není problém. Nesp ěchám.“

Louis p řipevní řet ěz, který mi vede od kotník ů, k trubce na zdi, a když spat řím jeho výraz, s nímž vchází na záchod, všechno mi v jediném okamžiku dojde. Vím, co se d ěje.

Slyším, jak se ze vzdáleného konce chodby blíží těžké kroky. Pokusím se dosáhnout na požární hlásič na zdi asi dva metry ode mě, ale nedokážu to. Pak se pokusím vytrhnout trubku ze zdi, ale ani s ní nehnu.

Hlas z blízké cely vyk řikne: „Zdrhej, mladej! Zdrhej!“ Ale jak mohu utéct, když mám ruce a nohy v řet ězech? P říliš pozd ě. Nemohu ani

135

popadnout hasicí p řístroj ze zdi. Odpov ěď musí být n ěkde v mé hlav ě. Řešení musí být tam uvnit ř a radši bych ho m ěl rychle najít. Dunivé kroky jsou hlasitější, a když se znovu podívám do chodby, uvidím, že na tu práci poslali černého bratra. A velkého . Chodba je ho plná, vypadá jako vlak v tunelu metra.

A už vidím jeho obli čej, který jsem tu ješt ě nespat řil, a n ěco lesklého v jeho ruce.

Mohu popojít jen o t ři kroky, ale to sta čí, abych dosáhl na dveře toalety, za kterými se skrývá Louis a čeká, až tohle skon čí a on bude moci spustit poplach.

Nezabuším na dve ře jako zoufalec, kterému hrozí smrt. Potichu zaklepu klouby prst ů jako n ěkdo, kdo právě zabil, a zašeptám zm ěněným hlasem: „Louisi, už je po všem.“

Rychle ustoupím na druhou stranu dve ří. A taky se za čnu modlit. Můj vrah je už necelé tři metry ode m ě, dost blízko, abych vid ěl, že také vypadá vyděšen ě. Pot řebuju, aby si všiml, že jsem stejn ě velký jako on. Moje pozvednuté p ěsti mu říkají, že se nevzdám bez boje. To ho zarazí, ale jen na vte řinu.

Pak ud ělá ještě jeden krok a p řed sebou drží n ůž jako kopí. Zaúto čí na m ě kudlou práv ě v okamžiku, kdy se otev řou dve ře toalety. Jak se uhnu, vyjde do chodby Louis.

Vrah se tak lekne, že mi dá čas vysko čit z pod řepu a ob ěma p ěstmi ho ude řit pod bradu. Dám do té rány všechno. Složí se na zem a n ůž cinkne o podlahu u jeho nohou.

I se spoutanýma rukama a nohama bych mohl dosáhnout na n ůž a zabít tu gorilu, kterou na m ě poslali. Navzdory tomu, co si lidé myslí, jsem ješt ě nikoho nezabil a nemám v plánu s tím te ď za čínat.

136

Kapitola 76

Raiborne

Skute čnost, že ve vyšet řovacích spisech není nic, co by spojovalo vraždy Michaela Walkera a Mannyho Rodrigueze, mi umožní pustit ty dva mrtvé na chvíli z hlavy. Ale ne na dlouho. Zavolám Vinci Meehanovi. Vince, který vede sklad d ůkazních materiálů, mi dá číslo na člověka, který si vyzvedl Rodriguez ův st říbrný krucifix, prázdnou pen ěženku a iPod.

Číslo pat ří t řiadvacetileté servírce Moreal Entoncesové. O pár hodin pozd ěji už sedím u pultu v módní kubánské restauraci v Nolit ě a poslouchám, jak mi Moreal vypráví svůj a Mannyho životní p říb ěh. Je ješt ě smutn ější než v ětšina jim podobných. Nejen proto, že Moreal a Manny m ěli roztomilou osmnáctim ěsí ční dcerku, ale také proto, že ona toho chlapíka opravdu milovala. A on si podl e všeho její lásku zasloužil.

„Manny m ěl talent,“ říká Moreal, jejíž karamelová pleť má stejnou barvu jako zákusek, který mi položí vedle kávy. „Ale neda řilo se mu prorazit.

Proto pracoval v Cold Ground,“ pokra čuje. „Manny byl um ělec, ale dělal tam poskoka zadarmo. A nejen to. N ěkdy kupoval sendvi če a kafe ze svýho , to všechno jenom kv ůli šanci, že mu významnej producent v ěnuje čty ři minuty svýho vzácnýho času.

A co se stane, když se jeden producent kone čně uvolí, že si poslechne jeho písni čku? Mannyho ve čer p ředtím n ěkdo st řelí zezadu do hlavy kv ůli n ějakýmu nesmyslu, se kterým nem ěl nic spole čnýho.“ „Jaká to byla píse ň? Ta poslední?“ zeptám se jí.

„,Arroz con Frijoles‘, ,Rýže s fazolemi‘. A byla f akt n ěco.“ Svírám v dlaních hrnek s café con leche a prohlížím si obrázky z Kuby na st ěnách, krásné nazdobené ulice plné amerických bouráů k z padesátých let. Nechám Moreal dokončit její p říb ěh a až po dalších deseti minutách se dostanu k tomu, abych jí položil otázku, se kterou jsem tam p řišel.

137

„Moreal, vím, že to bude znít divn ě, ale vyskytoval se n ěkdy Manny v Hamptonech?“

Kapitola 77

Raiborne

Mám teď pocit, že jsem zašel p říliš daleko, dokonce i na m ě. Druhý den ráno, místo abych se rozjel do sídla okrsku v Brooklynu, pustím se po Grand Central Parkway na sever a sleduji ukazatele do východního Long Islandu. Dv ě hodiny nato vjíždím ve stínu t ěch největších, nejstarších jilm ů, které jsem kdy vid ěl, do centra East Hamptonu.

Protože jsem tam poprvé, vmáčknu sv ůj ford Taurus mezi žluté porsche a jasn ě červené ferrari a jdu se porozhlédnout. Je to hlavní třída Ameriky. Jsem dv ě hodiny cesty od BedStuy, ale p řipadám si jako ú častník n ějaké zem ěpisné expedice, jako Darwin na Galapágách. Koupil bych si notes a za čal si zaznamenávat své pocity, ale není kde. Zdá se, že tu snad prodávají jen kašmír, kávu a nemovitosti. Kruci, je tady víc realitních agentur než v Brooklynu obch od ů s alkoholem. Ve dvou blocích jich napo čítám sedm, všechny v bílých prkny obložených domech s hezkými americkými jmény, jako Devl in McNiff nebo Brown Harris Stevens.

Nic hezkého ale není na cenách pod černobílými fotografiemi podobnými t ěm, které po řizuje Krauss v márnici. Dvacet milionů za n ěco skv ělého, čty ři miliony za n ěco hezkého a dev ět set padesát dolarů za chatr č na p ěti stech metrech čtvere čních. Je to v ůbec možné?

138

Když m ě unaví procházka, vyzkouším „hispánskou kr čmu“ zvanou Zlatá hruška, kde za barem kupodivu stojí samí praví Hispánci. Vyberu si jednu ze šesti druh ů kávy a kousek piškotového kolá če za čty ři dolary a vezmu si to na lavi čku venku.

Káva je mnohem lepší než ta, na jakou jsem zvyklý, koláč se mi rozplývá na jazyku a sv ětlo venku je naprosto neoby čejné. Ale ze všeho kape tolik pen ěz, že nepoznám, kde kon čí m ěsto a za čínají peníze. Než abych plýtval čas snahou to zjistit, dám si pauzu a strávím následujících deset minut vyh říváním na slunci a úsměvy na kolemjdoucí dívky. P řitom dojdu k závěru, že život je p říliš krátký, než aby člov ěk dělal cokoliv jiného.

Kapitola 78

Raiborne

Easthamptonská policejní stanice není zdaleka tak idylická jako chodník p řed Zlatou hruškou. K mému zklamání vypadá stejně jako všechny ostatní, je ponurá, stísn ěná a páchne potem. V jedné místnosti se tísní t ři svalnatí irsky vypadající detektivové. Jejich velitel, nejmladší ze čtve řice, má vlastní kancelář o velikosti malé šatny.

„Bu ďte tu jako doma,“ řekne detektiv Van Buren. Shodí na podlahu věci položené na židli. „Už dva roky se každou chvíli máme p řest ěhovat do nových prostor.“

Ne čekal jsem moc zdvo řilosti a ani se mi žádné nedostalo. Jenom typické policajtské kecy. Kdo stojí o to, aby ho navštívil polda z velkom ěsta a díval se na n ěj jako na venkovského b řídila? Ale Van Buren

139

vypadá jako každý druhý mladý ambiciózní detektiv a ta mrtvá t ěla na jeho dvorku jsou zatracen ě skute čná.

„Jsem tady,“ řeknu, „protože jsem asi m ěsíc po zast řelení Micheala Walkera vyšet řoval vraždu Mannyho Rodrigueze, rappera, kterého taky n ěkdo zast řelil. V čera jsem zjistil, že se ten mladík také potloukal u Wilsona. Takže s tím h řišt ěm je už spojených p ět t ěl.“

„Kompletní mužstvo,“ utrousí Van Buren a já se musí m usmát, protože si myslím, že se s ním tak snáz n ěkam dostanu.

„Jenom trochu ztuhlý,“ dodám.

„Měl byste si nejspíš promluvit s n ěkým z odd ělení vražd z okresu Suffolk. P řevzali p řípad po prvních dvou týdnech.

Ale když už jste se trmácel až sem, rád vám ukážu Wilsonovo sídlo.“

Nechám svůj otlu čený černý taurus na parkovišti, nasednu do Van Burenova otlu čeného černého crown vicu a zamíříme do bohaté části města. Brzy se ocitneme ve čtvrti, ve srovnání se kterou vypadá hlavní třída jako ghetto.

„Za tímhle živým plotem,“ řekne Van Buren, „je Seinfeldův d ům. Vyfoukl ho Billymu Joelovi za padesát šest milionů. O kousek dál nalevo d řív bydlela Martha Stewartova.“

„To je všechno moc zajímavý, ale kde tady bydlí černoši?“ „Už jsme skoro u Wilsona,“ oznámí Van Buren a odbo čí do mimořádně široké venkovské ulice zvané Beach Road.

Van Buren odemkne policejní řet ěz na rustikální dřev ěné bráně a zamí říme po dlouhé p říjezdové cestě k oceánu. Basketbalové h řišt ě je také zam čené, ale Van Buren má klíč i od n ěho.

„Byl jste to vy, kdo s Wilsonem mluvil na za čátku vyšetřování?“ zeptám se.

„Ne.“

„Jeden z vašich detektiv ů?“

„Nikdo s Wilsonem nemluvil.“

„Na jeho trávníku se našla těla t řech místních kluk ů na jedné hromad ě. Krátce nato se objeví další mrtvola a nikdo nepovažuje za nutné promluvit si s Wilsonem?“

„Tak n ějak. U nás to takhle nechodí.“

140

Rozhlédnu se po okolí, ale krom ě krásného výhledu na oceán tam není nic, co by stálo za vidění nebo poznámku do bloku.

Nakonec stojíme s Van Burenem na verand ě obrovského domu, který je, jak říká, na prodej.

„Jsem na tom te ď trochu špatn ě s hotovostí,“ poznamenám. Van Buren se zasm ěje a já si uvědomím, že navzdory okolnostem spolu vycházíme docela dobře.

„Máme jedno jméno, co se vynořilo v souvislosti s tím p řípadem,“ řekne nakonec. „Jde o místního dealera, který si říká Loco.“ Přikývnu a podrbu se na hlav ě. „Už jste s tím Locem mluvili?“ „Nikdo ho nem ůže najít.“

„Nebude vadit, když to zkusím já?“

Kapitola 79

Raiborne

Copak je asi v nepo řádku tady? Před t řemi dny jsem čmuchal v Hamptonech. Te ď jsem v New Yorku, na všech čty řech na podlaze otlu čené sledovací dodávky, a zírám na vchod čínské restaurace v brooklynském Williamsburgu.

Jakmile jsem se vrátil do m ěsta, p řitla čili jsme na sí ť informátor ů mezi fe ťáky, abychom zjistili, jestli někdo neslyšel o dealerovi jménem Loco.

Několika nízko postaveným informátorům to jméno nic neříkalo, ale zjistili jsme, že poslední pond ělí v m ěsíci p řijíždí z Hampton ů velký dealer a vyplení zásoby Kolumbijců, kte ří mají základnu v jedné restauraci v jižním Williamsburgu.

141

Ten podnik se jmenuje Susiin wok a já už mám dvě hodiny moc dobrý výhled na bo ční vchod, kterým proudí dovnit ř a ven potetovaní hipísáci v černých kožených kalhotách a staromódních teniskách. Nejspíš si pamatujete ze školy, jak bílé d ěti jako Hemingway jezdily do Pa říže napsat román. Tak te ď jezdí pa řížští fe ťáci do Williamsburgu, aby založili rockovou skupinu.

Prokuratura provádí sledování těch Kolumbijc ů už n ěkolik m ěsíc ů, odposlouchává jim telefony a připravuje velký zátah. Proto se nesmíme Susiina woku ani dotknout. Povolili nám jenom podívat se po Locovi. Jestli n ěkdo takový v ůbec existuje .

Jestli ho spat říme, budeme ho moci sledovat zpátky do ŽIVOTA a zastavit ho kv ůli dopravnímu p řestupku nebo n ěč emu podobnému. Pokud se Loco ukáže.

Už celé hodiny jsem nevid ěl do restaurace vstoupit nikoho, kdo by nevypadal jako fe ťák, a pekelně m ě bolí kolena. Když mi do zorného pole vstoupí váhavý chasidský Žid, který proklouzne dovnit ř, aby si pošmákl na zakázaném vepřovém, všichni asi d ěláme něco, za co se bojíme trestu, prohlásím to za promarn ěný den a následuji ho. Jak jsem celý den sledoval Susiin wok, dostal jsem sám chuť na pečené vep řové.

142

Kapitola 80

Loco

O pond ělcích, kdy si jezdím pro zásoby do Brooklynu, nechávám svůj chevrolet Tahoe doma a musím si n ějaké auto vyp ůjčit.

„Luf ťáci“ se nevrátí dřív než v pátek a jsou tak štědří, že mi nechali na nádraží celou flotilu voz ů, abych si m ěl z čeho vybrat. Dneska zvolím deset let starou bílou hondu Accord, tak nevýra znou, že je skoro neviditelná. Po třiceti vte řinách, které mi zabere vypáčení zámku a nastartování, zamířím do Brooklynu.

Stejn ě jako poldové i já mám svou sí ť práska čů . Vlastn ě je to ta samá. Já jen platím trochu lépe a hraju o něco tvrd ěji.

Informátoři mi prozradí, že restauraci Susiin wok se v posled ní dob ě dostává mimořádné pozornosti. Příliš mnoho pold ů by mi mohlo zkazit den, takže když dorazím na místo, objedu nejd říve n ěkolikrát blok, abych obhlédl situaci.

Při prvním okruhu se mi zdá, že je všechno v naprostém po řádku. Při druhém si všimnu bílé dodávky zaparkované až příliš p říhodn ě naproti restauraci. A když jedu kolem pot řetí, uv ědomím si, že polopropustná okna dodávky jsou mnohem novější než poma čkaná karoserie.

Kdybych m ěl IQ záchodové mušle nebo aspoň špetku zlo činecké disciplíny, oto čil bych se a ujížd ěl pry č, ale strávil jsem tři hodiny maskováním a oblékáním a s šedou flekatou bradkou a pejzy nepoznám skoro sám sebe. Zaparkuju tedy o půl kilometru dál, nasadím si černý klobouk se širokou krempou a navléknu pytlovitý černý kabát a zamí řím p ěšky zpátky k restauraci.

Poznám, že m ůj p řevlek je košer, protože cestou kolem čty ř blok ů k Susiinu woku mi dva chlapi oble čení jako já v jidiš pop řejí š ťastné svátky a pohledná chasidská maminka po mně hodí okem.

V restauraci p řechází m ůj muž Diego netrp ěliv ě p řed svou malou kanceláří.

„Šalom,“ řeknu.

143

„Šalom i tob ě, p říteli,“ odpoví Diego a nervózn ě se podívá na hodinky.

„Když řeknu šalom, myslím to doopravdy . Není to jenom n ěco, co jen tak plácnu.“

To upoutá Diegovu pozornost a on si m ě ostražit ě zm ěř í, než se mu na rtech objeví slabý úsm ěv.

„Loco?“ zašeptá.

„Přesn ě tak, kamaráde.“

Transakce prob ěhne za zav řenými dve řmi s maximální efektivitou. Dvacet tisíc pro Diega a jeho lidi a zboží v hodnot ě sta tisíc dolar ů pro mě. Drogy jsou zabalené v malých papírových krabi čkách a plechových krabicích na jídlo. Naho ře je rozházeno několik jídelních lístk ů. A to je dob ře, protože jakmile vyjdu ze dve ří, skoro vrazím do statného černocha, jehož držení t ěla a černá kožená bunda přímo k řičí newyorská policie.

„Va řej dob ře?“ zeptá se.

„Skv ěle,“ odpovím a jdu dál. Ani se nepodívám do zpětného zrcátka, dokud nevyjedu se svým nákladem z Williamsburgu.

„Lo-co!“ za řvu do čelního skla ukradené hondy. „Jseš frajer!“

144

Kapitola 81

Tom

Je pátek, několik dní do za čátku Dantova procesu, a těsn ě po rozb řesku dorážejí do East Hamptonu první autobusy plné protestujících. Místí lidé mají brzy pochopit rozsah celého případu a jeho celonárodní důsledky.

Tyhle autobusy nepat ří mezi ty dlouhé elegantní klimatizované modely, které vykládají nastrojené cestující z Manhattanu na velkých autobusových zastávkách podél Route 27. Je to valící se armáda zreziv ělých školních autobus ů, vysloužilých greyhound ů a otlu čených mikrobus ů. Jsou jich stovky a p řijížd ějí z takových dálek jako New Hampshire na severu a floridské Panhandle na jihu.

Jako st ředov ěké obléhací vojsko se rozestavují okolo East Hampto nu. První p říchozí zapl ňují pole naproti čerpací stanici Getty, a když už se jich tam víc nevejde, rozptýlí se protestujíc í ve snobských ulicích jižn ě od dálnice, které vedou k oceánu.

V poledne vpochoduje do m ěsta kilometr a p ůl dlouhý zástup o ší řce dvanácti osob. Dva kolmé easthamptonské bloky, kde by se člov ěk mohl procházet týden, aniž by spat řil jediného Afroameričana, zaplaví třicet tisíc p řevážn ě černých demonstrant ů, muž ů, žen a d ětí. Mávají doma vyrobenými transparenty, na nichž stojí SVOBODU DANTOVI HALLEYILLOVI! a P ŘESTA ŇTE LYN ČOVAT NAŠE DĚTI! Jsou naprostý opak obyvatel East Hamptonu, hlu ční, nesm ělí a rozzlobení.

Dav kráčí kolem narychlo zabedn ěných výkladních sk říní obchod ů Hamptonský kašmír, Coach a Ralph Lauren. Odbo čí doleva do Newton Lane a prote če kolem butik ů Calypso a Scoop a centra Om Yoga, až nakonec dorazí ke st řední škole.

Tři vyd ěšení policisté a narychlo povolaní p říslušníci Národní gardy ho sm ěř ují do parku.

145

Na softballovém h řišti ve vzdáleném koutě osmihektarového pole stojí nízké pódium. Mikrofonu se chopí reverend Marvin Shields v zářivém třídílném obleku.

„Žádná spravedlnost!“ volá Shields.

„Žádný mír!“ odpovídají tisíce hlas ů unisono.

„Neslyším vás!“ křičí reverend a p řikládá si dlaň k uchu. „Žádný mír!“

„Cože?“

„Žádný mír!“

„Dnes ráno tady máme velice významného hosta,“ řekne Shields. „Muže, který mnohokrát dokázal, že je naším p řítelem, muže, jenž má nyní svou kancelář v mé čtvrti v Harlemu, bývalého prezidenta Spojených států pana Billa Clintona!“

Prezident Clinton vystoupí na pódium za ohlušujícíh o řevu a celou minutu mává a usmívá se, stejně p řirozený a uvoln ěný p řed tím obrovským davem jako na své zahrad ě. Pak položí reverendu Shieldsovi paži kolem ramen a vezme si od n ěj mikrofon.

„Vítejte v Hamptonech,“ řekne. „Je tady hezky, vi ďte?“

146

Kapitola 82

Tom

Bill Clinton ješt ě mluví, když m ě Kate vezme za ruku a odtáhne pry č. Kdyby se te ď celý East Hampton ocitl v plamenech, bylo by jí to jedno. Musíme se p řipravovat na obhajobu v hrdelním procesu a máme před sebou ješt ě spoustu práce.

Cesta zpátky do Montauku je tak prázdná, jako by ve východním cípu Long Islandu prob ěhla evakuace. Jízda v aut ě s Kate mi p řináší vzpomínky na spole čné dny, když jsme byli mladší. Tehdy jsme se drželi v jednom kuse za ruce a já bych se nejrad ěji chopil Katiny dlaně. Samoz řejm ě to neud ělám, takže se cítím ješt ě h ůř . Když p řijedeme do Montauku, neparkuje p řed naší kanceláří jediné auto.

Kate, aniž by ji rušily zvuky zven čí, p řipravuje složku na každého sv ědka, kterého bychom mohli povolat na sv ědeckou lavici. Já sepisuju první verzi zahajovací řeči. V jednom okamžiku m ě lehce obejme. Ned ělám z toho žádnou událost, i když si přeju, aby to neskon čilo. Historický význam toho dne m ě inspiruje a v ěty se skoro samy skládají v odstavce. Ale na Kate moje dílo velký dojem neud ělá. Když mi koncept vrátí, polovina je přeškrtaná a zbytek doplňují poznámky. „Bude to skv ělé, Tome,“ řekne, aby m ě povzbudila.

Vd ěč ný za konstruktivní kritiku sepisuju jednu verzi za druhou a dokud na prázdném parkovišti před domem nezastaví n ějaké auto, nemám vůbec p řehled o čase. Náhle si všimnu, že odpoledne je dávno pry č a naše jediné okno z černalo. Podívám se na hodinky a zjistím, že už je skoro deset.

Dve ře auta se otev řou a zabouchnou a po schodech se za čnou blížit těžké kroky. Zní to, jako by p řicházeli tři nebo čty ři lidé a podle praskání jsou to nejspíš po řádní chlapi.

Sáhnu pro baseballovou pálku, kterou mám opřenou vedle stolu, a pohlédnu na Kate. Op ětuje m ůj nervózní úsm ěv a pokr čí rameny, ale záblesk v jejích očích říká: „Bu ď ve st řehu.“

147

Kapitola 83

Tom

Hlava, která se objeví ve dveřích, však nepat ří opilému místnímu hulvátovi, ale Calvinu Colesovi, pastorovi riverheadské baptistické církve. Calvin se u m ě v uplynulých n ěkolika m ěsících ob čas zastavil. Te ď se omlouvá za to, že p řichází tak pozdě, zatímco za ním vcházejí do kanceláře dva p ůsobiví černoši v tmavých oblecích.

Coles se rozpa čit ě usm ěje a p ředstaví své společníky, p řestože to není nutné. Jedním je reverend Martin Shields, druhým Ronnie Montgomery, elegantní černý advokát, který se stal celebritou poté, co dosáhl osvobozujícího rozsudku v procesu s bývalou prvoligovou baseballovou hv ězdou Lorenzem Lewisem, jenž byl obvin ěn z vraždy své manželky.

„Máme skv ělou zprávu,“ hlásí reverend Shileds, když si potřásáme rukama. „Pan Montgomery se nechal hodn ě p řemlouvat, ale nakonec souhlasil, že se ujme obhajoby Danta Halley villa.“

„Proces za číná za několik dn ů,“ opáčí Kate chladn ě, ale z o čí jí létají blesky.

Ronnie Montgomery odpoví blahosklonným úsm ěvem. „Samoz řejmě mám v úmyslu požádat o odklad,“ řekne. „A nemám d ůvod se domnívat, že mi soudce nevyhoví.“

„Už jste mluvil s Dantem?“ zeptám se nakonec.

„Cht ěl jsem se nejd řív zastavit tady,“ odpoví Montgomery. „Z profesionální slušnosti.“

Montgomery se rozhlédne po naší skromné kanceláři a pokr čením rameny ohodnotí naši vhodnost pro tak velký p řípad a šance v nadcházejícím procesu.

„Vím, že to myslíte dob ře, a jsem p řesv ědčený, že jste odvedli obrovský kus práce. A uvítám, když mi oba pom ůžete s p řevzetím p řípadu. Ale tady ztrácíte půdu pod nohama a Dante Halleyville si zaslouží víc.“

148

ěvem, zalitu—

Když náš Montgomery oblaží dalším povýšeným úsm ju, že jsem tu baseballovou pálku odložil.

Kapitola 84

Tom

Druhý den ráno vjíždí Katin volkswagen Jetta na parkovišt ě za riverheadským nápravným za řízením v okamžiku, kdy ho zrovna opouští Montgomeryho černý mercedes. Ten pohled nás srazí k zemi. Je to jako p řijít ráno do práce a zjistit, že na vaší židli už sedí váš ná-

hradník a vyklízí vaše v ěci ze stolu.

Ale Kate a já se držíme rutiny. Zaparkujeme na svém míst ě, p řátelsky se pozdravíme s Mikem a Billym v recepci a ulož íme své hodinky a klí če do sk říňky číslo 1924.

Zřejm ě naposledy nás Sheila, jediná žena mezi dozorci v t omhle v ězení s maximální ostrahou, která tam nějak vydržela pracovat už dvacet let, provede posuvnými ocelovými dve obhajobu. Dante, který se p řed námi setkal s Montgomerym, tam už čeká.

řmi do o čistce místnosti pro

Sklopí o či ke svým nohám a řekne: „Musíme si promluvit.“ Kate a já klesneme na své židle u kovového stolku. Kousnu se do jazyka a čekám na ortel. Takhle mizerně už jsem se dlouho necítil. „Práv ě tady byl Ronnie Montgomery,“ spustí Dante. „Ten ch lap vysekal baseballovýho hrá če Lorenza Lewise.“

„V čera ve čer se zastavil u nás v kanceláři,“ řekne Kate. „Tak už asi víte, že mi nabídnul, že p patnáct let neprohrál ani jeden proces.“

řípad p řevezme. Povídal, že

149

„To m ůže být pravda,“ podotkne Kate.

„Říkal, že tohle je nejd ůležit ější rozhodnutí mýho života. Že si mám dát načas a po řádně si to rozmyslet.“

„Co jsi mu odpov ěděl?“

„Že nemám času nazbyt. Jsem tady už deset m ěsíc ů. Vím, co musím ud ělat.“

„A to je co?“ zeptám se.

„Musíte chápat, že to není nic osobního. Lorenzo Lewis m ěl na šatech krev svý ženy. Když dorazila policie, zamknul se v koupeln ě, vzal si t řicet prášků na spaní a zavolal svojí mám ě. A Montgomery ho z toho stejn ě dostal.“

„Byl to jedine čný p řípad,“ řekne Kate, „ale osobn ě to nebereme.“ „Opravdu ne?“

„Proboha, Dante, co jsi mu odpov ěděl?“

„Řekl jsem mu ,ne, díky, brácho‘. Právníci, který mám, mi vyhovujou.

Myslíte, že jsem blázen?“ řekne Dante, ukáže svým dlouhým prstem na Kate a usm ěje se na ni, jako by ji právě nachytal aprílem. „Najmu si Montgomeryho a všichni v četn ě poroty si za čnou myslet, že jsem vinnej jako Lorenzo Lewis. Krom ě toho si myslím, že Montgomery vy čerpal v tom posledním p řípadu št ěstí na t ři lidský životy. Kate, ty kv ůli mn ě plá češ, d ěvče?“

150

Kapitola 85

Kate

Dantova babi čka Marie skloní hlavu a sáhne po mé ruce, kterou jí vd ěč ně podám.

„D ěkujeme ti, Bože, za p říze ň, kterou nám projevuješ,“ řekne. „D ěkujeme ti za sílu, kterou nám dáváš, abychom přečkali toto hrozné utrpení, a hlavn ě za to, že jsi nám poskytl tak ob ětavé právníky, jako jsou Tom a Kate. Požehnej tomuto jídlu, Pane, a pro sím, dohlížej na mého vnuka Danta. Mého nevinného vnuka. Amen.“

Je sobota ve čer, dva dny p řed procesem, a všichni p řátelé, kteří Tomovi a mn ě z ůstali, sedí kolem stolu v Macklinov ě jídeln ě. Jelikož jsou tu jen Mack a Marie, Tom ův bratr Jeff a synovec Sean a Clarence s manželkou Vernell, máme spoustu místa pro nohy a lokty. „Na tuhle dobu p říští rok,“ řekne Mack, pozvedne sklenici a jako vždy se snaží odleh čit atmosféru. „Až tu bude Dante sed ět s námi, cpát se o sto šest a vyprávět sotva uv ěř itelné historky o Shaqovi a Kobovi, Amarovi a LeBronovi.“

Seznam host ů není dlouhý, ale každý p řinesl n ějakou specialitu a st ůl se prohýbá pod nep říliš častou kombinací karibské a irské kuchyně. Skoro po roce v izolaci pro m ě spole čnost znamená mnohem víc než jídlo. Jsme na nejlepší cest ě se p řecpat, když se po místnosti rozlehne zvon ění Tomova mobilu. „Radši to vezmu,“ řekne.

Vytáhne přístroj z kapsy, omluvn ě zvedne ruku a my se díváme, jak mu z obli čeje mizí krev.

„Máme si pustit Fox News,“ oznámí.

Polovina z nás už sedí v obývacím pokoji s dezertem a zbytek se k nim rychle p řipojí. Každý si postaví židli p řed Mackovu starožitnou televizi. Sean najde kanál 16 právě v okamžiku, kdy moderátor p ředává slovo reportérce v terénu.

„Jsem práv ě v Queensu,“ říká energická blondýna, „přímo p řed právnickou fakultou univerzity St. John’s, alma mater Toma Dunleavyho, jednoho z obhájců v hrdelním procesu Danta Halleyvilla. Podle

151

dokument ů, které právě získala stanice Fox, byl Dunleavy, basketbalová hvězda univerzitního týmu, p řijat na práva, přestože jeho studijní výsledky byly o celý bod nižší než minimum nutné pr o p řijetí.“ „To je ale sólokapr,“ odfrkne si Macklin.

„P řestože absolvoval mezi p ěti posledními ve svém ro čníku,“ pokra čuje reportérka, „najala Dunleavyho Brooklynská kancelář ve řejných obhájc ů, kde obdržel pr ůměrné ohodnocení.

Nejvážn ější obvin ění však tvrdí, že v roce 1997 poslal Dunleavy někoho, aby za n ěj napsal test státní zkoušky.

Podle kopie testu, kterou nechal Fox prov ěř it písmoznalci, složil tuto zkoušku, v níž bylo dosaženo p řekvapiv ě dobrého výsledku na tak slabého studenta, pravák. Jak je však známo z jeho basketbalové kariéry, je Dunleavy levák.

Pokud je to pravda, vložil Dante Halleyville, kterému hrozí nejvyšší trest a jehož proces za číná za osmačty řicet hodin, sv ůj život do rukou člov ěka, který ani není právník.“

Kapitola 86

Tom

Den nato, v dev ět hodin ve čer, pokyne vážný koncipient soudce nejvyššího soudu okresu Suffolk Richarda Rothsteina mn ě, Kate a okresnímu prokurátorovi Dominicovi Iolimu, abychom vstoupili do soudcovy kanceláře, kde se posadíme ke dlouhému mahagonovému stolu. Ioli, hovorný kariérista s h řívou prošediv ělých vlas ů, prohodí pár konverza čních frází, ale když zjistí, že nám není do řeči, vzdá to a

152

za čne listovat svým výtiskem Times ů. O Dominicu Iolim vím své, je mnohem chyt řejší, než vypadá, a z řídka prohrává.

Když vstoupí soudce Rothstein, oble čený v khaki kalhotách a bílé košili, prozradí mi jeho pronikavé černé o či a dlouhý ostrý nos, že jsem právě ten typ hloupého irského balíka, na kterého nemá a ni náladu, ani čas.

Vynechá společenské fráze, obrátí se k Iolimu a zeptá se: „Jaké je stanovisko vaší kanceláře v téhle v ěci, Dominicu?“

„Nem ěli jsme čas ta obvin ění pln ě posoudit,“ řekne prokurátor, „ale na tom myslím nesejde. A ť už soud rozhodne jakkoliv, nem ěl by se uchýlit k pouhému pokárání. Pokud obhájce zůstane, necháme otevřené dveře pro odvolání. Pověř ení nového obhájce způsobí zdržení, ale bude lepší ten čas ob ětovat, než se pak muset vrátit na začátek a proces opakovat.“

„To zní rozumn ě,“ řekne Rothstein a up ře pohled na m ě. „Dunleavy?“

Jsem p řipravený se hájit, ale nemám v úmyslu padat před n ěkým na kolena. „Vaše Ctihodnosti, ty známky a hodnocení byly takové, jaké byly,“ řeknu vyrovnaným tónem. „Jsem si jistý, že jste b ěhem své kariéry potkal n ěkolik skv ělých právník ů, kte ří nebyli právě skv ělými studenty. Pokud vím, pan okresní zástupce je jedním z nich.“

Povzbuzen náznakem úsměvu v Rothsteinových o čích pokra čuju. „Takže jediné vážné obvinění, které bylo vzneseno, je tvrzení, že jsem za sebe n ěkoho nechal složit státní zkoušku. To je však pomluva. Zde je kopie rentgenového snímku mého levého zápěstí, po řízeného ve čer p řed zkouškou. Dále kopie lékařské zprávy z pohotovosti nemocnice svatého Vincenta ze dne pátého dubna devatenáct set devadesát sedm.

Hrál jsem zápas, upadl a poranil si ruku. Mohl bych získat odklad ze zdravotních d ůvod ů, ale p řipravoval jsem se na zkoušku celé m ěsíce a up římn ě řečeno jsem si v té dob ě nebyl jistý, jestli chci být právníkem. Rozhodl jsem se, že test napíšu pravou rukou a nech ám výsledek testu, aby rozhodl za m ě.“

„Chcete mi tvrdit, že jste složil zkoušku tak, že j ste psal svou mén ě šikovnou rukou?“

„Ob ě ruce mám šikovné stejn ě. Jsem ambidexter.“

153

„Výb ěr z n ěkolika možností byste možná zvládl, ale co esej?“ „Mluvím pravdu,“ řeknu a pohlédnu mu zp říma do o čí. „V ěř te tomu nebo ne.“

„Uvidíme,“ prohlásí Rothstein a položí p řede m ě blok. Pak sáhne za sebe a naslepo popadne z knihovny jednu knihu a namátkou ji otevře. „Máte štěstí, Dunleavy, Joyce ův Odysseus . Nadiktuji vám jeden řádek a vy to napíšete pravou rukou tak rychle, jak dokážete. P řipraven?“

„Sedm let jsem to ned ělal.“

„Čeho se bojíte? Nemáte přece mén ě šikovnou ruku. P řipraven?“ „Ano.“

„Pan Leopold Bloom si potrp ěl na dobyt čí i dr ůbeží vnit řnosti,“ čte s pot ěšením Rothstein. „M ěl rád hustou polévku z husích drůbk ů…“ Překotn ě to napíšu a p řistr čím mu blok.

„Te ď vidím, že jste test opravdu mohl napsat pravou ruk ou, Dunleavy,“ řekne Rothstein a úsm ěv se mu z o čí p řesune na rty. „Váš rukopis je lepší než m ůj. Mimochodem, dneska odpoledne jsem si odbyl několik telefonátů a ukázalo se, že ta fáma pochází z kancelá ře Ronnieho Montgomeryho. Zítra odpoledne se uvidíme u soudu.“ „Ale Vaše Ctihodnosti!“ zvolá Ioli.

„S vámi se uvidíme také, Dominicu.“

154

Kapitola 87

Kate

Tom, vy čerpaný testem v Rothsteinov ě kancelá ři, řídí pomalu mé auto přes Riverhead sm ěrem k dálnici Sunrise. Nikdo z nás neřekne ani slovo.

Cestu oza řuje úpln ěk a trocha jeho sv ětla dopadá na přední sedadlo, kde na op ěrce mezi námi leží Tomova pravá ruka.

Abych byla up římná, vždycky jsem milovala Tomovy silné ruce s tlustými, vystouplými žílami vedoucími od otlu čených kloub ů k zápěstím. B ěhem t ěch dvaceti let hraní košíkové byl každý prst vyklou bený tolikrát, že ani jeden není rovný. Staly se ja kousi reliéfní mapou jeho života odhalující, čím prošel.

Aniž bych o tom n ějak zvlášť p řemýšlela, položím svou ruku na jeho.

Tomova ruka sebou trhne a on se na m ě šokované podívá. Pak, stejně tak rychle, odvrátí zrak. Pro č jsem to ud ělala? To nevím jist ě. Mohlo to být kv ůli odvaze a šarmu, s nímž zvít ězil nad Rothsteinem, nebo možná tomu, čím jsme v uplynulém roce prošli. A nebo jsem to prost ě cht ěla ud ělat už celé m ěsíce.

Ale nelituji toho, a abych dala Tomovi najevo, že to nebyla náhoda, ale úmyslný projev šílenství, obto čím své prsty kolem jeho. Po další p ůlhodinu napl ňuje kabinu auta úpln ě jiné ticho než p ředtím. „Vyzvednu t ě v p ůl osmé,“ je to jediné, co Tom za celou cestu řekne, ale když zastavíme p řed Mackovým domem, mám pocit, jako bychom si povídali celé hodiny.

„Dob ře se vyspi,“ pop řeju mu a vysko čím z auta. „Vedl sis dob ře, Tome. Jsem na tebe pyšná.“

Nato se na Tomov ě tvá ři objeví úsm ěv, který jsem nevid ěla od doby, kdy jsme byli d ěti.

155

Čtvrtá část

BEZCITNÁ HRA

Kapitola 88

Kate

V 8.15 je rozlehlé parkoviště p řed Soudním komplexem Arthura M. Cromartyho doslova zaplavené médii. Dodávky televizních spole čností zabírají šest řad nejblíže soudní síni a po zemi se všemi sm ěry vinou tlusté černé kabely.

Reportéři televizních stanic, oble čení pohodln ě od pasu dol ů a formálně od pasu nahoru a s napudrovanými obli čeji, stojí uvnit ř kruh ů horkého bílého světla a popisují své první dojmy.

Tom a já prokličkujeme tím chaosem a zaparkujeme. Pak chvatn ě zamí říme ke vchodu do komplexu a snažíme se dostat do be zpe čí d řív, než nás obklíčí novináři.

Máme to dobře na časované, protože v tom okamžiku mí ří všechny kamery na elegantního černocha zaujímajícího dramatickou pózu na schodišti p řed soudní budovou. Když sp ěcháme kolem, všimneme si, že to není nikdo jiný než T. Smitty Wilson. Z řejm ě kone čně p řišel projevit soustrast.

Uvnit ř se ve čty řiceti řadách tísní asi tři sta diváků, rozd ělených prost řední uli čkou na dv ě poloviny. Dantovi p říznivci, z nichž mnozí

156

dorazili až z Kalifornie, zapl ňují levou část místnosti. Napravo sedí ti, kte ří ujeli mnohem kratší vzdálenost, aby podpo řili rodiny ob ětí. V ětšinu z nich znám od narození.

Dva rozd ělené tábory obklopuje nejméně padesát policist ů, jejichž přítomnost je naprosto opodstatn ěná. Muži z šerifovy kanceláře stojí rameno vedle ramena podél p řední a zadní zdi, za lavicí poroty a po obou stranách soudcova pódia.

Krom ě noviná řů v p ředních lavicích narušuje rasov ě podmín ěný zasedací po řádek jen několik lidí. Jedním z nich je Macklin, osmdesátník, který si jde vždy svou cestou. Sedí vyzývav ě mezi Marií a Clarencem a ignoruje nep řátelské pohledy druhého tábora. V lavici za ním se stejn ě dob ře drží Jeff a Sean.

Tom, probírající se papíry v deskách, skoro ani nezvedne hlavu, když svá místa zaujme dvanáct porotců a dva náhradníci.

Ani jeden z nás však nepřeslechne, jak obecenstvo hlasit ě zalapá po dechu, když do soudní sín ě vstoupí Dante doprovázený dvojicí šerif ů. Na sob ě má laciné modré sako a kalhoty od obleku, obojí o číslo menší, ve v ězení povyrostl o dva a p ůl centimetru. Dívá se do zem ě, dokud se neposadí mezi nás.

„Tak co, vy dva?“ zeptá se Dante tím nejtišším hlas em, který m ůže vyjít z tak velkého těla. „Jste dobrý?“

„Nejen dobrý,“ odpovím. „Jsme nejlepší. A p řipravený.“

Dante nám věnuje jeden ze svých nedocenitelných úsm ěvů. O dvacet minut pozd ěji proti plánu se síní konečně rozlehne ostrý nosový hlas soudního sluhy. „Slyšte! Slyšte! Žádám všechny p řítomné, kteří se dostavili p řed nejvyšší soud okresu Suffolk a ctihodného soudce Richarda Rothsteina, aby povstali!“

157

Kapitola 89

Tom

Suffolský státní zástupce Dominie Ioli odstrčí židli od stolu obžaloby, pe čliv ě složí brýle na čtení a zasune je do pouzdra. Teprve když jsou v bezpe čí kapsy saka nového šedého obleku, povstane a obrátí se ke dv ěma řadám porotců.

„Dámy a pánové, v následujících několika týdnech se dozvíte mnohé o chladnokrevných vraždách čty ř mladých muž ů, k nimž došlo vloni v létě. Než tento proces skon čí, obžaloba prokáže nadevší pochybnost, že Dante Halleyville, obžalovaný sedící p o mé levici, všechny tyto ohavné zlo činy pe čliv ě naplánoval a spáchal. Dokážeme, že první t ři vraždy provedl pan Halleyville s Michaelem Walkerem a že o jedenáct dní pozd ěji obrátil stejnou zbraň proti svému p říteli a komplici.“

Z nacvi čeného p řednesu je poznat, že Ioli hodlá sv ůj čas na úvodní řeč pln ě využít. Když mluví o „zbrani, čepici a dalších d ůkazech, které obžalovaného pojí s ob ěma místy činu“, ohlédnu se na rozd ělené mo ře tváří dívajících se z prot ější strany soudní sín ě. P řelétnu pohledem tváře Jeffa, Seana a Clarence a ulpím na Mariin ě.

„Vražda je p říliš slabé slovo,“ zvolá Ioli a obrátí mou pozornost zpátky ke své řeči. „P řesn ější slovo, jediné, které vystihuje hrůznost těch zlo čin ů, je poprava.“

Zatímco Ioli pokra čuje dál už o n ěco mírn ějším tónem, ohlédnu se ješt ě jednou, tentokrát na řadu novinářů a známých právník ů, které si televizní spole čnosti p řizvaly jako komentátory.

Vedle Alana Dershowitze v poma čkaném obleku a Gerryho Spenceho v semišovém saku s třásněmi sedí Ronnie Montgomery. Naše pohledy se na okamžik setkají.

Ta chvilka mi p řipomene Cecila Feldersona, který se mnou zah říval lavi čku jako náhradník týmu Timbervolwes. Podle Cecila, jenž si dokázal svůj vztek a zášť pat řičně vychutnat, „nejhorší ze všeho je poslouchat, jak n ěkdo říká ,já to povídal.‘“

158

Jediným povýšeným pohledem na nás a náš malý tým m ě Montgomery odepíše jako amatéra a ztroskotance, který si ukousl moc velké sousto. Já teď mohu dokázat, že m ěl pravdu a poslouchat to po zbytek života, nebo p ředvést, že ji nem ěl a sebrat tak jemu a ostatním pochybova čů m vítr z plachet.

Vstanu ze svého místa.

Kapitola 90

Kate

Nevím, kdo z nás dvou je teď nervózn ější, ale p řipadá mi, že to jsem já. Je to tady, větší a d ůležit ější proces, než na jakém máme vůbec právo se podílet v celé své minulé i budoucí kariéře a zvlášť te ď. „Dámy a pánové,“ řekne Tom a obrátí se k porotě, „mám na každého z vás jen jednu prosbu, kterou je těžší splnit, než se zdá. Prosím vás, abyste poslouchali.

Pokud se má tomuto devatenáctiletému mladíkovi dostat skute čné spravedlnosti, pot řebuji, abyste naslouchali s otev řenou a kritickou myslí.“

Tom byl cestou sem úpln ě zelený a za celé ráno nepronesl ani deset slov, ale te ď se tvá ří sebejist ě a soust řed ěně. „Budete-li totiž dob ře poslouchat, p řípad obžaloby se zhroutí jako domek z karet.

Žalobce okresu Suffolk práv ě řekl, že se jedná o zcela jasný p řípad, kde proti Dantovi Halleyvillovi sv ědčí celá hora důkaz ů. Dámy a pánové, nic nem ůže být dál od pravdy . Nejen že Dante Halleyville nem ěl žádný motiv ty vraždy spáchat, ale naopak m ěl ty nejlepší d ůvody je nespáchat.

159

V uplynulých šesti letech soust ředil Dante Halleyville všechnu svou pozoruhodnou energii, talent a odhodlání k dosažení jediného cíle, stát se nejlepším školním hráčem basketbalu v téhle zemi. Byl to velký sen a on si ho splnil. Dante Halleyville byl tak úsp ěšný, že mu profesionální lovci talentů zaru čili, že kdykoliv se rozhodne vstoupit do NBA, bude na nejvyšší p říčce žeb říčku kandidátů, možná na samém vrcholu. Zatímco vyr ůstal ve velmi obtížných podmínkách obklopen členy rodiny, kte ří d ělali jedno katastrofické rozhodnutí za druhým, nepustil Dante ani na okamžik sv ůj cíl z mysli. Ani jednou, až do tohoto falešného obvin ění, nem ěl tento mladík jediný konflikt se zákonem ani na st řední škole v Bridgehamptonu, ani ve své čtvrti. Pro č by tedy te ď, když m ěl spln ění svého snu na dosah ruky, páchal tak sebezni čující zlo činy? Odpov ěď zní, neud ělal by to . Je to prosté. Neud ěla l by to.

Dámy a pánové, do této poroty jste byli vybráni náhodn ě, ale následujících n ěkolik týdn ů bude pat řit k nejd ůležit ějším ve vašich životech. Ve vašich rukou je budoucnost lidské bytosti, skute čně výjime čného devatenáctiletého mladíka. A jak Dante, tak vy budete muset žít se svým rozhodnutím až do smrti.

Někdo ty mladé muže v Beach Road a v onom brooklynském b yt ě zabil. Chladnokrevn ě je zavraždil. Ten, kdo ty hrozné zlo činy spáchal, bude nakonec vypátrán a postaven před soud, ale nebyl a nemohl jím být Dante Halleyville.

Proto vás žádám, abyste naslouchali pozorně, nezaujat ě a kriticky všemu, co vám bude v této soudní síni předloženo. Jste to vy, kdo musí rozhodnout, jak pádné a podložené jsou argumenty obžaloby. V ěřím, že budete schopni rozhodnout správn ě. D ěkuji.“

Když se Tom odvrátí od poroty, tři sta t ěl zm ění polohu na lavicích. Krom ě hluku, který to vyvolá, naplní soudní sí ň tak řka hmatatelné překvapení, které sahá od pultu soudce Rothsteina až k poslednímu poldovi s pivním pupkem, který se opírá o zadní stěnu. Tenhle nezkušený právník s pr ůměrným životopisem a špatnými známkami dokázal, že to v soudní síni zvládne.

160

Kapitola 91

Kate

Tom sedí a Melvin Howard, Ioliho asistent, stojí. Howard je vysoký, štíhlý muž n ěco p řes padesát, se zastřiženou prošediv ělou bradkou a staromódními brýlemi s kovovými obrou čkami. Zároveň je Afroameri čan a ani jedna z t ěch skute čností není náhodná.

Ze stejn ě pr ůhledn ě cynického d ůvodu, jako když se má stará firma rozhodla pomoci Randallu Kaneovi odrazit obvin ění ze sexuálního obt ěžování tím, že p řípadem pov ěř ila ženu, si žalobce za svého asistenta vybral černocha s p říjemným vystupováním vysokoškolského profesora. Má to být zpráva pro porotu, že v tomto řípad p ě nejde o rasu, ale zlo čin, brutální vraždu, která pobouřila černé stejn ě jako bílé. A to, že tato strategie je naprosto zjevná a vypo čítavá, ještě neznamená, že nefunguje.

„Je mi líto, ale krom ě naslouchání,“ spustí Melvin Howard a poklepe na velkou barevnou fotografii p řipevn ěnou na stojanu p řed porotou, „se budete muset také dívat.“

Pomalu p řipevní na stojan t ři další fotografie, a když ustoupí stranou, p řikr čí se porotci na židlích, jak se snaží uniknout t ěm hr ůzným obraz ům.

„Toto jsou snímky z místa činu všech čty ř ob ětí a vaší povinností stvrzenou p řísahou je neodvracet zrak.“

Kůže ob ětí ozářená světlem blesku je strašideln ě bílá, rty šedomodré, potrhané okraje otvorů, kudy kulky vnikly do čel, oranžové, krev, která stekla do očí a po tvářích až na krk tak temn ě rudá, že vypadá jako černá.

„Tenhle muž s otvorem po kulce mezi o čima je Eric Feifer. Bylo mu dvacet t ři a než ho obžalovaný t řicátého srpna popravil, byl pan Feifer profesionálním surfařem.

Tenhle mladý muž je Robert Walco, také dvaat řicetiletý. Zatímco ostatní mládež chodila na vysokou nebo obchodní školu, on pracoval deset hodin denn ě s lopatou. Výsledkem jeho potu a úsilí byla úsp ěšná

161

firma zabývající se pozemními pracemi, kterou vlast nil spolu se svým otcem Richardem Walcem.

Tohle je p ětadvacetiletý Patrick Roche, malí ř. Na živobytí si vyd ělával jako barman a svou přátelskou povahou si získal snad každého, kdo ho znal.

A nakonec je zde Michael Walker. Krom ě jiného, co by se o n ěm dalo říci, mu bylo sedmnáct let a byl v posledním ročníku st řední školy.

Neodvracejte zrak . Zavražd ění také nemohli. Vrah a jeho komplic jim to nedovolili. Ve skute čnosti se vrah se sadistickou rozkoší postaral, aby tyto čty ři ob ěti vid ěly p řesn ě, co se s nimi stane, když je st řílel z takové blízkosti, že jim na k ůži na čele z ůstaly stopy po hlavni pistole.

A zabiják dosáhl svého, protože v očích mrtvých je stále vid ět šok, strach a bolest.

Během deseti let jsem jako žalobce pracoval na jedenácti p řípadech vraždy, ale ješt ě nikdy jsem nevid ěl fotografie z místa činu, jako jsou tyto. A ješt ě nikdy jsem nespat řil takové o či. Dámy a pánové, nemyslete si, zeje to jen pr ůměrný horor. Takhle vypadá zlo z bezprostřední blízkosti.“

Pak se Melvin Howard odvrátil od poroty a pohlédl přímo na Danta.

Kapitola 92

Tom

Tohoto dusného červnového rána, kdy se teplota šplhá ke třicítce, zahájí stát svou honbu za spravedlností tím, že povolá na svědeckou

162

lavici Mammy Richardsonovou, bývalou p řítelkyni drogového dealera Artise LaFontaina. Mammy byla na basketbalovém h řišti, když došlo ke rva čce mezi Feifem a Dantem a všechno vid ěla.

Mammy, vysoká, pohledná žena něco p řes t řicet byla minulé léto výraznou postavou na Wilsonov ě sídle. Na místo pro sv ědky kráčí ve smetanovém kostýmu, který vypl ňuje k prasknutí.

„Zam ěř te prosím svou pozornost na t řicátý srpen lo ňského roku, sle čno Richardsonová. Vybavujete si, co jste dělala toho dne odpoledne?“

„Sledovala jsem basketbalové utkání na pozemku Smittyho Wilsona,“ řekne Richardsonová, která si zjevně vychutnává svou roli, a hlas se jí zachv ěje vzrušením.

„Pov ěděla byste nám, kdo se toho utkání účastnil?“

„Mladíci z Bridgehamptonu hráli proti starším chlapům z Montauku.“

„Byl to p řátelský zápas?“

„To bych ne řekla. Ob ě mužstva to brala tak vážn ě, že by si jeden myslel, že sleduje semifinále NBA.“

„Sle čno Richardsonová, máte nějaké vysv ětlení, pro č byla ta víkendová hra tak vypjatá?“

„Námitka!“ vyhrkne Kate. „Sv ědkyn ě nedokáže číst myšlenky.“ „P řijímá se.“

„Sle čno Richardsonová, byli všichni hráči z Bridgehamptonu Afroameri čané?“

„Jo,“ odpoví Richardsonová.

„A tým Montauku?“

„Ten byl bílý.“

„Který tým vyhrál zápas, sle čno Richardsonová?“

„B ěloši.“

„A co se stalo pak?“

„Za čaly problémy. Pár chlápků z Montauku se za čalo vytahovat. Jednoho kluka z Bridgehamptonu to naštvalo a do n ěkoho str čil. Ten mu to vrátil. A než je stačil n ěkdo uklidnit, jedna z ob ětí a obžalovaný na sebe sko čili.“

„Sko čili na sebe?“ p ředstírá Howard, že nerozumí.

Richardsonová po něm loupne o čima. „Však víte, za čali se rvát.“

163

„Jak daleko od hrací plochy jste sed ěla, sle čno Richardsonová?“ „Blíž než to mám teď k porot ě.“

„Jak velký asi byl Eric Feifer?“

„N ěco p řes metr osmdesát a hubený. A mohl vážit tak osmdesát kilo.“

„Máte docela dobré oko, slečno Richardsonová. Podle koronerovy zprávy byl Eric Feifer vysoký sto osmdesát a půl centimetru a vážil sedmdesát čty ři kilogram ů. A obžalovaný?“

„To vidí každý, že nad ním m ěl navrch.“

„Dv ě st ě čty ři centimetr ů a sto patnáct kilogram ů p řesn ě. Jak si Eric Feifer v té rvačce vedl?“

„Ten hube ňour se um ěl prát. Pořádně si Danta podal.“

„Co se d ělo dál?“

„Michael Walker, jeden z Dantových spoluhrá čů , dob ěhl do auta a vrátil se s pistolí. Tu přiložil Ericu Feiferovi k hlav ě.“

„Jak daleko držel zbra ň od Feiferovy hlavy?“

„P řitiskl hlave ň p římo k ní. Jako ukazují ty fotky.“

„Námitka,“ vyk řikne Kate jako fanoušek kritizující rozhod čího. „Vaše Ctihodnosti sv ědkyn ě byla zjevn ě p ředem p řipravena a nemá žádné právo nebo zmocnění srovnávat to, co viděla, s fotografiemi po řízenými na míst ě činu. To by mohlo vést ke zmatečnému soudnímu řízení.“

„Porota nebude brát poslední poznámku slečny Richardsonové na vědomí a zapisovatelka ji vymaže ze záznam ů.“

Howard pokra čuje. „Co se stalo pak, sle čno Richardsonová?“ „Walker zbra ň sklonil.“

„Řekl Michael Walker n ěco?“

„Námitka, Vaše Ctihodnosti,“ řekne čím dál rozčilen ější Kate. „To není nic než sv ědectví z druhé ruky.“

„Zamítá se,“ opáčí Rothstein.

„Co Michael Walker řekl?“

„Ješt ě jsem s tebou neskon čil, b ělochu. Ani náhodou.‘“

„Nemám další otázky, Vaše Ctihodnosti,“ řekne Howard a Kate je už na nohou.

164

Kapitola 93

Tom

Nakloním se blíž k Danotvi, protože vycítím, že pot řebuje trochu útěchy. „Nebude to taková legrace, jak si Mammy myslí.“

„Sle čno Richardsonová, čím se živíte?“ za čne Kate.

„Momentáln ě jsem nezam ěstnaná.“

„A co vloni v létě? Co jste d ělala tehdy?“

„Byla jsem taky nezam ěstnaná.“

„Takže jste bez práce o trochu déle než momentálně. Jak dlouho přesn ě?“

„T ři a p ůl roku.“

„Zdáte se být chytrá a pohledná, nejste nijak handicapovaná. Je nějaký d ůvod, pro č nejste schopná sehnat práci?“

„Námitka, Vaše Ctihodnosti.“

„P řijímá se.“

„P řišla jste toho odpoledne k sídlu pana Wilsona sama?“

„P řijela jsem s Artisem LaFontainem.“

„Jaký byl váš vztah s panem LaFontainem?“

„Byla jsem jeho p řítelkyn ě.“

„Byla jste si tehdy v ědoma toho, že pan LaFontaine strávil dohromady dvanáct let ve vězení za dva r ůzné drogové delikty?“ „V ěděla jsem, že sed ěl, ale netušila jsem za co.“

„Opravdu? Takže jste nev ěděla, že podle policie váš bývalý p řítel byl a stále je velkým drogovým dealerem?“

„Nikdy jsem se ho neptala, čím se živí.“

„Nebylo vám divné, jak se m ůže člov ěk bez zam ěstnání vozit ve ferrari za čty ři sta tisíc dolar ů?“

„Ani ne,“ odpoví Richardsonová. Vzrušení z jejího hlasu už dávno vyprchalo.

„Máte teď n ějaký vztah, sle čno?“

„Ani ne.“

„Nep řátelíte se s Roscoem Hughesem?“

165

„Trochu spolu chodíme.“

„Jste si v ědoma toho, že byl také ve v ězení za drogový delikt?“ „Neptám se na podrobnosti.“

„Ale já ano, slečno Richardsonová, takže mi prosím řekn ěte, jestli chodíte výhradn ě s dealery drog, nebo zda je to jen náhoda.“ „Námitka!“ vyk řikne Howard.

„P řijímá se,“ řekne Rothstein.

Mammy Richardsonovou se poda ří šikovn ě zdiskreditovat jako sv ědka, ale ona si to nenechá jen tak líbit.

„Pro č?“ zeptá se, nap římí se a položí si dlan ě na kypré boky. „Chcete n ějakého dohodit?“

Kapitola 94

Tom

Jako další nastupuje detektiv Van Buren. Zaujme místo na sv ědecké lavici a krom ě jiného řekne, že na policejní stanici n ěkdo zavolal a oznámil, že osoba odpovídající Dantovu popisu odhodila do kontejneru za motorestem U princezny berettu ráže .45. Po Barneyho sv ědectví ohlásí hodinovou přestávku na oběd, ale na dlážd ěném nádvoří venku je takové horko a žádný stín, že se všem uleví, když se vrátí do mizerně klimatizované soudní sín ě.

Jakmile se usadíme, vysko čí Melvin Howard ze svého místa a p řistoupí k soudci s velkým igelitovým sá čkem v každé ruce.

„Obžaloba,“ řekne Howard, „p ředkládá soudu jako důkaz berettu ráže čty řicet p ět nalezenou za motorestem U princezny časn ě ráno dvanáctého září. Dále bude označovaná jako důkaz A. A červenou

166

basketbalovou čepici týmu Miami Heat, objevenou v Brooklynu v MacDonough Street číslo osm set t řicet osm o čty ři dny pozd ěji, o níž budeme nadále mluvit jako o důkazu B.“

Howard pak povolá dalšího neohroženého easthamptonského strážce zákona strážníka Huga Lindgrena.

„Strážníku Lindgrene, byl jste ve služb ě toho rána, kdy se obžalovaný p řihlásil na policii?“

„M ěl jsem v té dob ě volno, ale zavolali mi a já p řijel. Dorazil jsem na stanici t ěsn ě po Van Burenovi a Geddesovi.“

„Byl jste sv ědkem n ěč eho, co obžalovaný řekl toho rána detektivům?“

„Ano, debaty o té pistoli. Od motorestu U princezny jsem ji p řivezl já.“

„Pov ězte nám o tom víc, prosím.“

„Asi v p ůl šesté ráno, v pět t řicet t ři, abych byl p řesný, zavolal n ějaký anonym na stanici a hovor byl p řepojen na m ůj st ůl. Volající nahlásil, že p řed n ěkolika hodinami vid ěl muže, který odhodil zbra ň do kontejneru na odpadky za motorestem U princezny.“

„Popsal volající toho muže?“

„Ano. Řekl, že to byl hodn ě vysoký Afroameri čan.“

„Co jste ud ělal pak?“

„Jel jsem k restauraci se strážníkem Richardem Humem. V odpadcích jsme našli pistoli.“

„Je tohle ta zbra ň, kterou jste toho rána objevili?“

„Ano, je.“

Když Howard informuje Rothsteina, že nemá další otázky, stane Kate ješt ě jednou tvá ří v tvář svému kamarádovi Lindgrenovi. „Podle obžalovaného a ú čtenek, v kolik hodin, byl Dante Halleyville toho rána u restaurace?“ zeptá se.

„Mezi p ůl t řetí a p ůl t řetí a sedm minut.“

„A v kolik hodin jste dorazil na policejní stanici? “

„Krátce po páté.“

„Takže volající, a ť už to byl kdokoliv, na té informaci sed ěl t ři hodiny.“

Lindgren pokr čí rameny a zamra čí se. „Lidé se bojí do n ěč eho namo čit.“

167

„Nebo možná volající čekal, až se vy dostanete na stanici, strážníku Lindgrene. Ale pro č by to pro všechno na sv ětě d ělal? Hm?“ A Dante mi pošeptá: „Je zatracen ě dobrá.“

Ano, to je.

Kapitola 95

Kate

Druhý den ráno Melvin Howard, který trp ěliv ě a zru čně staví p řípad cihlu po cihle, povolá na svědeckou lavici Ewalda Olsona.

Olson, potulný forenzní v ědec, cestuje od jedné soudní sín ě ke druhé a nabízí svá svědectví komukoliv, kdo je za n ě ochotný zaplatit. Přijede se svou videotechnikou a asistentem, který ji ovládá z notebooku. Až poté, co Olson stráví celou hodinu uváděním svých publikovaných článků a p ředvolání k soudu, obrátí asistent prokurátora jeho pozornost ke snímk ům na monitoru.

„Doktore Olsone, vyjád řil byste se k fotografii nalevo?“

„Je to zv ětšenina nalezené kulky ráže čty řicet p ět, která vnikla do lebky Patricka Rocha a zase z ní vylétla,“ řekne Olson, shrbený muž s monotónním projevem.

Když poví všechno, co se dá o kulce pov ědět, promluví o berett ě a všech testech provedených uvnit ř její hlavn ě.

„Ty fotografie napravo,“ řekne Olson t římající v ruce červené laserové ukazovátko, „jsou snímky pořízené v hlavni beretty. Jak vidíte, rýhy v hlavni p řesn ě odpovídají rýhám na kulce.“

„A o čem to vypovídá?“

168

„Že kulka, která zabila Patricka Rocha, byla vypálena z nalezené zbran ě.“

„Na základ ě vašich zkušeností z osmadvacetileté praxe forenzní ho vědce nakolik je jisté, že tohle je vražedná zbraň?“

„Na sto procent,“ odpoví Olson. „Hlave ň a kulky se naprosto shodují.“

V poledne Rothstein p řelí čení milosrdn ě odro čí na ob ěd, ale o hodinu pozd ěji Olson nastoupí znovu a tentokrát předvede stejn ě únavné číslo s otisky prst ů sejmutými ze zbran ě.

„Jak vidíte,“ řekne Olson, „sada otisk ů sejmutých z pažby se dokonale shoduje s otisky sejmutými pozd ěji z Walkerovy pravé ruky.“ „Doktore Olsone, existují n ějaké pochybnosti o tom, že otisky na nalezené pistoli patřily Michaelu Walkerovi?“

„Každý otisk je jedine čný, pane Howarde. Tyhle nemohly být nikoho jiného než Michaela Walkera.“

Pak Howard pozvedne d ůkaz B, červenou čepici Miami Heat nalezenou v brooklynském bytě, kde byl zavražd ěn Walker. Požádá Olsona, aby porovnal další dv ě sady otisk ů zobrazené na monitoru. „Ty otisky nalevo, doktore Olsone,“ zeptá se Howard, „pat ří komu?“

„Byly sejmuty obžalovanému Dantovi Halleyvillovi.“

„A otisky napravo?“

„Jedná se o identickou sadu otisk ů nalezených na štítku basketbalové čepice objevené v bytě, kde byl zabit Michael Walker.“

„Op ět se ptám, doktore Olsone, existuje možnost, že by tyto otisky pat řily n ěkomu jinému než obžalovanému?“

„V žádném případ ě nikoliv.“

Než obžaloba skon čí, stráví Olson na svědecké lavici celých šest hodin, kterými se proplazí jako želva, která pokažd é dohoní zajíce. Trvá to tak dlouho, že když se Tom zvedne ze židle, zazn ějí z obecenstva projevy nesouhlasu.

Mé vlastní pocity jsou ještě siln ější. K řížový výslech Olsona jsme nem ěli v plánu. Tom lehkomyslně improvizuje.

„Doktore Olsone, nikdo nezpochyb ňuje, že pistole nalezená za motorestem U princezny je vražedná zbraň. Otázkou je, kdo z ní střílel.

169

Existují n ějaké fyzické d ůkazy, jakékoliv, které spojují obžalovaného s tou zbraní?“

„Ne. Jediné otisky, které se na té berettě našly, byly Michaela Walkera.“

„Co se tý če otisk ů Michaela Walkera sejmutých z pistole, jaké byly kvality?“

„Velmi dobré. Té nejvyšší kvality.“

„V rozmezí od jedné do deseti?“

„Dev ět, možná dokonce deset,“ prohlásí Olson s hrdostí v hlase. Asi se moc dívá na Kriminálku Miami.

„Nep řipadá vám podezřelé, doktore Olsone, že se na pistoli, která byla dokonale o čišt ěná, našla kompletní sada naprosto dokonalých otisk ů?“

Obecenstvo se po dlouhých hodinách probere a je jedno ucho. „Ne v tomhle p řípad ě,“ odpoví Olson.

„Ale setkal jste se p řece v minulosti s jedním nebo dv ěma p řípady, kdy byly otisky nalezené na zbrani podle vašich slov „p říliš dobré na to, aby byly d ůvěryhodné“. Tak zn ěl váš závěr v procesu Stát Rhode Island versus John Paul Newport . Nebo to tak není?“

„Ano, ale u t ěchto otisk ů jsem k takovému záv ěru nedosp ěl.“ „Obhajoba nemá další otázky.“

V davu to stále hučí, když soudce Rothstein odro čí jednání na příští den. My ale nemáme čas p řemýšlet o tom, jestli Tomovo vysoce riskantní dvouminutové vystoupení narušilo d ůvěryhodnost šestihodinového sv ědectví.

Poté, co nás Dante oba obejme a šerifové ho odvedou zpátky do zadržovací cely, doru čí nám úředník z prokuratury zprávu.

Právě p řidali na seznam sv ědk ů Dantovu osmnáctiletou sest řenici Nikki Robinsonovou.

Nikki byla ve skupin ě divák ů, kte ří vid ěli, jak Walker vytáhl zbraň na Feifera, ale obžaloba už popsala, co se p ři tom zápasu stalo. Takže rozhodnutí p ředvolat Nikki nedává smysl.

A když žalobce ud ělá krok, který nechápu, poleká mě to.

170

Kapitola 96

Tom

Když Nikki Robinsonová s odvráceným pohledem projde kolem našeho stolu a zaujme místo na sv ědecké lavici, prob ěhne raním obecenstvem vlna o čekávání. Upřímn ě řečeno jsme s Kate mnohem napjat ější než diváci. Nikky pracuje jako uklíze čka pro místní úklidovou firmu. Byla také u Smittyho Wilsona. Ale co dál? Proč ji p ředvolali? „Sle čno Robinsonová,“ řekne Melvin Howard, „mohla byste nám prosím popsat sv ůj vztah s obžalovaným?“

„Dante je m ůj bratranec,“ odpoví Robinsonová slabým dív čím hlasem.

„A p řihlížela jste onoho odpoledne zápasu v košíkové na h řišti Smittyho Wilsona?“

„Dorazila jsem tam t ěsn ě p ředtím, než vypukla rva čka a Michael Walker vytáhl zbraň.“

„Pak jste odešla?“

„Ne, pane.“

„Co jste d ělala?“

„Mluvila s Ericem Feiferem,“ odpoví Robinsonová ješ t ě slabším hlasem.

„Setkali jste se poprvé?“

„Znala jsem ho od vid ění.“

„Mluvili jste spolu to odpoledne dlouho?“

„Ne. Uklízím pro Maidstone Interiors a m ěla jsem práci v jednom dom ě. Eric se m ě zeptal, jestli m ůže jet se mnou a zaplavat si v bazénu, než uklidím. Souhlasila jsem.“

„Takže jste odjeli spole čně?“

„Dal si kolo do kufru mého auta.“

„Co se stalo, když jste p řišli do domu, který jste m ěla uklidit?“ „Eric se natáhl u bazénu. Já se dala do práce. Nebyl tam velký nepořádek. Majitel toho domu je gay a gayové jsou většinou po řádní.“ „Co se stalo pak?“

171

„Luxovala jsem v hlavní ložnici,“ řekne Nikki hlasem prom ěněným v šepot, „když m ě n ěco p řim ělo, abych se ohlédla. Eric stál přímo za mnou. Nahý. Tak m ě to šokovalo, že jsem si ani nevšimla nože v jeho ruce.“

Celá soudní síň te ď zírá na Robinsonovou a Rothstein lehce poklepe kladívkem. Bráním se pohlédnout na Kate a zvlášť na Danta. O co tu jde?

„Co jste ud ělala pak, Nikki?“

„Vyk řikla jsem,“ řekne a snaží se potla čit slzy. „Dob ěhla jsem do koupelny a pokusila se tam zamknout. Ale Eric popadl kliku. Na svou výšku byl hodn ě silný.“

„Vím, že je to bolestné,“ řekne Howard a podá jí papírový kapesník. „Co se d ělo potom?“

„Znásilnil m ě ,“ vyjekne neš ťastn ě Nikki Robinsonová.

Pak sklopí hlavu na hru ď a poprvé od za čátku procesu jsou obě strany v soudní síni vyd ěšené stejn ě. V rozmezí n ěkolika vte řin jedna žena vyk řikne „Lhářko!“ a druhá „Prolhaná mrcho!“. Pro svůj hn ěv mají úpln ě opa čné d ůvody.

„Ješt ě jeden podobný projev,“ zah římal soudce Rothstein ve snaze nastolit klid, „a nechám vyklidit soudní síň!“

Asi minutu nato se Howard zeptá: „Co se stalo poté, co jste byla znásilněna?“

„Zvedla jsem se z podlahy. Dod ělala jsem práci. Ani nevím proč. Asi v šoku. Pak jsem z domu odešla.“

„Kam jste šla, sle čno Robinsonová?“

„Nejd řív jsem m ěla namí řeno dom ů, ale byla jsem čím dál víc rozrušená. Šla jsem na h řišt ě za st řední školou. Byli tam Dante a Michael. Pov ěděla jsem jim, co se stalo. Že m ě Feifer znásilnil.“

„Jak Dante reagoval?“

„Úpln ě šílel. Řval, poskakoval kolem. On i Michael.“

„Ticho!“ vyk řikne znovu soudce.

„Co jste si myslela, když jste se doslechla o t ěch vraždách, slečno Robinsonová?“

„Že to byla moje vina,“ odpoví a dívá se do zem ě. „Nikdy jsem neměla brát Feifera s sebou do toho domu. A hlavně jsem o tom nem ěla říkat Dantovi a Michaelu Walkerovi.“

172

Dante se ke mn ě nakloní. „Ona lže, Tome. Celý si to vymyslela. Do posledního slova.“

Kapitola 97

Kate

Zatímco Rothstein buší kladívkem jako žokej bi čující umdlévajícího kon ě v cílové rovince, napíše Tom na kousek papíru Lindgren a podstr čí mi ho d řív, než vstanu ze židle. Ne že by m ě to bez n ěj nenapadlo.

„Sle čno Robinsonová, tohle všechno slyšíme poprvé a víc než trochu nás to překvapuje. A mate. Mohla byste nám prozradit, proč jste se to rozhodla zve řejnit až te ď?“

„Ježíš,“ vyhrkne Nikki a pak ud ělá dramatickou pauzu. „P řišel ke mn ě ve snu a řekl mi, že je moje povinnost pov ědět, co se stalo.“ „Chodí k vám Ježíš ve snu často, Nikki?“ zeptám se a v obecenstvu zazní smích, který Rothsteina p řinutí ješt ě n ěkolikrát uhodit do stolu. „Tohle bylo prvn ě.“

„Aha. Ale pro č jste to tak dlouho tajila? A zve řejnila to až te ď?“ „Bála jsem se. Nechtěla jsem ublížit svému bratranci. Ale Ježíš mi řekl, že bych m ěla pov ědět, co vím.“

„Jela jste po tom znásiln ění do nemocnice?“

„Ne.“

„Opravdu? Navštívila jste n ěkde doktora?“

„Ne.“

„Takže vás nikdo nevyšet řil?“

173

Robinsonová zavrtí hlavou a já řeknu: „Neslyšela jsem vaši odpověď , sle čno.“

„Ne, žádný léka ř m ě nevyšet řil.“

„Nebála jste se, že jste se mohla nakazit pohlavní chorobou nebo ot ěhotn ět?“ zeptám se.

„Brala jsem antikoncepci.“

„A z nemoci jste strach nem ěla?“

„Ani ne.“

„Takže jste tehdy o tom incidentu nikomu nepov ěděla. Neexistují žádné policejní nebo lékařské záznamy a po znásilnění jste dokon čila úklid domu. Nem ůžete tedy p ředložit žádný d ůkaz, ani nep římý, který by vaši historku potvrdil.“

„Námitka,“ vyk řikne Howard.

„Jak zní vaše otázka, paní obhájkyně?“ zeptá se soudce Rothstein. „Když jste se p řed dv ěma dny rozhodla, že promluvíte, poté co vás navštívil Ježíš, za kým jste šla nejprve?“

„Zavolala jsem na easthamptonské policejní odd ělení.“

„A s kým p řesn ě jste mluvila?“

„Se strážníkem Lindgrenem.“

Přemýšlím te ď za pochodu, nebo se o to aspo ň snažím. „Sle čno Robinsonová, byla jste už n ěkdy zat čena? Řekn ěme v n ěkolika posledních m ěsících?“

„Ano, madam. Za p řechovávání.“

„P řechovávání drog?“

„Ano.“

„A kdo vás zatkl?“

Nikki Robinsonová se dívá všude kolem jen ne na mě, ale otázce neunikne. „Strážník Lindgren,“ odpoví.

Všude kolem vypukne v řava a soudce Rothstein nemá jinou volbu než kone čně splnit svou hrozbu. Dá vyklidit soudní sí ň.

174

Kapitola 98

Loco

Malá Nikki předvede na lavici pro sv ědky moc p ěkné divadlo. Kdo by to do té štětky řekl? Ale po tom, co z ní ta chytrá Costellová dostane Lindgrenovo jméno a to, že byla zatčena, vypukne peklo a Rothstein nechá vyklidit soudní síň a pro ten den to ukon čí.

Všichni se vyvalí na rozpálené nádvoří a nebýt dvou stovek policajtů, propukly by nepokoje. Atmosféra je tak napjatá, že Rothstein p řeruší projednávání na dalších čty řiadvacet hodin.

Takže se všichni vrátíme do soudní sín ě až ve čtvrtek ráno. Soudce si o nás musí myslet, že jsme d ěti, protože nám dá přísné kázání o důležitosti po řádku ve svobodné společnosti. Kdekdo si říká, co je to za pitomce.

Pak se obrátí ke Costellové, která předvolá Marii Scottovou. To by mohlo být dobré. Scottová, Dantova milovaná babička, je pro n ěj velký sv ědek.

Sta čí mi jediný pohled na Scottovou, abych poznal, že j e to jedna z těch bohabojných, po čestných žen, které se vždycky dívají na televizi, když se stane n ějaká tragédie.

Není žádná mladice, ale záda má rovná jako prkno. A podle toho, jak pomalu kráčí složit p řísahu, byste řekli, že si jde p řevzít n ějakou zvláštní cenu od Georga Bushe.

„Jaký je váš vztah k obvin ěnému, paní Scottová?“ zeptá se Costellová.

„Jsem hrdá, že mohu říct, že je to m ůj vnuk,“ odpoví Scottová a její silný hlas se rozlehne soudní síní.

„Jak dlouho už s vámi Dante žije?“

„P ět let. Od chvíle, kdy si jeho matka za čala odpykávat trest ve věznici na severu státu. Dantův otec byl už tehdy po smrti.“

„Takže jste od té doby Danta vychovávala?“

„P řesn ě tak, a až do t ěchto falešných obvin ění se nikdy nedostal do žádných problém ů. Ani jednou.“

175

Vždycky když vidím ženu tak spo řádanou jako Marie, se musím ptát, jak je možné, že její děti skon čí na šikmé ploše. S Dantem sice možná odvedla dobrou práci, ale jak je možné, že má dceru v base? Zřejm ě ji odpudila všechna ta svatost.

„Jak u vás doma bydlel?“ zeptá se Costellová.

„Byli jsme tam jen my dva. Takže m ěl sv ůj pokoj.“

„M ůžete nám ho popsat, Marie?“

„Nebylo to nic zvláštního. M ěl postel, která pro něj byla moc krátká, ale docela velký stůl a poli čky na zdi. Po číta č jsme si nemohli dovolit, ale ve škole ho používal.“

„Co bylo na t ěch poli čkách?“ zeptá se Costellová.

„Na jedné zdi byly v ěci, které má každý středoškolák, knížky, cédéčka. Na druhé polici m ěl basketbalové v ěci. Říkal jí Ze ď sn ů, protože to bylo místo vyhrazené jeho snu dostat se do NBA. Té tak samozřejm ě ne říkal, vždycky mluvil o ,Lize‘.“

To je fakt fascinující, ale kam tím mí říme, babi?

„Co na té zdi bylo, Marie?“

„Viselo tam p ět polic. Na vn ější stran ě m ěl své trofeje z turnajů a letních táborů a diplomy potvrzující, že byl dva roky po sob ě hrá čem roku suffolské střední školy.“

„A co na vnit řní stran ě?“

„Tam m ěl uložené své basketbalové čepice. M ěl všech t řicet, jednu za každý tým v lize. Protože to je okamžik, pro kte rý žije, až vyvolají jméno Dante Halleyville v té hale v New Yorku a on vystoupí na pódium s jednou z t ěch čepic na hlav ě.“

„Nosil n ěkdy n ěkterou z nich mimo domov, Marie?“ zeptá se Costellová.

„Nikdy!“ prohlásí Scottová tak hlasitě, že všichni p řítomní ucítí její hn ěv. Ani se nemusím dívat na strážníka Lindgrena, abych v ěděl, jak se potí.

„Nikdy ty čepice nenosil, te čka! Nebyly na nošení. Byly na sn ění. Objednával si je poštou, vyndal každou z krabice a položil na poli čku, ale nikdy si žádnou nenasadil. Byl pov ěrčivý. Necht ěl si ji nasadit, dokud ho nezavolají na pódium a on nebude v ědět, za který tým má hrát.“

176

Nerad to p řiznávám, ale Lindgren měl pravdu. Ta mrcha Costellová se dostala p říliš blízko.

„Jak dlouho po vraždách p řišel vyšet řovací tým ze suffolského oddělení vražd k vám dom ů?“

„Druhý den odpoledne.“

„Co d ělali?“

„Prohledali Dant ův pokoj, všechno vyfotografovali, hledali otisky. Pak ho zape četili. Dodnes nemohu vstoupit do pokoje svého vnuka.“ „Byli to první policisté, kte ří se u vás doma objevili, Marie?“ „Ne. Toho rána se u nás zastavil policista z easthamptonského policejního odd ělení. Říkal, že hledá Danta, a požádal m ě, jestli by se mohl podívat do jeho pokoje.“

Cítím, jak se mi sev ře žaludek.

„Pustila jste ho dovnit ř, Marie?“

„Ano, madam. V ěděla jsem, že Dante nemá s těmi zlo činy nic spole čného, tak jsem si myslela, že to nem ůže uškodit. Vlastn ě jsem si myslela, že to pom ůže policii pochopit, že je nevinný.“

„Šla jste s tím strážníkem do Dantova pokoje?“

„Ne, nechala jsem ho tam samotného. P řesn ě jak si to p řál.“ Dav za čne hu čet tak nahlas, že Rothstein zvedne jednu ruku v černém taláru. Moc to ale nepomůže.

„Jak dlouho tam ten strážník byl?“

„Dlouho ne,“ odpoví Marie. „Jenom pár minut.“

„Ale dost dlouho na to, aby vzal z police Dantovu čepici týmu Miami Heat?“ řekne Costellová.

Tři v ěci se odehrají v jediném okamžiku: dav vybuchne, prokurátor zvolá „Námitka!“ a Scottová vykřikne „Ano, madam!“ ze všech sil, kterých má spoustu.

„Vyškrtn ěte poslední otázku a odpověď ze záznamu,“ p řikáže Rothstein zapisovatelce a pak se obrátí k té vychytralé potvo ře. „Sle čno Costellová, dávejte si pozor.“

„Marie, pamatujete si, který policista p řišel toho rána k vám domů?“ „Ano, samoz řejm ě si pamatuju, kdo to byl.“

„Jak se jmenoval?“

„Hugo Lindgren.“

177

„Hugo Lindgren,“ pronese Costellová, jako by ji odpov ěď vyrazila dech. „Stejný člov ěk, který shodou okolností dostal anonymní tip o pistoli v kontejneru za motorestem U princezny a kterému zavolala Nikky, strávil několik minut o samot ě v Dantov ě pokoji? Tohle tvrdíte pod p řísahou, paní Scottová?“

„Ano,“ řekne ta žena. „Jsem si naprosto jistá, že to byl Hugo Lindgren.“

Tou dobou už hrozí, že diváci, alespo ň ti na mé stran ě, zbo ří soudní sí ň i p řes všechny Rothsteinovy řeči o ob čanské zodpov ědnosti. Ale je to Costellová, ne Rothstein, kdo dosáhne toho, že zmlknou. Protože v tom okamžiku vyrazí všem dech, v četn ě m ě.

„Marie Scottová bude náš jediný svědek, Vaše Ctihodnosti,“ oznámí Costellová a přeb ěhne pohledem od soudce k porot ě. „Paní Scottová řekla všechno. Obhajoba uzavírá sv ůj p řípad.“

Na prohlášení Costellové reagují obě strany soudní sín ě šokovaným ml čením. Jak se tak rozhlížím po t ěch čumilech, p řipadá mi, jako by zaplatili vstupné na zápas, který skončil p řed časn ě. Ale abyste v ěděli, ta mrcha je chytrá.

Možná právě te ď vyhrála.

Kapitola 99

Tom

Druhý den ráno, když se obecenstvo vrátí do soudní sín ě, je možné vy číst v každé tváři nap ětí. Zaplní celý sál. Po velmi horkém týdnu a při klimatizaci, která se zm ůže leda na zvukové efekty, páchne ta ne—

178

větraná hala potem. Jak kráčím s Kate po boku ke svému místu, stéká mi po páteři čúrek potu.

Rozhodnutí nepovolat Danta na sv ědeckou lavici je riskantní, ale předhodit vyd ěšeného mladíka nemilosrdné obžalob ě nám p řijde ješt ě riskantn ější. Tím však ješt ě stoupnou nároky na mou záv ěre čnou řeč. Čmárám si poznámky na poslední chvíli, když soudní sluha zvolá: „Všichni povsta ňte!“

Až p říliš chvatn ě vpochoduje soudce Rothstein do místnosti, posadí se na své místo a obrátí se ke mně.

„Prosím, pane Dunleavy,“ řekne a já naposledy stanu před porotou. „Dámy a pánové, když jsem před vámi stál na začátku procesu, žádal jsem vás, abyste jako fakt nepřijímali nic, co byste nepom ěř ili svým úsudkem. Vím, že jste to d ělali, protože jsem vás pozoroval. Výsledek vašeho úsilí je vám vid ět na o čích. Takže vám d ěkuji. Dnes ráno naposledy zvážíme případ obžaloby a prov ěř íme jejich takzvané d ůkazy jeden po druhém.“

Po tváři už mi stéká pot, a když si otírám obočí a upíjím ze sklenice vodu, je v sále slyšet jen hukot nefunkční klimatizace.

„Když jsem se rozhodl, že budu pro Danta pracovat, myslel jsem si, že jde o tragický p řípad nevinného mladíka, který se ocitl ve špatnou dobu na nepravém místě. Te ď si uv ědomuju, že to nebyla sm ůla, co Danta Halleyvilla a Michaela Walkera nep řivedlo k sídlu Smittyho Wilsona té noci, co byli zavražd ěni Eric Feifer, Robert Walco a Patrick Roche.

Dante a Michael byli úmysln ě vlákáni na místo činu, aby se na n ě dala svalit vina. To je jediné vysv ětlení, které dává smysl. Jak se p řesn ě stalo, že Dante a jeho nejlepší kamarád skon čili té noci u Wilsonova sídla za padesát milionů dolar ů? Když se Dante sám přihlásil, řekl policii, že mu okolo páté odpoledne někdo zavolal. My víme, že říká pravdu, protože záznamy telekomunikační spole čnosti mluví o hovoru v délce osmdesáti tří vte řin p řesn ě v p ět nula nula z telefonní budky u restaurace s mo řskými plody zvané Bar škeble v Napegue.

Volající se ohlásil jako Eric Feifer. Pozval Danta k Wilsonovu domu, aby si všechno vyjasnili a mohli hodit ten zvel i čený incident za hlavu. Dante, hodný hoch, který si o té hloupé rva čce, z níž obžaloba

179

bezostyšn ě ud ělala malý rasový nepokoj, myslel p řesn ě to samé, okamžit ě souhlasil, že se s Feiferem pozd ěji ve čer sejde. Krom ě toho v té dob ě Michael Walker shán ěl marihuanu. To Dante p řiznal.

Ale ten člov ěk, který Dantovi volal, dámy a pánové, nebyl Eric Feifer. Byl to n ěkdo, kdo se za n ěho vydával.

Kdyby byl tím volajícím Eric, použil by sv ůj mobilní telefon. Neobtěžoval by se cestou k telefonní budce, aby si mohl z avolat z neznámého čísla, protože nem ěl co skrývat. Ale ta osoba, která chtěla na Danta a Michaela svalit vinu ze spáchání třech vražd, měla co skrývat. Proto použila telefonní automat.

Ten hovor,“ řeknu a odml čím se jen na tak dlouho, abych si znovu ot řel zpocený obli čej, „byl pouze první ale zárove ň nejd ůležit ější z několika krok ů, které ud ělali skute ční vrazi, aby na Danta zlo čin svedli. P řivedl oba chlapce na místo činu, a jakmile je vrazi slyšeli p řijet, zabili ty t ři mladíky.

Pachatelé teď m ěli Danta a Walkera na míst ě, ale to jim nesta čilo. Zjistili, z řejm ě p řes své kontakty na policejním odd ělení, kde se skrývá Michael Walker. Zabili ho stejnou zbraní jako Feifera, Walca a Rocha. Když dostali na pažbu Walkerovy dokonalé otisky, ponechali si zbra ň do doby, než se Dante sám p řihlásí na policii.

Jakmile se doslechli, že se Dante cestou do m ěsta zastavil v noci v motorestu U princezny, pohodili pistoli tam. Další podvržený telefonát, takzvaný anonymní tip strážníku Lindgrenovi, odhalil, že je zbra ň v kontejneru. Jak p říhodné.

Dámy a pánové, používá n ěkdo z vás ještě telefonní automaty? Je mezi vámi někdo, kdo nemá mobilní telefon? Ale v tomto případu přišly dva zásadní telefony z telefonního automatu. A oba ze stejného důvodu, aby nebylo možné vystopovat volajícího.

Zamyslete se nad tím, co vám říká obžaloba. Nedává to smysl. Pokud Dante ty tri mladé muže zabil a pak zastřelil stejnou zbraní svého nejlepšího p řítele, m ěl spoustu času se vražedné zbran ě zbavit. Jestliže, jak tvrdí obžaloba, cestoval sám z Lower East Side do Brooklynu, tam zabil Walkera a vrátil se na Manhattan, mohl pistoli odhodit kdekoliv cestou. On si ji však, podle obžaloby, ponech al p ři sob ě až do poslední chvíle. A pak ji lehkomysln ě pohodil na ve řejném místě.

180

A otisky Michaela Walkera na zbrani také neodolají bedliv ější úvaze. Pokud by Dante Walkera zabil, všechny otisky by set řel d řív, než by se pistole zbavil. Nemohl by odstranit jen své otisky a Walkerovy ponechat.

Te ď si promluvme o čepici týmu Miami Heat, protože tady se skute ční vrazi dopustili n ěkolika vážných chyb. Jelikož nemohli dostat na zbra ň Dantovy otisky, rozhodli se nechat na míst ě činu jednu z jeho čepic. Ale jak mohli v ědět, že pro Danta jsou ty čepice na polici pouhé suvenýry, nikdy je nenosí, a že dokonce v ěř í, že by mu p řineslo sm ůlu nasadit si jednu z nich p řed nástupem do NBA? To nemohli tušit. Proto tam pohodili čepici bez jediné stopy po Dantov ě potu nebo vlasech. Nechali na míst ě činu čepici, kterou nikdy nikdo nem ěl na hlav ě. Kdyby se Dante opravdu vypravil zabít svého nejlep šího p řítele, vybral by si nejjasn ější, nej červen ější čepici ze své sbírky? A za celý rok se obžalob ě nepoda řilo najít ani jediného člov ěka, který by té noci spat řil v ulicích New Yorku více než dvoumetrového muže v jasn ě červené čepici. Ani ho nikdo spat řit nemohl. V ůbec na ulici nevyšel.

Co se tedy skute čně stalo? Kdo jsou ti vrazi?

Ty t ři mladíky zabil n ějaký jednotlivec nebo skupina lidí napojená na obchod s drogami, který vesele kvetl vloni v létě u sídla pana Wilsona. Skute ční pachatelé svrhli vinu na Danta Halleyvilla. Zavraždili i Michaela Walkera, ale tady se dopustili zásadních chyb. To se stává skoro všem vrahům.

Čepice, kterou Dante nikdy nenosil, na míst ě činu. Pistole nesmyslně odhozená do kontejneru. A pak nejv ětší bota ze všech, p řehnaný spoleh na jednoho zkorumpovaného policistu.“

V tom okamžiku se všichni v soudní síni zavrtí, zvl ášť muži v modrém stojící rameno na rameni kolem všech čty ř st ěn.

„To máme opravdu uv ěř it tomu, že je to shoda okolností , když stejnému policistovi, který dostal takzvaný anonymní ti p o pistoli v odpadcích, zavolá Nikki Robinsonová a vysype mu ten sůj sm v ěšný výmysl o znásilnění? Tomu policistovi, který ji zatkl za držení drog ? Strážníkovi, jenž z ůstal sám s čepicemi v Dantov ě pokoji? Prosím . Ale p řes všechny chyby, které vrazi ud ělali, jim jeden odhad vyšel přesn ě, že policie okamžit ě uv ěř í, že černý mladík, který se nikdy

181

ni čeho nedopustil a jenž má skv ělé vyhlídky na kariéru v NBA, hodí všechno za hlavu kv ůli jednomu bezvýznamnému zápasu v košíkové a ráně p ěstí. Pro č? Protože tohle p řece černí kluci d ělají, že bezd ůvodn ě vybuchnou? Nebo ne?

Od po čátku tohoto procesu trousí obžaloba nevhodné poznámky o rase. Pov ěděla vám o zápasu, kde proti sobě, Bože chra ň, stanul tým běloch ů proti týmu černoch ů. Postarala se, abyste se dozv ěděli o vystrašeném klukovi, který řekl: ,Ješt ě jsem s tebou neskon čil, b ělochu.‘ To všechno proto, že jádrem tohoto procesu je p ředpoklad, že černá mládež je tak labilní a nejistá, že ji cokoliv m ůže vyprovokovat k vražednému řádění.

Já Danta Halleyvilla znám a v jeho povaze a charakteru nic labilního není. Když se dal jeho starší bratr na cestu zlo činu, z ůstal ve škole a pracoval na své h ře. Když jeho matka prohrála bitvu s drogovou závislostí, nevzdal se svého cíle. Teď má za sebou skoro rok strávený ve v ězení za zlo čin, který nespáchal.

V tomto p řípad ě, stejn ě jako v mnoha dalších, není rasa ni čím jiným než kou řovou clonou. Vím, že se nenecháte zmást, a uvidíte řípad p obžaloby takový, jaký skute čně je. A protože zde neexistuje jediný přesv ědčivý d ůkaz, který by Danta s t ěmi vraždami spojoval, m ůžete dojít k jedinému závěru, že obžaloba nedokázala nic nadevši pochybnost .

A pak, paní p ředsedkyn ě, pronesete slovo, na které Dante čeká už rok, nevinen .

Jestli to neud ěláte, pom ůžete vrah ům beztrestn ě spáchat pátou vraždu. Vraždu pozoruhodného mladého muže a mého velmi dobrého p řítele jménem Dante Halleyville.“

182

Kapitola 100

Kate

Tom se zhroutí na židli a porotci se na n ěj dívají s kamennými obli čeji. P ět z nich jsou Afroameri čané a osm jsou ženy, ale mluvit o rasismu je vždycky riskantní, zvláš ť p řed porotou, která je převážn ě bílá. Howard se nem ůže do čkat, až nás za to p řinutí zaplatit. „Dámy a pánové, jmenuji se Melvin Howard. Je mi padesát dva let a pokud vím, celou tu dobu jsem byl černý.

V Alabam ě, odkud pocházím, byli mí prarodiče vnuky otrok ů, a když mí rodi če dospívali, nesm ěli černí používat stejné toalety jako bílí nebo jíst ve stejných restauracích. Ale nic z t ěch ostudných d ějin nijak nesouvisí s Dantem Halleyvillem nebo tímto procesem a pan Dunleavy to dob ře ví.“

Tom nic takového netvrdil. Ve skutečnosti řekl pravý opak, ale Howard to p řekroutí, ud ělá cokoliv, o čem si myslí, že by mohlo zabrat. Ale záleží jen na tom, jak to zabere u těch dvanácti lidí v porotě, a když se jim podívám do o čí, nic z nich nevy čtu. Jsem pyšná na to, co Tom ud ělal, ale také jsem nervózní.

„Rasismus a policejní korupce?“ zeptá se Howard sarkasticky. „To zní pov ědom ě, ne? Kdepak už jsem to asi slyšel?“ A pak se podív á na konec řady pro tisk, kde sedí Ronnie Montgomery a posm ěšn ě si ho zm ěř í.

„Ach, už si vzpomínám. Bylo to p ři tom takzvaném procesu století s Lorenzem Lewisem, obvin ěném z vraždy. Chybí tady už jen chytlavý slogan, n ěco jako , čepice je červená a jejich pře ztracená‘. Ale kolik lidí si dnes stále myslí, že je Lonrenzo nevinný? Dokonce ani jeho kamarádi z golfu v Arizoně. Nenechte se tedy oklamat jako tamta porota, pokud nechcete, aby se na vás vzpomínalo stejn ě. Je na čase, abyste odsunuli ty nesmysly a fantaskní teorie o spiknutí a soust ředili se na d ůkazy. Jako p ředkrm tu máme vražednou zbraň, objevenou u motorestu v Southhamptonu t ři hodiny poté, co se tam zastavil Dante Halleyville. A čkoliv se mu obhajoba ze všech sil snaži-183

la vkládat slova do úst, dosvědčil doktor Ewald Olson, jeden z p ředních forenzních v ědc ů, že otisky na zbrani mohly pat řit jen Michaelu Walkerovi a že ta zbra ň zabila všechny čty ři mladé muže.

Te ď mi dovolte pov ědět pár slov o vysoce ceněném easthamptonském policistovi jménem Hugo Lindgren.“ V Riverheadu má každá rodina aspo ň jednoho p říbuzného, který pracuje jako policista nebo dozorce, a Howard chce apelovat na smysl porotc ů pro loajalitu. Obhajoba nezodpov ědn ě pošpinila nejen muže, který byl za dev ět let služby sedmnáctkrát pochválen, ale s ním i všechny policisty a zam ěstnance nápravných za řízení, kte ří každý den riskují životy, abychom my mohli žít v bezpe čí.

Podle obhajoby se jedná o důkaz spiknutí, když se jeden policista podílí na všech aspektech nejv ětšího p řípadu vraždy v East Hamptonu za poslední století. Dob ří policisté jako Lindgren stráví celou kariéru čekáním na případ jako tento. Je tedy jen p řirozené, že jakmile se ho do čkají, jsou jím zcela posedlí. A nezapomínejte, že e asthamptonské policejní odd ělení je malé, takže není nic podez řelého na tom, když se jeden jeho p říslušník vyšet řování často ú častní. P řekvapuje m ě, že jeho jméno nezazn ělo čast ěji.

Obhajoba ve svém zoufalství řekla n ěkolik v ěcí, které jsou prostě nepravdivé, a je nutné uvést je na pravou míru.

Jednou z nich ona údajn ě podez řelá skutečnost, že telefonát o pistoli přišel z automatu u motorestu U princezny. Možná má většina z nás mobilní telefony, ale co když byl volající my č nádobí pracující na no ční sm ěně v restauraci za minimální mzdu? Každý si mobil dov olit nem ůže. Pak je zde tvrzení, že se pistole našla až poté , co obžalovaný prozradil policii, a to dobrovoln ě, že byl té noci v onom motorestu. Ani jedno není pravda. Lindgren se k místnosti, kde byl obžalovaný vyslýchán, ani nep řiblížil, a policie se až poté, co se pistole našla, dozv ěděla, že Halleyville v té restauraci byl.

Mějte také na pam ěti, že jediný člov ěk, který vypov ěděl o návštěvě strážníka Lindgrena v Dantov ě pokoji, je Dantova babi čka Marie Scottova. Jsem si jistý, že je to po čestná žena, a odp řísáhla, že bude mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, k čemuž jí dopomáhej Bůh. Ale je jenom člov ěk a kdo z nás m ůže s naprostou jistotou prohlásit, co by řekl nebo ud ělal, aby zachránil život blízké osoby?“

184

Howard se potí nejmén ě stejn ě jako Tom, ale když ud ělá pauzu, tak jen proto, aby se napil vody.

„A pak tu máme d ůležitou sou část případu, kterou se obhajoba ani nepokusila zdiskreditovat nebo zamlžit, a to skute čnost, že dopoledne před vraždami si Michael Walker p řinesl zbra ň z Dantova auta a p řiložil ji k hlav ě Erica Feifera, jedné z ob ětí. Jak vám řekl o čitý sv ědek, nenamí řil jen pistolí na Erica Feifera, ale p řitiskl ústí hlavn ě k jeho hlav ě stejn ě jako to ud ělal vrah, když zast řelil své ob ěti. A d říve než Walker do časn ě zbra ň sklonil, řekl: ,Ješt ě jsem s tebou neskon čil, b ělochu.‘ P řed skute čnou vraždou tedy prob ěhla generální zkouška, jíž přihlíželo čtrnáct mužů a žen.

Dámy a pánové, tento případ je celkem prostý. Máte dva obžalované na místě činu, máte vražednou zbra ň obsahující otisky prst ů jednoho z nich, máte čepici s otisky prst ů, které spojují obžalovaného s místem, kde byla spáchána druhá vražda. A te ď, díky odvaze Nikki Robinsonové, máte i silný motiv, pomstu za brutální znásilnění. Chci vám všem poděkovat za soust řed ěnost a zodpov ědnost, kterou jste již prokázali. A p ředem vám děkuji za pozornost, kterou v ěnujete práci, jež vás ještě čeká. Už jste skoro u branky, dámy a pánové. Prosím, nespoušt ějte te ď o či z mí če. Dante Halleyville je vinen vraždou. Pokud si ceníte svého bezpečí a bezpe čí svých blízkých, nepoušt ějte ho na svobodu.“

185

Kapitola 101

Kate

Všichni p řítomní n ěkolik minut tiše sedí na svých místech jako diváci v kin ě, když čtou závěre čné titulky. „Máme tě rádi, Dante,“ zavolá Marie, když ke stolu obhajoby p řistoupí dva šerifové, aby ho odvedli. „Už to skoro skon čilo, zlato.“

„Jo,“ ozve se ode dve ří chlap v kombinéze špinavé od barvy. „A pak se usmažíš!“

Tom a já potřeseme Dantovi rukou, která se ještě chv ěje; pak mu šerif nasadí pouta a vede ho k ocelové kleci výtahu, jenž ho odveze do zadržovací cely v suterénu. Na prot ější stran ě místnosti odvádí další dvojice šerif ů porotu druhými dve řmi a doprovází ji k čekajícímu autobusu. Tím porotci odjedou do p ůl kilometru vzdáleného hotelu Ramada Inn, kde stráví víkend v jedenáctém patře, odd ěleni od zbytku sv ěta.

Když je autobus s porotci pry č, vyklouzneme s Tomem stejným zadním východem a sp ěcháme přes parkovišt ě k místu, kde nechal Clarence sv ůj taxík.

Zatímco opouštíme parkovišt ě zadem ve žlutém taxíku, televizní reportéři a novináři na nás čekají vp ředu. Než si uv ědomí, co se stalo, jsme už v p ůli cesty po dálnici Sunrise.

Cestou dom ů toho nikdo z nás moc nenamluví. Je to částečně únavou, ale také studem nebo n ěč ím podobným. Jsme spolu náhle sami a nevíme, jak se chovat. Já vzpomínám na staré časy, kdy jsme byli mladší. V posledním ro čníku st řední školy jsme se s Tomem vídali skoro každý den. Podobné to bylo i na vysoké a já chodila skoro na všechny Tomovy domáčí zápasy, když byl na St. John’s. Proto m ě rozchod tak šokoval.

Avšak když Tom zastaví na p říjezdové cestě k Macklinovu domu, čtu mu v o čích zklamání.

186

Cítím ho také, ale jsem tak unavená, že se potřebuji dostat do svého pokoje, než se zhroutím. Rozepnu si košili, ješt ě než vystoupím na poslední ze strmých schod ů, zatáhnu rolety a vlezu do postele. Úleva, kterou mi p řinese vodorovná poloha a chladné povlečení, vydrží asi minutu. Pak zalétnu v myšlenkách zpátky a za čnu hodnotit náš postup. Musel se Tom zmiňovat o rasismu? Ud ělali jsme dob ře, když jsme nep ředvolali Danta jako sv ědka? Pro č jsem víc nep řitla čila na Nikki? Mohla jsem ji rozcupovat na kusy. Jak moc jsme se vlastn ě snažili, když se nám nepoda řilo vystopovat Loca? Co si to namlouváme, když si myslíme, že ten p řípad m ůžeme vyhrát?

Potom p řijde spánek, nejdražší dar, který si m ůže každý člov ěk dát, a zatáhne svou černou oponu.

Když se znovu posadím na posteli, vzbuzena n ěč ím, co zní jako datel klepající na sklen ěnou tabuli, jsou t ři hodiny ráno. Spala jsem více než dev ět hodin.

Ozve se další ťuknutí do skla, pak ješt ě jedno, a já vylezu z postele a ospale se odpotácím k oknu.

Sáhnu po roletě, trochu za ni zatáhnu, a ona mi před obli čejem vylétne ke stropu.

Na zadním dvorku, s kolem položeným u nohou a nap řaženou rukou s kamínkem, stojí jediný kluk, který mi kdy zlomil srdce.

Pak se Tom usm ěje od ucha k uchu a já si uvědomím, že jsem nahá.

187

Kapitola 102

Tom

Jak m ůže bývalý hrá č NBA minout cíl velký jako dve ře na necelé tři metry? Oblázek se odrazí od okenního rámu, trefí okraj okapu a dopadne do trávy kousek od mých nohou.

Vytáhnu z kapsy další kamínek z Mackovy p říjezdové cesty a zkusím to znovu. Tentokrát okno zasáhnu a pak ještě jednou.

Přemýšlím, kolik kamínk ů budu ješt ě asi pot řebovat, když roleta vylétne nahoru a za oknem uvidím stát Kate, které měsíc oza řuje pihovatá ramena a plná ňadra. Po pár nekonečných vte řinách zvedne Kate ukazováček ke rt ům a usm ěje se. Já mohu zase dýchat, aspoň do chvíle, než se otev řou zadní dve ře a ona vyjde ven bosá v ustřižených šortkách a tričku Led Zeppelin.

Po špi čkách projdeme kolem fotografa National Enquireru spícího v toyot ě z p ůjčovny a kráčíme po tiché montauské ulici k pláži. Nechám boty pod lavičkou za Východním molem a pokra čujeme dál přes duny.

Písek je vlhký a chladný a m ěsí ční sv ětlo vypadá jako bílý koberec vlnící se k nám na mírném příboji.

Na míst ě, kde se pláž zužuje, rozložím deku a Kate m ě na ni stáhne k sob ě. Pohlédne mi do o čí. Její o či, ješt ě poznamenané spánkem, vypadají nahé a krásné a vítr jí povlává rusými kadřemi kolem oblie

čeje.

„Kdo vlastn ě jsi, Tome?“

„Myslel jsem, že p řelí čení bylo odro čeno.“

„Myslím to vážn ě, Tome,“ řekne Kate a zatváří se, jako by se m ěla rozplakat.

„Člov ěk, který se zm ěnil. Člov ěk, který ud ělal chyby. Ty už jsou ale za mnou.“

„Pro č bych ti m ěla v ěř it?“

„Protože v celé téhle v ěci šlo stejn ě o nás jako o Danta. Protože t ě miluju od svých patnácti, Kate.“

188

„Ne říkej nic, co nemyslíš vážn ě, Tome. Prosím. Jsem dost naivní na to, abych ti uv ěř ila. Dvakrát. Pořád si pamatuji, jak jsi mi zavolal a řekl mi, že m ě nemiluješ . Byl jsi tak chladný. Možná jsi na to už zapomn ěl.“

„Ach Kate, pokud existuje zp ůsob, jak bych získal zpátky tvou důvěru,“ řeknu a hrdlo se mi sev ře bolestným zoufalstvím, „hned mi ho prozra ď, protože nevím, co mám d ělat. „Víš, jak to tenkrát bylo? M ěl jsem pocit, že si t ě nezasloužím.“

Možná je to beznad ěj v mém hlase, co ji p řesv ědčí, nevím. Tak či tak m ě obejme kolem krku a políbí na ústa.

„Varuju tě,“ pošeptá mi do ucha. „Zvorej to ješt ě jednou a budeš se muset zodpovídat Macklinovi. Miluješ m ě, Tome?“

„Kate, vždy ť víš že ano.“

Přetáhne si tričko p řes hlavu, šortky jí spadnou ke kotník ům a s bílými pihovatými rameny a rudými vlasy vypadá Kate m nohem krásněji než ta žena na obraze, co stojí v mušli. Natáhnu ruku, a když se dotknu malého stříbrného kroužku v její levé bradavce, otevře ústa a zakloní hlavu rozkoší.

„Kdy sis nechala ud ělat ten piercing?“ zašeptám a znovu se jí dotknu.

„Který myslíš, Tome?“

Kapitola 103

Kate

Je to strašný pocit být tak š ťastná, když Dante sedí ve v ězení a jeho život je v rukou omylné poroty. Co ale mohu d ělat? Jsem jenom člo—

189

věk, lidé nemohou ovládat své pocity a já se cítím šťastná. Ale je mi kv ůli tomu hrozn ě.

Je ned ěle odpoledne a Tom a já jsme stále na té plážové dece, jen s tím rozdílem, že te ď je roztažená na podlaze v jeho obývacím pokoji a já se opírám zády o gauč, na klín ě mám rozložené New York Times a hledám články, které jsem prve přesko čila.

Tom sedí vedle m ě a d ělá totéž. Mezi námi leží na boku Wingo a pochrupuje. Všichni t ři tam takhle jsme už šestat řicet hodin a i p řes tíhu rozsudku, který nám visí nad hlavou, a záclon zatažených na ochranu p řed objektivy fotoaparátů a kamer na druhé stran ě ulice, mám pocit, jako bychom byli spolu celá léta, ne dny. Což samoz řejm ě svým zp ůsobem jsme. Snažím se z toho vynechat minulost, ale když už n ěco vybublá na povrch, je to většinou to hezké, ne rozchod. Minulých deset let mu dodalo na skromnosti a já ho mám o to rad ěji. Vstanu, abych vym ěnila cédéčko Exile on Main Street za Let It Bleed . Mezitím Tom odnese do d řezu špinavé nádobí a otevře plechovku pro Winga. Ten se pustí do jídla, zatímco Tom se znovu posadí a dotkne se chodila mé nohy nártem své. To stačí, abychom si sáhli navzájem mezi nohy a stáhli ze sebe šaty.

Jak jsem řekla, jsme jenom lidé, ale p řesto z toho nemám dobrý pocit, takže se mi uleví, když v pond ělí časn ě ráno odvedeme tiskovou karavanu zpátky do Riverheadu.

Tom a já máme přid ělenou malou místnost kousek od kanceláře soudce Rothsteina. Trávíme tam celý den, snad posté rozebíráme každé strategické rozhodnutí a otázku při výslechu a bez velkého efektu se navzájem ujišťujeme, že jsme postupovali správn ě. Porota se celý den neozve, v p ůl šesté ve čer ji autobus odveze zpátky do hotelu Ramada Inn a my se vrátíme na podlahu Tomova obýváku.

Úterý ub ěhne stejn ě pomalu.

St ředa jakbysmet.

Ale abych byla up římná, je mi s Tomem dobře.

Ve čtvrtek ráno vylétnou naše naděje ke hv ězdám, když si porota vyžádá přepis Mariiny výpov ědi, a odpoledne se zase z řítí do propasti, když si nechá donést výpov ěď Nikki Robinsonové. Práv ě si ji znovu pro čítám, když do dve ří str čí plešatou hlavu Rothstein ův ú ředník. „Porota dosp ěla k verdiktu,“ oznámí.

190

Kapitola 104

Tom

Jako první dorazí Macklin s Marií, která je tak vyčerpaná dny plnými neustálých obav, že ji chudák Mack musí podpírat. Pak p řijdou rodi če Feifera, Walca a Rocha a jejich p řátelé, kteří se nahrnou dovnit ř jako dobrovolní hasi či, kte ří nechali všechno ležet, když byl vyhlášen poplach.

Během samotného procesu se soudní síň d ělila na dv ě poloviny, na Dantovy p říznivce a montauske sympatizanty, ale protože tolik Dantových lidí dorazilo ze vzdálených míst, tvo ří dnešní obecenstvo hlavně lidé z Montauku. Danta podporuje jen malá sev řená skupinka oddaných stoupenc ů, Clarence a Jeff, Sean v tri čku s nápisem OSVOBO ĎTE DANTA a asi deset Dantových spolužák ů ze st řední školy a spoluhráčů .

Když je sál skoro plný, navalí se do p ředních vyhrazených řad tisk. Kreslí ři si sotva sta čí p řipravit desky, když naposled p řivedou Danta v poutech. Je tak nervózní, že se nám sotva podívá do o čí, a když se posadí mezi nás a stiskne nám pod stolem ruce, ucítím, jak se potí a třese. Já také.

„Drž se, kamaráde,“ pošeptám mu. „Pravda je na naší stran ě.“ Poté co porotci p řed hodinou dosp ěli k verdiktu, nechali se odvézt zpátky do svých hotelových pokoj ů, aby se mohli osprchovat a p řevléknout. Teď napochodují na svá místa ve sváte čních šatech, muži v oblecích s kravatami, ženy v sukních a bl ůzách. Krátce poté, co se usadí, p řisp ěchají s náležitým zpožd ěním Steven Spielberg a George Clooney ve svém drahém, ale neformálním oblečení. Jak se proces vlekl, seznam prominentních host ů se až na Shalese podstatn ě zkrátil. Ale nikdo si nechce nechat ujít posledních deset minut.

191

Kapitola 105

Tom

Náhle se začne všechno dít příliš rychle. Soudní sluha zvolá: „Všichni povsta ňte!“ Rothstein vkráčí dovnit ř a vystoupí na pódium a p ředsedkyn ě poroty, drobná dáma n ěco p řes šedesát se silnými brýlemi, vstane a obrátí se k němu.

„Dosp ěla porota k rozhodnutí ve všech čty řech obvin ěních?“ zeptá se Rothstein.

„Ano, Vaše Ctihodnosti.“

Dante se dívá přímo p řed sebe, pohled up řený na n ějaký tajný bod ve svém nitru, a jeho vlhké sevření zesílí. Stejn ě tak Katiino. „A na čem jste se usnesli?“ zeptá se soudce.

Kradmo se podívám na Mariinu zmučenou tvář a pak na vyrovnanější rysy detektiva Connieho Raiborna, který sedí p římo vedle ní. Pomyslím si, že ani on nechce rozsudek propásnout.

„V obvin ění z vraždy prvního stupn ě Erica Feifera,“ řekne postarší předsedkyn ě silným a jasným hlasem, „shledává porota obvin ěného Danta Halleyvilla nevinným.“

Má ruka je drcena v Dantově dlani jako ve sv ěráku a za námi soupeří zoufalé výk řiky s jásotem. Rothstein dělá, co m ůže, aby obojí utišil kladívkem.

„A v obvin ění z vražd prvního stupn ě Parti čka Rocha a Roberta Walca,“ oznámí p ředsedkyn ě, „shledáváme obviněného Danta Halleyvilla nevinným.“

Soudní sí ň se ot řese v základech a policisté u stěn se nap římí. Danta dělí od zbytku jeho života pouhé vte řiny.

„A jak porota rozhodla v obvin ění z vraždy prvního stupn ě Michaela Walkera?“ zeptá se Rothstein.

„Porota shledává obviněného Danta Halleyvilla nevinným.“ Šedovlasá žena pronese to nejd ůležit ější slovo se zvláštním d ůrazem, ale než vypustí z úst poslední slabiku, v místnosti jako by vybuchla bomba. Marie a Clarence musí mít pocit, jako by vid ěli Danta

192

vstávat z mrtvých, zatímco pro Feiferovu matka, která strašlivě vykřikne, to musí být, jako by Erica n ěkdo vraždil znovu p římo jí p řed očima. Jásot a kletby jsou příliš blízko sebe a atmosféra v sále balancuje na pokraji násilí.

Pro Danta jako by nic z toho neexistovalo. Vysko čí ze židle, zvedne nás s sebou, jak vymrští velké pěsti do vzduchu, zakloní hlavu a za řve. Kate se dostane prvního ob ětí, mn ě druhého a pak se ocitneme ve skrumáži zpocených t ěl, která začnou poskakovat a skandovat. „Halleyville, Halleyville, Halleyville!“

Když se s Kate uvolníme natolik, abychom se mohli r ozhlédnout kolem, vypadá to v soudní síni jako tři hodiny p řed tím, než balon o silvestrovské noci klesne na znamení p ůlnoci. Sko číme s Kate do kordonu šerif ů, kte ří obklopí Danta. Když nás vyvádějí ven bo čními dve řmi, zahlédnu Spielbergova scenáristu Alana Shalese a naše pohledy se setkají.

V tomhle divokém okamžiku jsme Dante, Shales a já propojeni. Dante je svobodný a m ůže zase hrát, já mám před sebou po deseti promarn ěných letech novou kariéru a Shales ův scénář se do čká realizace. Kdyby byl Dante odsouzen, žádný film by se neto čil. Ale takhle máme náhle všichni tri zase budoucnost.

Kapitola 106

Kate

Hodinu po vynesení rozsudku se objeví u Marie první veselí sousedi a přátelé přinášející jídlo a pití. Oslavy oficiálně za čnou až v okamžiku, kdy Dante s p ěnícím šampa ňským v jedné ruce a n ůžkami ve druhé

193

přest řihne žlutou policejní pásku, která skoro rok bránila vstupu do jeho pokoje. Když se poda ří odtrhnout poslední lepkavý kus, vtrhne se svými kamarády dovnitř jako osvobozenecká armáda.

„Tohle je pro mého kámoše Dunleavyho,“ řekne Dante a vytasí se s černomodrou čepicí Tomova starého týmu, minnesotských Twolves. Pak rozdá ostatních dvacet osm, čepice Miami Heat je stále ještě v igelitovém sáčku n ěkde v Riverheadu, p řítomným a kamkoliv se po zbytek oslavy podívám, poskakují vesele nad vším tím shonem zbrusu nové basketbalové čepice.

Co se m ě tý če, nem ěla jsem od vynesení rozsudku ani deset minut v kuse suché o či. Sta čí mi vid ět, jak Marie vzhlíží ke svému vnukovi, jak Tom s Jeffem stojí a drží se kolem ramen nebo úlevu v Clarencove vy čerpaném obličeji, aby mi zase za čaly téct slzy. Po chvíli už si je ani neutírám.

Pak Macklin uhodí do kuchy ňského stolu a vyk řikne: „Ticho v soudní síni! Povídám, ticho v soudní síni!“ Nato se ze všech stran ozve hvízdání, jásot a dupání.

„Poznáváte tohle?“ zeptá se hlasem, ze kterého je slyšet p ěkných pár skleniček, a zamává ve vzduchu povědomým d řev ěným p ředm ětem. „Ten páprda soudce Rothstein si asi bude muset na mlácení do stolu najít n ěco jinýho. Nemohl jsem p řece jen tak odejít a nevzít si nic na památku!

Sakra, Dante, jsem na tebe pyšnej,“ řekne Macklin. „Nevím, jak jsi to v ůbec mohl vydržet, ale když se podívám na tvoji babičku, tak m ě to zas tak moc nep řekvapuje. Doufám, že se jednoho dne budeš moct ohlédnout zpátky a říct si, že ti to p řece jenom n ěco dalo. Cokoliv. A te ď si chci poslechnout geniální a úžasnou Kate Costel lovou.“ Když se všichni oto čí ke mn ě a zajásají, otev řu ústa a čekám, co z nich vypadne.

„Na tebe, Dante!“ řeknu a zvednu skleni čku. „A na tvoji tolik opožděnou svobodu. A na Marii a její svobodu! Tolik se mi ulevilo, že jsme vás s Tomem nezklamali. Mám vás oba ráda.“ Pak m ě zase p řemůže dojetí a Dante s Marií m ě musejí zachra ňovat ve svém objetí. „Moje partnerka se jenom snaží říct, Dante,“ p řevezme ode m ě Tom štafetový kolík p řípitku, „že ti zítra ráno pošleme ú čet!“

194

Vysoce emotivní p řípitky a zábava pokračují dál. Dám se do řeči s Macklinem a Marií, zatímco Tom vyjde ven a p řidá se k tanečník ům poskakujícím na dvorku do rytmu hudby zp ěváků jako Nelly, James Brown a Marvin Gaye. P ůl hodiny nato p řehluší ten veselý rámus hrom a mraky, které rostly celé odpoledne, se otevřou.

Liják zažene polovinu čtvrti do úkrytu v Mariin ě p řív ěsu s obytnou plochou padesát pět čtvere čních metr ů. Brzy poté mi Tom s ustaraným výrazem poklepe na rameno.

„Jde o Seana. Vypadá to, že m ůj synovec zrovna dostal kopa čky. Ani jsem nev ěděl, že m ěl n ějakou holku, ale asi jo, protože o ní vypravuje r ůzný šílený historky.“

„Nem ěl bys s ním dát řeč?“

„No, asi jo.“

„Tak ho za m ě obejmi.“

„Provedu. A až se vrátím, budu pro tebe mít p řekvapení.“ „Nevím, jestli ješt ě n ějaké snesu.“

„Je to hezký p řekvapení. V ěř mi,“ řekne Tom a pak ukáže na Macka a Marii. „Mám halucinace, nebo se ti dva drží za ruce?“

Kapitola 107

Loco

Když Zázračný hoch obejde zadní část toho hnusného přív ěsu a kráčí přes bahnitý dv ůr, vypadá tak jinak, že mi z toho p řeb ěhne mráz po zádech.

Skoro ho nepoznávám a mám hrozný pocit, že až dojde k autu Costellové, kde čekám už tři čtvrt ě hodiny, jak m ě požádal, nepozná

195

ani on m ě. A nebo se bude chovat, jako bychom se znali jen od vid ění a t ěch osm let jako by ani nebylo.

Zázračný hoch je tak prohnaný parchant, že m ěl tohle v plánu nejspíš od za čátku. Nemyslím od dnešního odpoledne nebo lo ňského léta. Myslím od samého začátku před osmi lety, kdy p řišel ve t ři ráno do vesnické policejní stanice a složil za m ě kauci poté, co m ě poldové sbalili na pláži, kde jsem prodával trávu. Nevím, co ud ělal nebo jako to ud ělal, ale n ějak p řesv ědčil policejního velitele, aby to celé smetl ze stolu, takže se o tom doma ani nedozv ěděli. Ale když o tom te ď p řemýšlím, vsadím se, že m ě t ěm pold ům sám prásknul, aby pak mohl přijít a dostat m ě ven a já mu byl zavázaný.

Týden nato m ě vzal k Nickovi a Tonymu a objednal láhev vína za tri sta dolar ů, kterého se skoro nedotkl. Mn ě však št ědře doléval a cestou dom ů, když už jsem nemohl skoro ani sed ět rovn ě, mi ud ělal to, čemu říkal „skromný návrh“. M ěl jsem nechat st ředoškoláky amatérům a místo toho mu pomoci p řevzít celý obchod s drogami v Hamptonech. „Pro ty pitomce jsou to jenom drobný,“ řekl. „Krom ě toho se na ty pracháče koukáme celý život. P řišel čas vstoupit k nim do klubu.“

Bylo mi tehdy sedmnáct a chodil jsem na střední. Co jsem mohl v ědět? Ale Zázračný hoch v ěděl p řesn ě, o co jde, a s jeho hlavou a mými svaly netrvalo dlouho, než za čaly peníze p řicházet po pytlích. Zázračný hoch byl i v tomhle chytrý. Řekl, že kdybychom si za čali žít jako pasáci, hned by kolem nás začali čmuchat poldové. Osm let jsme tedy žili jako mniši a v našich životech se ne m ěnilo nic jiného než částky na kontech, která otevřel na Antigue a Barbadosu. Od té doby stačilo jen držet se toho, čemu Zázračný hoch říkal „naše živnost“.

To nebyl žádný problém. Bezohlednost jde u Zázračného hocha ruku v ruce s opatrností a já si myslím, že s ním slušn ě držím krok. Ale povím vám, je nemožné poznat, co si ZH myslí, tak je to odjakživa. Lije teď jako z konve, ale ZH krá čí pomalu, jako by pot řeboval, aby ho déš ť po řádně o čistil. Možná je to tak. Vím lépe než kdokoliv jiný, co je schopný ud ělat a žít s tím. Stál jsem vedle n ěho, když vpálil kulku do hlavy Feiferovi, Walcovi a Rochiemu, kte ří až do poslední vteřiny f ňukali a volali maminky.

196

A pro č to? Ukradli crack za tisíc babek a zkusili ho prod at. To bylo všechno. Byla to spíš roš ťárna než krádež, protože druhý den p řinesli Feif s Rochiem celou částku i s úroky.

Ale ZH nikomu nedovolí, aby sáhl na jeho peníze. Prohlásil, že to chce po řádný odstrašující p říklad. Ud ělal to mazan ě, protože po čkal až po té rva čce na Smittyho h řišti, kde Walker vytáhl na Feifera pistoli. Tak mohl všechno hodit na černé bratry, a já si říkal fajn, možná nám to projde jako všechno ostatní.

Ale když Zázračný hoch otev ře dve ře auta, zdá se být tak prom ěněný a vzdálený, že se k n ěmu jeho staré jméno už ani nehodí. A když vklouzne za volant a pozdraví m ě svým chladným „Jak to jde?“, vrátím se k oslovení, které jsem používal patnáct let až do té noci na policejní stanici.

„To kdybych tak v ěděl,“ řeknu. „Jak to jde tob ě, Tome?“ Tím upoutám jeho pozornost. Nikdy si neříkat skute čnými jmény je pravidlo ješt ě p řísn ější než neutrácet peníze. V ěnuje mi stejný tvrdý pohled jako Feiferovi, Walcovi a Rochiemu t ěsn ě p řed tím, než je st řelil mezi o či. Pak ho zakryje úsm ěvem a zeptá se: „Pro č mi říkáš Tome, Seane?“

„Protože mejdan skon čil, strejdo. Dojeli jsme.“

Kapitola 108

Tom

„Možná se nám ještě poda ří vymyslet jak z toho ven,“ řeknu, nastartuju Katiino auto a opatrn ě vycouvám z bahnité p říjezdové cesty. Protože jsou všichni sousedé z širého okolí u Marie, je ulice prázdná a za

197

dešt ě vypadá ješt ě ubožeji než obvykle. „Pro č si tím jseš tak jistej, synov če? Co se stalo?“

„To Raibome ,“ řekne Sean. „Jakmile zazn ěl rozsudek, vyrazil jsem ven, ale když jsem došel k autu, Raiborne stál hned vedle n ěj. Ten parchant na m ě čekal. Musel b ěžet, aby se tam dostal první, ale jestli byl udejchanej, nedal to najevo. P ředstavil se. Oznámil mi, že p řípad vražd Erica Feifera, Patricka Rocha, Roberta Walca a Michaela Walkera je už t ři minuty otev řený, stejn ě jako nevy řešená vražda se ňora Mannyho Rodrigueze. Pak se usmál a dodal, že jedinej podez řelej z těch p ěti vražd je psychopat a drogovej dealer s p řezdívkou Loco. Když jsem se ho zeptal, pro č to povídá mn ě, Raiborne se na m ě usmál a řekl: „Protože jsem si docela jistej, že to jsi ty, Seane. Ty jsi Loco!“

Jsme te ď na Route 41, ale prší tak hust ě, že jedu sotva padesát. Když uvidím prkny zatlu čenou benzínku Citgo, ješt ě víc zpomalím a hned za ní odbo čím do další depresivní uli čky.

Podívám se na Seana a usm ěju se. „No, s detektivem Raibornem už si nemusíš d ělat starosti.“

„Fakt?“

„Fakt. Dneska odpoledne p řišel ke mn ě dom ů, t ěsn ě poté co Clarence vyzvedl Kate a odvezl ji k Marii. Řekl, že nemohl p řijít na to, jak toho o t ěch vraždách m ůžu tolik v ědět, že ta pistole byla nastr čená, otisky a Feiferuv telefonát podvržený a Lindgren zkorumpovanej. Pak si uv ědomil, že v tom musím mít taky prsty.“

„Co jsi ud ělal?“

„Chystal jsem se ho zeptat, jestli byl n ěkdy na Antigue. Jestli n ěkdy uvažoval o p řed časným d ůchodu. Ale v ěděl jsem, že by to byla ztráta času.“

„Tak co jsi ud ělal?“ zeptá se znovu Sean a odvrátí zrak, protože odpov ěď zná.

„Co jsem musel. A povím ti, ten chlap vážil aspo ň metrák. Sotva jsem ho dostal do kufru.“

„Dal ses na zabíjení policajt ů, Tome?“

„Nem ěl jsem na vybranou,“ řeknu, když uslyšíme sirény easthamptonského policejního auta mířícího na sever po Route 41 sm ěrem k Mariin ě p řív ěsu.

198

„Co takhle nechat Danta, a ť si najde jinýho právníka? Nebo když už jsi musel zas jednou být hv ězda, ocitnout se ve sv ětle reflektor ů se svojí p řítelkyní, co takhle nechat ho prohrát?“

Na kraji silnice se objeví opušt ěný obytný p řív ěs, st ěží viditelný v provázcích deště.

„Asi jsi nikdy neslyšel o n ěč em, čemu se říká vykoupení, synovče.“ „Asi ne.“

„Šance od činit chyby, jako jsou moje, se naskytne jenom jednou za život, Seane.“

„Není na to trochu pozd ě, strejdo?“

„Jak to myslíš?“

„Od činit minulost? Za čít znova?“

„Na vykoupení není nikdy pozd ě, Seane.“

Kapitola 109

Tom

Prší tak hust ě, že i když mám st ěra če pušt ěné naplno, stěží vidím na cestu. Kdybych to mohl riskovat, zastavil bych na krajnici a po čkal, až to p řejde.

„Co teda s tím Raibornem ud ěláme?“ zeptá se Sean a odvrací se ode mě, stejn ě jako jsem vid ěl lidi odvracet se od t ěch, co se znovu p řihlásili k ví ře.

„Poh řbíme ho,“ odpovím. „Na tom starým černoškým h řbitov ě na kopci. Myslím, že se to docela hodí.“

199

Asfaltová silnice ustoupí štěrkové. Dob ře to tam znám. N ějak se mi podaří rozeznat mezeru v k řoví a za ním zbytek cedule ozna čující Nebeský baptistický h řbitov.

Proderu se mezerou, v ětve ke řů šlehají do okének auta, a pokra čuju nahoru po hlin ěné p říjezdové cestě. Je rozbahn ěná a jsou na ní hluboké koleje, ale když jedu pomalu a vyhýbám se nejhorším míst ům, dostanu auto až nahoru, kde se p řed námi otevře mýtina s řadami skromných vápencových náhrobků.

Zaparkuju vedle shnilé lavičky, kývnu na Seana a neochotn ě vystoupíme do dešt ě. Jdeme ke kufru auta a nohy nám zapadají do bahna. T ěžké kapky pleskají do kapoty, když Sean stiskne chromovaný zámek. Ustoupí, jak se otlučené modré víko pomalu zvedá, ale uvnitř je samoz řejm ě jen Katiina stará sjetá rezerva a n ějaké zahradnické nářadí, které používá u Macklina.

„Co to sakra znamená?“ vyhrkne Sean, obrátí se ke mě n a rychle m ě popadne za paže.

Ale v tom okamžiku se mu už hlave ň mé pistole zaryje do boku. Podívá se na m ě se stejným šokovaným výrazem, s jakým odešli ze sv ěta Feif, Walco a Rochie, a já ho zastřelím.

Jedna v ěc se ale liší. Sean nevolá mámu jako ti ostatní kluci. Podle toho, jak ke mn ě natáhne ruce a řekne: „Tome? Co to d ěláš, Tome?“, si nejspíš myslí, že jeho máma jsem já.

Vyst řelím ješt ě t řikrát s hlavní tak pevně p řitisknutou k Seanov ě mohutnému hrudníku, že funguje jako tlumi č z masa a krve, a zvuk výst řel ů dolehne sotva do promo čeného lesa. To ho umlčí, ale o či má stále vytřešt ěné a vypadá to, jako by na mě zíral. Cítím na sob ě Seanův pohled, když vyndávám z kufru malou lopatu a kopu m ělký hrob. Pak mu za čnu házet hlínu na obličej. Pistoli zakopu o kus dál a vrátím se do auta.

Je to p říjemné být v zaparkovaném autě a poslouchat, jak do st řechy buší déš ť, a tak chvíli jen tak sedím a dívám se, jak voda smývá špínu z p ředního skla, stejn ě jako já ze sebe smyl Seana. A víte co? Po řád si připadám vykoupený.

200

Kapitola 110

Kate

V Mariin ě malém pokoji je tak narváno, že pohybovat se tam j e jako plavat v oceánu. Jdete tam, kam vás vlny zanesou. Chvilku poslouchám, jak se velmi pohledný George Clooney roz čiluje nad systémem americké justice, a hned nato vedu d ůvěrný rozhovor s Tomovým bratrem Jeffem, který mi říká, že si d ělá starosti o Seana.

„Co ten proces za čal, není sám sebou,“ stěžuje si Jeff. „Je úzkostlivý, deprimovaný nebo n ěco takového. A o tom d ěvčeti se mi ani nezmínil.“

„Je v obtížném v ěku,“ snažím se ho uklidnit, ale d řív než k tomu dostanu šanci, odtáhne m ě jakýsi spodní proud do kouta k Lucind ě Walkerové, matce Michaela Walkera. Je hrozné stát v tak veselém davu vedle matky zavražd ěného dítěte, ale Lucinda m ě vezme za ruku. „B ůh vám žehnej, slečno Costellová,“ řekne. „Zachránila jste další nevinný život p řed zni čením. Nikdy jsem nev ěř ila, že Dante mého syna a ty ostatní zabil. Snad se te ď policie soust ředí na to, aby odhalila skute čné vrahy.“

Jak Lucinda mluví o Dantovi a Marii, p řední dve ře se otev řou a mezi hosty se vklíní Tom. Usm ěje se na m ě a mé srdce mu vyletí v ústrety. Vyd ěsí m ě pomyšlení, jak blízko jsem byla k rozhodnutí nedat mu další šanci. Nebýt tohoto p řípadu, už nikdy bychom spolu nepromluvili.

„P řipadám si jako losos, který se dere proti proudu na trdlišt ě,“ řekne Tom a ot ře si pot z nosu.

„Téhle myšlenky se drž. Jak je na tom Sean?“

„H ůř , než jak jsem ho kdy vid ěl. Je to smutný, ale snad mu trochu pomohly moje řeči a objetí od tebe. A co ty, Kate? Jak se má moje hol čička?“

„Nikdy jsem si nemyslela, že být š ťastná m ůže být tak vy čerpávající.“

„Co bys na to řekla, kdybychom se my dva odtud na chvíli ztratili?“

201

„Máš na mysli n ějaké konkrétní místo?“

„Vlastn ě mám. Ale je to p řekvapení, o kterým jsem ti pov ěděl prve.“

Odvede m ě p řes místnost k Mackovi a Marii, která m ě obejme tak pevn ě, že se musím smát.

„Koukn ěme se na vás dva,“ řekne a o či jí tan čí radostí. „Všem jste to nat řeli. Všem! Celému sv ětu!“

„My? A co vy dva?“ zeptá se Tom a cinkne lahví piva o Mackovu sklenici.

„Na dvojice,“ prohlásí Macklin a d ůvěrné vezme Marii kolem ramen.

„No, tahle dvojice má namířeno dom ů,“ oznámí Tom. „Byl to skv ělej den, ale taky ukrutn ě dlouhej. Sotva se držíme na nohách.“ Čestný host je v kuchyni obklopený kamarády ze st řední školy, kte ří na n ěho hledí s úžasem. I když jsou zhruba stejn ě sta ří jako Dante, vypadají o p ět let mladší. Dante nám nedovolí odejít, dokud nám všechny nep ředstaví.

„Tenhle velkej chlápek,“ řekne Dante a ukáže na urostlého mladíka po své levici, „je Charles Hall, C-H. Tohle jsou brat ři Cuttyové a tohle Buford, ale říkáme mu Boo. To jsou mí kluci.“

Tom a já Danta ještě jednou obejmeme a kone čně se nám poda ří vyklouznout. Když o tom tak p řemýšlím, jsem čím dál víc zvědavá na to p řekvapení.

202

Kapitola 111

Kate Před domem, kde je o deset stup ňů chladn ěji, p řipomíná déšť teplou, příjemnou sprchu. Tom mi položí ruku kolem ramen a ve de m ě p řes dv ůr k mému autu. Když se podívám na pneumatiky od bahna, p řitáhne si m ě Tom pevn ěji k sob ě a řekne: „Prost ě t ě musím políbit.“ „To mi vyhovuje.“

Chvilku se líbáme v dešti a pak nastoupíme promo čení do auta. Tom mi zapne pás a zamíří dom ů, ale na Route 27 odbo čí na západ místo na východ, což u člov ěka, který tady vyrostl, nem ůže být nedopat ření bez ohledu na déš ť nebo na únavu. Když se na Toma tázav ě pohlédnu, jen se na m ě zazubí.

„Povídal jsem ti, že mám p řekvapení.“

„Nech m ě hádat,“ řeknu, i když jsem tak unavená, že skoro ani nejsem zv ědavá. „Víkend v hotelu Peninsula?“

„N ěco mnohem lepšího.“

„Opravdu? Tak mi to okamžit ě prozra ď. M ůžu být p řekvapená hned te ď.“

„Kate, nepracovali jsme celou v ěč nost jako blázni?“ zeptá se Tom a stále se usmívá, jak se dívá dopředu p řes hustý déš ť.

„Tak n ějak.“

„Nevedli jsme si dob ře s naším klientem?“

„Dalo by se to tak říct.“

„A v ěř íš mi?“

„Vždy ť víš, že ano,“ řeknu, dotknu se Tomova ramena a po b ůhvípokolikáté za dnešek mě zaplaví pocit blaha.

„Tak se op ři a uvolni. Zasloužíš si to, advokátko.“

Poslechnu jako hodné d ěvče a za chvíli se mi dokonce poda ří usnout. Když otev řu o či, zjistím, že Tom už odbo čil ze silnice 495 a projíždíme temnou postranní ulicí kolem prázdných parcel a dom ů zatlu čených prkny. Kde to jsme? Jsem dezorientovaná a ztracená. Pak uvidím ukazatel na Kennedyho letišt ě.

203

„Tome?“

Tom odpoví zas jen tím hloupým úsm ěvem, když odbo čí do pruhu k mezinárodním odletům a zastaví p řed terminálem Air France. „Byla jsi už n ěkdy v Pa říži, Kate?“

„Ne.“

„Já taky ne.“

Zmítá mnou mnoho protichůdných pocit ů, ale dokážu se jen zeptat: „Kdo se postará o Winga?“

„Macklin,“ odpoví Tom. „Jak myslíš, že jsem se dost al k tomuhle?“ A podá mi m ůj pas s letenkou uvnit ř.

„Musím odvézt auto,“ řekne Tom, jako by to byla ta nejoby čejn ější situace na sv ětě. „Sejdeme se u nástupu do letadla.“ Já se však nemohu ani pohnout a stále se za ním dívám, jako bych ho vid ěla prvn ě v život ě.

Kapitola 112

Tom

No ční let Air France dosedne v jednu odpoledne místního času a my se prodíráme chaosem na letišti Charlese de Gaula. Protože nemusíme čekat na zavazadla, jsme u pasové kontroly jako první a celní projdeme hladce. Nikdy v život ě jsem se necítil tak volný.

Ješt ě p řed jedenácti hodinami jsme projížd ěli Queensem. Te ď sedíme na zadním sedadle černého fiatu a za oknem se míhají francouzské dopravní zna čky. Vym ěníme nudnou dálnici za klasický pa řížský bulvár lemovaný stromy. Taxík odbo čí z hlavního pruhu a kousek drkotá

204

po ko čičích hlavách, až zastaví p řed malým hotelem na levém b řehu Seiny, ve kterém jsem zamluvil p řes internet pokoj.

Naše apartmá není ještě p řipravené, tak se projdeme o kousek dál do kavárny. Objednáme si laté a pozorujeme ruch na ulici.

„Kde že to jsme, Tome?“ zeptá se Kate a olízne si ze rt ů p ěnu. „V Pa říži.“

„Jenom si to ov ěř uju.“

Zaplatíme za kávu a pět minut poté se už opíráme o kamenné zábradlí a díváme se přes kalnou hladinu Seiny. Elegantní kamenné budovy, z nichž žádná není vyšší než šest pater a mladší než p ět set let, lemují protilehlé nábřeží. Nejlepší ze všeho je však sv ětlo v Katiiných očích.

Přejdeme most Le Pont-Neuf a podle instrukcí recep čního zamí říme do nejbližšího obchodního domu. „Na tohle bych si d okázala zvyknout,“ prohlásí Kate.

V obchodním dom ě Galeries Lafayette se každý vybavíme tisícem eur a rozejdeme se po nákupech. Já si koupím dva páry kalhot, t ři košile, kašmírový svetr a mokasíny, nejdosp ělejší oble čení, jaké jsem kdy nosil. Ale jsem p řece jiný člov ěk, než jsem byl p řed rokem nebo dokonce čty řiadvaceti hodinami, tak pro č bych se nemohl oblékat jinak?

„Nemáte zavazadla?“ zeptá se elegantní žena v šedém kalhotovém kostýmu na recepci hotelu.

„Cestujeme nalehko,“ odpoví Kate a v ruce drží celý sv ůj nákup v jediné tašce.

Výtah o velikosti telefonní budky nás vyveze do třetího patra, odkud je z našeho starožitn ě za řízeného pokoje výhled na malé trojúhelníkové náměstí zvané La place de Leon.

Dám nosiči trochu p řehnané kapesné, zamknu dveře a oto čím se právě v čas, aby mi mohla Kate vklouznout nahá do náručí.

205

Kapitola 113

Kate Klidn ě se na nás dívejte skrz prsty, ale tohle je naše pa řížská rutina. Tom vstane v osm, koupí si International Herald Tribune a zamí ří do kavárny. Já sejdu dolů hodinu po n ěm a pom ůžu mu dojíst to, co zbude z jeho croissant ů. Pak Tom zav ře o či, namátkou otevře pr ůvodce a ponechá výb ěr cíle další výpravy na náhod ě.

V pond ělí to bylo Musée national Picasso ve čtvrti plné útulných klikatých uli ček zvané Marais. V úterý jsme vystoupali p říkrými ulicemi na vrchol Montmartru. Dneska jdeme p ěšky k hotelu z osmnáctého století p řestav ěnému na muzeum francouzského sochaře Rodina. Prohlédneme si p ůsobivou postavu spisovatele Balzaca z černé žuly a slavného nahrbeného Myslitele , který je na intelektuála trochu moc nalešt ěný.

A za nimi v rohu stojí impozantní Brána pekel, na níž Rodin pracoval celých sedmat řicet let. Skládá se ze dvou masivních černých dve ří, po nichž se plazí více než dv ě stovky postav, z nichž každá si odpykává svůj mu čivý v ěč ný trest. Tom z nich z n ějakého d ůvodu nem ůže spustit zrak.

Stojí tam jako p řikovaný, tak ho tam nechám a kráčím po kamenné zahradní cest ě lemované tolika r ůznými druhy r ůžových ke řů , jako je v pekle h říšník ů. Na slunci stojí prázdná lavička a já se zrovna dívám, jak mladá maminka kojí miminko, když m ě Tom objeví.

„Tak kolik smrtelných h řích ů jsi spáchal, Tome?“

„Všechny.“

„Pilný hoch.“

V p ředzahrádce kavárny si dáme sendvič a sklenici vína a pak se procházíme okolními ulicemi, v nichž bylo mnoho majestátních dom ů prom ěněno na zahrani ční ambasády, před nimiž stojí ozbrojené stráže. Víno a všechna ta krása kolem mi vlezou do hlavy a já odtáhnu Toma zpátky do našeho malého pokoje.

206

Sotva vydržím tak dlouho. Když Tom bojuje s klí čem v zámku, strčím mu jazyk do ucha a řeknu mu, jak jsem nažhavená. Jakmile jsme uvnit ř, odtáhnu ho do koupelny a svléknu před dlouhým zrcadlem. Kleknu si p řed ním na kolena a za čnu mu kou řit ten jeho dokonalý penis.

„Je tohle h řích, Tome?“

„Myslím, že ne.“

„Opravdu? Takže to d ělám špatně?“

„Ne, nic ned ěláš špatn ě. Jde ti to skv ěle.“

„Nedívej se na m ě, Tome. Jenom se koukej do zrcadla.“

O pár hodin v posteli Tom zasténá nějak jinak a zamumlá: „Žádná krev, žádná krev.“

Zat řesu s ním, nejd řív jemn ě, pak siln ěji, a on vyd ěšen ě otev ře o či. „M ěl jsi no ční m ůru, Tome.“

„Co jsem říkal?“

„Mluvil jsi o krvi.“

„Čí krvi? Jaké krvi?“

„O tom jsi nemluvil.“

„Povídal jsem ješt ě n ěco?“ zeptá se Tom a jeho o či jsou stále plné paniky.

„Ne,“ odpovím a on se usm ěje tak sladce, že ho zase pot řebuji mít uvnit ř sebe.

207

Kapitola 114

Tom

Už se neodvážím usnout, ale Kate spí klidn ě a bezstarostn ě. Než se probudí, propásneme rezervaci na ve čeři, takže se vydáme do noci, abychom se n ěkde najedli. Jak procházíme kolem jasně osv ětlených výloh, je Kate neobvykle tichá a já nemohu přestat p řemýšlet o své no ční m ůř e a o tom, co jsem možná řekl ze spaní.

Odbo číme z p řepln ěné ulice St. Germaine do tišších, temn ějších uliček podél Seiny. Kate se m ě celou dobu drží za paži a ne řekne ani slovo.

Kdyby mi z úst vyklouzlo n ěco opravdu usv ědčujícího, o Seanovi nebo ostatních, p řece by se se mnou znovu nemilovala, ne? Ale jestli jsem nic ne řekl, pro č je tak zaražená a napjatá?

Oba máme hlad, ale Kate zavrhuje jednu slibně vypadající restauraci za druhou.

„Moc pro turisty.“

„Moc módní.“

„Moc prázdná.“

Není sama sebou. A ť chci nebo ne, nemohu p řehlížet tu d ěsivou možnost, že jsem se prozradil.

A jestli ano, jak to mohu napravit ve m ěst ě, které sotva znám? Kone čně se zastavíme v oby čejném bistru nacpaném místními. Snědý vrchní nás odvede do červeného boxu vzadu, ale ani tam se mi Kate nepodívá do očí. S pohledem sklopeným do klína ze sebe chraplavým hlasem vypraví: „Tome, musím s tebou o n ěč em mluvit.“ Tady ne. Nep řede všemi, kde nemohu nic d ělat.

„Taky bych ti cht ěl n ěco pov ědět,“ řeknu. „Ale mám pocit, že mi tady praskne hlava. Hrozný kravál. Co takhle jít n ěkam, kde je v ětší ticho?“

Omluvíme se vrchnímu, vrátíme se na chodník a kráčíme sm ěrem k parku Jardin de Luxembourg.

208

Ale i v jedenáct večer je všude plno turist ů. Každých dvacet metr ů stojí pouli ční muzikant brnkající n ěco od Beatles nebo žonglér s ho řícími pochodn ěmi a na lavi čky, které jsou prázdné, je moc dobře vid ět. Kone čně spat řím volnou lavi čku ve stínu n ěkolika vysokých strom ů. Nejd řív se rychle p řesv ědčím, jestli nás nikdo nevidí, a pak si ji posadím na klín. I když stále nemohu uv ěř it, že k tomu opravdu došlo, pohlédnu Kate do o čí a položím jí ruku na štíhlý krk.

„Tome?“

„O co jde, Kate?“

Srdce mi buší tak hlasit ě, že skoro neslyším vlastní slova. Rychle se ohlédnu p řes rameno, jestli se n ěkdo neblíží od hlavní cesty. Kate se na m ě za celý ve čer skoro nepodívala. Te ď jsou její o či jako lasery a ona je ze m ě ani na okamžik nespustí, jako by cht ěla vid ět mou reakci na to, co řekne.

„Co je, Kate? Co se d ěje?“ zeptám se znovu a zvednu k jejímu hrdlu i druhou ruku.

„Chci mít miminko, Tome,“ řekne. „Chci mít s tebou miminko.“ Nevím, jestli se mám smát, nebo plakat, ale Kate se na m ě napjat ě dívá jako laň osln ěná světly auta.

„Jenom jedno?“ zašeptám, políbím ji na tváře mokré od slz a roztřesenýma rukama ji obejmu kolem pasu. „Doufal jsem, ž e aspo ň t ři nebo čty ři.“

209

Kapitola 115

Tom

Několik hodin poté, co jsem se poprvé miloval s cílem mít dít ě, ležím klidn ě na boku a dívám se, jak Kate spí. Zoufalství jí z tváře dávno vymazala euforie. D řív jsem nenáviděl myšlenky na budoucnost. Zahnal jsem sám sebe do tak těsného kouta, že jsem vlastn ě ani žádnou nem ěl. Te ď jsem na tom líp než kdejaký pitomec, který absolvo val na Harvardu jako nejlepší v ro čníku.

Kate a já jsme právě vyhráli nejv ětší proces s obvin ěným z vraždy za posledních deset let. Mohli bychom žít a pracova t kdekoliv na sv ětě a bez velkého úsilí vydělávat miliony ročně. Anebo kdyby se nám necht ělo hned zase do práce, bychom mohli nějaký čas jen tak lenošit v Pa říži. Pronajmout si byt v Marais. Vst řebávat kulturu. U čit se rozum ět vínu.

Na š ťastnou ženu je krásný pohled a Kate vypadá tak spokojen ě, dokonce i ve spánku. Pokud je odhodlaná založit rodinu, pro č ne? Mladší už nebudu. Mohla by t řeba jít do práce a já bych zůstal v domácnosti, učil bych ta mr ňata nejd ůležit ější v ěci, než bude p říliš pozdě, a než by šla do školy, um ěla by už driblovat ob ěma rukama. Budík na no čním stolku cvakne a na digitálním číselníku se objeví 6.03. Opatrn ě vyklouznu z postele a se starou melodií Joni Mitchellové, „I was a free man in Paris“, v hlav ě p řejdu po špi čkách do koupelny, aby stará parketová podlaha ani nezapraskala.

Vychutnám si dlouhou horkou sprchu a oholím se. Natáhnu si nové kalhoty a vybalím košili, kterou práv ě p řinesly z hotelové prádelny. Ze všeho, co mám na Paříži rád, miluju nejvíc rána. Nemůžu se dočkat, až vyjdu na ulici mokrou po no čním dešti a koupím si Tribune . Už cítím v ústech chu ť drobivého croissantu a silné aromatické kávy. Ve dve řích se ješt ě naposledy ohlédnu na Kate, ztracenou ve svých neuchopitelných mate řských snech. Když za sebou velmi potichu zavírám dveře, p řitiskne se mi na zátylek chladný kov hlavn ě revolveru a tiché cvaknutí kohoutku zazní jak úder hromu.

210

Ješt ě d řív, než uslyším Raiborna říkat „Díky, že jste m ě p řivedl do Pa říže, Dunleavy“, ucítím jeho lacinou vodu po holení. Pak mi podkopne nohy v mokasínech, srazí m ě obli čejem k zemi, zkroutí mi ruce za záda a nasadí pouta. To se mu to hraje na drsňáka, když má za sebou šest francouzských pold ů s pistolemi.

Ml čím jako ryba, protože nechci vzbudit Kate. Chci, ab y její sladký sen ješt ě chvíli trval. Možná to zní v mém p řípad ě sm ěšn ě, ale už jsem na n ěj také začínal v ěř it, a kdyby m ě Raiborne nebo n ěkdo jiný nedopadl, možná by se mi i splnil. Je to všechno jen o hereckém talentu, ne? Když jsem mohl zahrát dobrého právníka, abych zachránil Danta, role otce a manžela by pro m ě m ěla být hra čka.

Ale Raiborne na tohle kašle.

„Tv ůj synovec t ě zná líp, než bys myslel, frajere.“

„M ěl nepr ůst řelnou vestu, co?“ zašeptám; stále se snažím nedělat hluk.

„Jak to víš?“

„Protože je to malej parchant,“ řeknu, ale d ůvod znám, protože tam nebyla žádná krev. Žádná krev!

„T ři dny poté, co vylezl z hrobu, se sám přihlásil na policii. Ani se nesnažil tvrdit, že je nevinnej. Cht ěl nám jenom povědět všechno, co ví o strý čkovi Tommym, a toho byla po řádná hromada.“ Pro č nem ůže být zticha? Copak neví, že Kate spí? Podle toho, co víme, už spí za dva. Ale je p říliš pozd ě.

Dve ře se otev řou a Kate vyjde v tri čku na chodbu. Její bosé nohy zůstanou stát jen dvacet centimetrů od mého obli čeje, ale klidn ě by to mohlo být dvacet kilometr ů, protože vím, že se jí už nikdy nedotknu.

211

Epilog

PO PÁDU

Kapitola 116

Tom

Kroky t ěžkých bot denního dozorce se odrážejí od betonových st ěn, které m ě tísní ze všech stran. Za okamžik se ozve chrast ění klí čů a cinknutí závory, a jakmile se kroky ozvou znovu, sesko čím z šedesát centimetr ů široké kovové palandy. Když dozorce zahne za posle dní roh p řed mou celou, stojím už u dve ří.

Za t ěch sedm m ěsíc ů, co jsem zav řený v Riverheadu, ve stejném pat ře jako p ředtím Dante, jsem nem ěl jedinou návštěvu. Dopisy mi chodí jen od detektiva Connieho P. Raiborna z brooklynského odd ělení vražd. Jestli chce Connie zkoumat m ůj zlo činecký mozek, a ť si poslouží.

Jeho dopisy p ředstavují veškeré mé lidské kontakty, a tak dělám všechno pro to, abych udržel jeho zájem, i kdybych si m ěl vymýšlet, což, jak už jste si možná všimli, umím moc dob ře.

Dozorce m ě odvede na oplocený dvorek na mou federálním zákonem zaru čenou dvacetiminutovou rozcvi čku, a když jsem uvnit ř, odemkne mi mezerou v ostnatém drátu pouta na rukou.

212

Na druhé stran ě uli čky pobíhají černoši po jediném basketbalovém hřišti, které tady mají, a i ve slabém prosincovém slunci se jim černá kůže leskne potem.

Po řád ještě umím hrát tak dob ře, že bych mohl ty chlapy u čit, ale tady m ě k balonu nikdo nepustí. Jediné co si m ůžu vychutnat, jsou rány míče o zem a paprsky slunce, které m ě h řejí do zad. Jak se soust ředím na tahle dv ě pot ěšení, dve ře na vzdáleném konci klece se otevřou a dovnit ř vstoupí n ěkolik trestanc ů.

Jsem na samotce, protože jsem zmlátil jednoho chlapa ve sprchách tak, že ho do dneška krmí hadicí. Okamžit ě mi je jasné, co se d ěje, a pochopí to celý dv ůr, mí č p řestane poskakovat a rozhostí se mrazivé ticho. Pro ty úchylné parchanty je tohle lepší než HBO.

Cítím to skoro stejn ě. Jsem po řádně vyd ěšený, ale také nedo čkavý. Nikdo se o sob ě nikdy nedozví celou pravdu, ale na míst ě, jako je tohle, zjistíte, co vám chybí. Já spíš než Katiinu plť e nebo úsm ěv postrádám akci, vzrušení při hodu kostkami, a ty te ď poskakují po betonové podlaze v ěze ňského dvora.

Nap římím se a pomalu, aby bylo vid ět, že nemám nasp ěch, p řejdu do rohu klece. Tak se mi nikdo nem ůže dostat za záda a útočit mohou jen po jednom.

Poslali na tu práci tři lidi. Jako t ěsto bílého chlapa se zelen ě potetovanými pažemi a dva svalnaté černochy.

Ani na okamžik nespustím zrak z b ělocha, protože vím, že ten, kdo je uprost řed, má nůž.

Jsou v p ůli cesty p řes dv ůr a rychle se p řibližují, ale já nepohnu jediným svalem, dokonce ani v obli čeji. Nechám je přiblížit a pak se všechno v okamžiku zm ění. Vykopnu pravou nohou proti kolenu černocha napravo. Ozve se k řupnutí a bolestný výk řik a ten bílý irský frajer už ur čit ě ví, že vytetovaný čty řlístek na ruce mu tentokrát ke št ěstí nepom ůže.

Ale je na řad ě a nemá na vybranou. Vytáhne pravou ruku zpoza stehna a zaúto čí na m ě nožem.

Nůž se ale blíží pomalu a já ho m ůžu celou dobu sledovat. Mám spoustu času, abych se oto čil, popadl ho za zápěstí a hodil proti druhému černochovi. Te ď se snažím vytlouct z Ir čana duši a zároveň používám jeho tělo jako štít proti jeho kumpánovi. Když ochabne, vytrh-213

nu mu z ruky podomácku vyrobenou čepel. Zatímco dav trestanc ů dupe jako p ři boxerském utkání, obrátím ji proti zbývajícímu útčnío kovi. Ten, i když je to chlap jako hora, ztuhne a najednou nijak nesp ěchá, aby si to se mnou rozdal.

Už m ě usv ědčili ze t ří vražd a jedna navíc neud ělá žádný rozdíl, ale něco m ě p řinutí zaváhat, možná fakt, že má v očích n ěco z Raiborna –, a v tom okamžiku čtvrtý chlap, kterého jsem v ůbec nevid ěl, protože zůstal stát venku před klecí, prostr čí ruku pletivem a zezadu mi prořízne hrdlo.

„To je od Macklina,“ řekne hlas za mnou.

Jakmile mi po krku za čne téct horká tekutina, vím, že je konec. Padnu na kolena, pak se svalím na záda, a přemítám, jaké bude moje poslední myšlenka a pohled. Nepot řebuju kn ěze nebo n ěkoho jiného, aby m ě držel za ruku. Vid ěl jsem Kate stát nahou na pláži ve svitu měsíce. Hrál jsem košíkovou v NBA. Byl jsem v Paříži.

Slunce je jasn ější a jasn ější a rozpadá se do tisíce bílých te ček, které pak zmizí a oblohu zakryje velký černý obdélník. Zpoza n ěj zazní strašidelné sk říp ění kovu o kov a pak se obdélník rozd ělí na dv ě poloviny a vzniknou z n ěj ta obrovská vrata, Brána pekel. A potom, když mi z t ěla vyte če poslední kapka krve, se vrata otev řou a p řivítají m ě doma.

Kapitola 117

Kate

Zaparkuji kousek od Beach Road, a jakmile otev řu dve ře, vysko čí Wingo z auta a vy řítí se na rozlehlou bílou pláž. Z celé jeho psí bytosti

214

vyza řuje št ěstí. Prázdná plocha vody a písku mi také trochu zlepší náladu. Proto sem jezdím každý den, i o takovémhle odpoledni v p ůlce prosince, kdy se teplota sotva vyšplhá nad nulu.

Jdu asi kilometr po pláži, dokud nenajdu rovné místo na úpatí útesu, vystavené paprsk ům slunce a trochu chráněné před sychravým v ětrem. Tam si roztáhnu deku.

Rytmické šplouchání lámajících se vln mě uklid ňuje a pomáhá mi soust ředit se. Pot řebuji všechnu pomoc, která se mi nabídne. Od té doby, co jsem se vrátila z Paříže, uplynuly už celé m ěsíce, ale po řád mám pocit, jako by to bylo včera. Stále netuším, jak mám znovu začít žít.

Vy čerpaný Wingo se schoulí vedle m ě, já vytáhnu rádio a naladím zápas Miami Heat, Boston Celtics. Poté co vyhrál na konci léta ve zvláštní loterii, nabídli Celtics Dantovi tříletou smlouvu na dvacet milion ů dolar ů. On se jim za to odm ěnil dvaadvaceti body, jedenácti doskoky a čty řmi blokovanými hody. Dnes odpoledne poskytuje Dante živý rozhovor p římo na h řišti, a dokonce i Wingo nastraží uši, když z mého malého tranzistoru zazní Dantův vzrušený hlas.

„Cht ěl bych jenom pozdravit svoji babi čku Marii,“ řekne Dante. „A svoji kamarádku, právničku a agentku Kate Costellovou. Mám vás ob ě rád a brzo se uvidíme.“

„Slyšels to, Wingo? To je poprvé, co m ě n ěkdo zdraví z haly FleetCenter,“ řeknu a pohladím svého roztomilého věrného psa.

V dálce se objeví dvě postavy a za čnou se ke mn ě p řibližovat po hranici p říboje. Postupují pomalu, naklánějí se proti v ětru, a když se dostanou blíž, uvidím, že jsou to Macklin a Marie.

Wingo a já vstaneme, abychom se pozdravili, ale něco není v pořádku. Marii stékají po tvářích slzy.

„Co se stalo?“ zeptám se ješt ě d řív, než dojdou až ke mn ě.

„Tom je mrtvý,“ odpoví. „Dneska ráno ho zavraždili ve v ězení, Kate. Mack nechápe, proč plá ču, ale ty to možná pochopíš.“

Sama ani nevím pro č, ale najednou pláču také. Zatímco se s Marií objímáme, rozhlíží se Macklin po mo ři a neklidn ě p řešlapuje v písku. „Co to s vámi dv ěma je? Ten chlap byl prolhanej drogovej dealer a chladnokrevnej vrah. Zasloužil si to nejmí ň desetkrát.“

215

„To já vím,“ řekne Marie, pohlédne mi do uplakaných o čí a ot ře mi kapesníkem slzy. „Ale stejn ě. Pomohl Dantovi. Jednu dobrou v ěc ud ělal.“

„Jo, ale nejd řív to na n ěj hodil,“ opáčí Mack, ale nikdo ho neposlouchá.

Marie m ě pozve k sob ě, ale já potřebuji být sama. Navzdory t ěm slzám náhle cítím, jak se ze mě zvedá velká tíha. Poprvé po dlouhých měsících dokážu jasn ě p řemýšlet o budoucnosti.

Wingo a já se zase posadíme na sluncem ozářenou deku a než se vydáme na zpáteční cestu k autu, vím už, co ud ělám.

Přest ěhuji se do Portlandu nebo Seattlu, kde m ě nikdo nezná a nezajímá se o m ě. Koupím si domek s verandou, za kterým možná pote če potok, a na st řechu si nechám namontovat satelitní anténu, abych mohla sledovat všechny Dantovy zápasy.

A pak, až si s Wingem zvykneme v nové čtvrti a já si zařídím bydlení podle svých p ředstav, požádám o adopci miminka. Nebudu se starat, jestli bude bílé, černé, hn ědé nebo žluté či zda bude pocházet z Albánie, Chile, Korey nebo Los Angeles. Mám ale jednu podmínku. Musí to být d ěvče. A čkoliv vím, že Tom Dunleavy nebyl p říkladem ni čeho jiného než svého vlastního pokřiveného já, s Wingem už jsme s mužským pohlavím skoncovali.

„Je to tak, Wingo?“

216

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s